Chytrá Elza

Kdopak by neznal chytrou Elzu? Celá vesnice ji chválila:
„To je naše chytrá Elza.“
„Měla by se vdát,“ povídal otec. „Ale kde vzít ženicha?“ odpověděla matka. Vybírali, přebírali, radili se a pozvali Matěje. Ten se k Elze bude hodit jako zelí k jaterničce. Matěj přišel a vyptával se:
„Je Vaše Elza opravdu chytrá? Jinou než chytrou si za ženu nevezmu.“
„O jé, ta má za ušima,“ smál se otec. A matka řekla:
„Naše Elza vidí vítr, jak běhá po návsi, a slyší i mouchy kašlat.“
Matěj pokýval hlavou:
„Taková žena se mi hodí. Budu se o ni ucházet.“ Sedli za stůl a dali se do jídla. Ale chybělo pivo. „Běž, Elzo, se džbánkem do sklepa a dones pivo,“ řekla matka.
Elza vzala džbán s víčkem, šla do sklepa a cestou pěkně klapala víčkem o džbánek, aby jí cesta ubíhala. Ve sklepě si přitáhla k sudu stoličku a posadila se na ni. Proč by se k sudu shýbala a krčila? Bolela by ji záda a ještě by mohla dostat nějakou nemoc. Džbán přišoupla nohou k pípě a otevřela kohoutek. Ať si pivo teče do džbánu. Aby jí nebyla dlouhá chvíle, rozhlížela se po sklepě sem a tam. Pomalu, pomaličku točila hlavou, nechtěla se unavit. Najednou uviděla nad sebou sekyrku pověšenou na zdi. Chytrá Elza se dívala na sekyrku, dívala a rozvažovala:
„Jestli si vezmu Matěje za muže, budeme mít dítě. Dítě vyroste, pošleme je do sklepa pro pivo a sekyrka mu spadne na hlavu. Nebožátko bude mít z toho smrt.“
A Elza se dala do pláče a plakala a plakala nad tím nenadálým neštěstím.
Nahoře seděli u stolu a čekali, až jim chytrá Elza donese pití.
„Jdi, podívej se, co je s Elzou,“ povídala selka děvečce.
Děvečka běžela do sklepa, dívá se, nemůže očím uvěřit. Elza sedí u sudu, pláče a naříká.
„Proč pláčeš, Elzo?“ zeptala sejí děvečka.
„Achich,“ odpověděla Elza, , jak bych neplakala. Jestli si vezmu Matěje za muže, budeme mít dítě. Dítě vyroste, pošleme je do sklepa pro pivo, sekyrka mu spadne na hlavu a dítě bude mít z toho smrt.“
Děvečka řekla:
„Jak je ta naše Elza chytrá!“ A sedla si k ní a dala se také do pláče. Za chvíli, když se ani Elza, ani děvečka nevracely, povídal hospodář čeledínovi:
„Sběhni do sklepa a podívej se, co tam Elza a děvečka dělají, že nejdou.“
Čeledín seběhl ze schodů a vidí Elzu a děvečku, sedí u sudu a pláčou a naříkají.
„Pročpak pláčete?“ zeptal se jich.
„Achich,“ vzdychla Elza, Jak nemám plakat? Jestli si vezmu Matěje za muže, budeme mít dítě. Dítě vyroste, pošleme je do sklepa pro pivo, sekyrka mu spadne na hlavu a dítě bude mít z toho smrt.“
Čeledín řekl:
„Jak je ta naše Elza chytrá!“ A sedl si k ní a začal také plakat. Nahoře čekali na čeledína, ale čeledín se nevracel.
„Jdi dolů do sklepa a podívej se, co je s Elzou,“ povídal muž ženě. Žena šla dolů, uviděla Elzu, děvečku a čeledína naříkat a zeptala se jich, co se děje. Elza jí s pláčem pověděla, že na její dítě spadne jednou sekyrka a že dítě z toho bude mít jistě smrt.
Matka řekla také:
„Jak je ta naše Elza chytrá.“ A posadila se k nim a rozplakala se. Muž nahoře počkal ještě chvíli, a když se ani ženy nemohl dočkat, povídal:
„Musím se sám do sklepa podívat, co je s Elzou.“
Přišel do sklepa a viděl všechny pohromadě plakat a naříkat. Zeptal se, co se stalo, a dověděl se o tom nenadálém neštěstí.
„Jak je ta naše Elza chytrá,“ řekl a posadil se k nim a rozplakal se s nimi.
Nahoře čekal ženich dlouho sám, a když nikdo nepřicházel, rozhodl se jít za nimi. Sestoupil do sklepa a viděl všech pět pohromadě naříkat. Jeden plakal víc než druhý. Na podlaze velká kaluž piva a z pípy už sotva kapalo.
„Stalo se neštěstí?“ zeptal se jich.
„Achich, milý Matějíčku,“ vzdychala Elza, ,jestli se vezmeme, narodí se nám děťátko. Děťátko vyroste, pošleme je do sklepa pro pivo a sekyrka mu spadne na hlavu. Ubožáček naše dítě bude mít smrt. Jak bychom pro ně neplakali?“
„Nu,“ řekl Matěj, „víc rozumu pro mou domácnost nepotřebuješ. Když jsi tak chytrá, Elzo, ožením se s Tebou.“ Vzal ji za ruku, vyvedl ze sklepa a byla svatba.
Po svatbě povídal Matěj:
„Ženo, musím za prací, vydělat trochu peněz. Ty jdi zatím na pole a posekej žito, ať máme chleba.“
„To víš, můj milý Matějíčku,“ odpověděla Elza.
Jakmile Matěj odešel, uvařila si Elza dobrou kaši a vzala ji s sebou na pole. Na poli si řekla:
„Co mám dělat dřív? Kosit, nebo jíst? A co, nejdřív se najím.“
A Elza se pustila do kaše, nic na misce nenechala. Nakonec misku vylízala a zase rozvažovala:
„Co mám dělat dřív? Kosit, nebo spát? A co, nejdřív se vyspím.“
Položila se, ruce dala pod hlavu a za chvilku spala.
Matěj byl dávno doma, ale Elza se z pole nevracela.
„Kdo má tak chytrou Elzu jako já?“ divil se Matěj. „Pro samou práci se nepřijde ani domů najíst.“
Šeřilo se a Elza ještě nebyla doma. I vydal se Matěj za ní na pole. Chtěl vidět, kolik žita pokosila, a uviděl žito stát a Elzu ležet v trávě a spát. Matěj se rozběhl domů. Přinesl ptačí síť s rolničkami, ověsil Elzu sítí a odešel. Doma zamkl za sebou dveře.
Elza spala a spala. Probudila se teprve v noci. Vstala a rolničky na síti začaly zvonit. Chytrá Elza se lekla a nevěděla, co se s ní děje. Jsem to já, nebo to já nejsem, ptala se sama sebe. Chvíli přešlapovala a pak povídala:
„Já už vím co, půjdu domů a zeptám se, jestli jsem venku anebo doma. Matěj to přece musí vědět.“
Běžela domů, ale dveře chalupy byly zamčeny. Zaklepala tedy na okno a zavolala:
„Matějíčku, je Elza doma?“
„Jakpak ne,“ řekl Matěj, ,je doma.“ Chytrá Elza se polekala a povídala:
„Ach bože, tak to přece jen nejsem já,“ a šla k jiným dveřím. Jak chodila po vsi, rolničky na ní cinkaly a lidé před ní zamykali. Tu se rozběhla z vesnice ven a nikdo ji už nikdy neuviděl.