Chytrý chasník a baba lidožroutka

Žil kdysi kupec a ten měl tři syny. Ale mládencům se nelíbil kupecký stav. Nechtěli stát za pultem a prodávat sukno, hrnce a pantofle, toužili podívat se do světa, poznat cizí země, zakusit vzrušující dobrodružství. A tak se jednoho dne vypravili do světa.
Šli a šli, bloudili v pustých horách, zakusili hlad i žízeň a snad by se byli vrátili domů, jen kdyby věděli kudy.
A když tak jednou bloudili až do noci, spatřili na jednom kopci svítit světlo.
„Pojďme tam,“ řekli bratři. „Kde je světlo, tam je i oheň, a kde je oheň, tam bývají lidé. Snad nám dají najíst a nechají nás vyspat.“
Vylezli bratři na kopec a uviděli kamennou usedlost. A v ní žila stařenka. Sama, samojediná, málokdy člověk zavítal do těch pustých hor.
„Jen pojďte dál, mládenci,“ zvala bratry. „Jistě jste unaveni po té dlouhé cestě. Dám Vám něco k večeři a ustelu Vám v bílých postelích.“
Bratři se najedli, napili a pak se jim babka pochlubila svým hospodářstvím. Ukázala jim i svého koně, co z hory na horu přeskočí, i kouzelný stromek, kde na jedné větvi je léto a na druhé zima, na jedné jaro a na druhé podzim. Bratři mohli oči nechat na těch divech divoucích, ale že byli tuze unaveni, byli rádi, když je stařena zavedla zpátky a ustlala jim v bílých postelích. A když jim ustlala, najednou se vytratila ven.
Nejmladší bratr si toho všiml a ze zvědavosti vyšel za ní. A uviděl ji, jak stojí u brusu a brousí si zuby.
„Lidožroutka je to!“ lekl se mládenec a honem vzburcoval bratry. Všichni rychle utíkali pryč.
Teď už měli všichni dost putování po světě a vzrušujících dobrodružství. A tak, když konečně dorazili do města, honem si hledali nějakou službu. Že měli štěstí, dostali se do paláce k samému králi a stali se štolby v jeho stájích.
Král byl s bratry spokojený a zvlášť si oblíbil nejmladšího. Udělal z něho vrchního štolbu.
Starším bratrům se ovšem nelíbilo, že mají poslouchat nejmladšího, a přemýšleli, jak by ho zbavili královské přízně.
Jednou se král rozhodl, že si vyjede na koni na lov. Oba starší bratři pečlivě vyhřebelcovali jeho oblíbeného koně, osedlali ho, jak nejlíp dovedli, hřívu a ocas zapletli do copánků a vpletli do nich pestré stuhy.
Král bratry pochválil, jak mu koně pěkně přichystali, ale ti pravili:
„To nic není. Kdybychom Ti, mocný králi, mohli osedlat kouzelného koně, co skáče z hory na horu, to bys teprve viděl!“
„A copak je takový kůň, co skáče z hory na horu?“ podivil se král.
„Jakpak by nebyl! Má ho jedna baba tady v horách. Jestli ho chceš, přikaž vrchnímu štolbovi a on Ti koně přivede.“
Král, to se rozumí, takového koně chtěl a hned přikázal nejmladšímu z bratrů, aby mu koně přivedl.
Dlouho chasník přemýšlel, jak babě koně ukrást, pak si vzal pytlík s ovsem a pytlík s pšenicí a vydal se do hor.
Byl už večer, když dorazil k usedlosti baby lidožroutky. Počkal ještě, až baba zhasla světlo a šla spát, a tiše se přikradl ke stáji. Opatrně vytáhl nejhořejší prkno a kůň zařehtal.
„Copak se to děje, že řehtá můj kouzelný kůň?“ podivila se baba a vyšla na dvůr. Když však uviděla, že vrata do stáje jsou zavřená na petlici, šla zase klidně spát.
A to už chytrý chasník nasypal koni ovsa, aby neřehtal, a vyndal druhé prkno. Pak třetí, čtvrté, až rozebral celou stěnu od stáje. Potom nasypal koni pšenici, opatrně ho osedlal, a než kůň stačil pšenici sežrat, už seděl v sedle. Nato koně pobídl, ten vyrazil ze stáje, přeskočil z hory na horu, a než baba lidožroutka poznala, že kůň je pryč, chasník už ležel ve své posteli a kůň hrabal nohou v královské stáji.
Král si za to nejmladšího bratra oblíbil ještě víc a udělal z něho správce nad celým dvorem. A starší bratři mu záviděli ještě zavileji.
Jednou, když se král chtěl projet na svém kouzelném koni, co skákal z hory na horu, řekli mu bratři:
„Škoda, mocný králi, že Ti náš nejmladší bratr přivedl jenom toho koně. Baba má ještě kouzelný stromek, div divoucí, na jedné větvi je léto, na druhé zima, na jedné jaro, na druhé podzim. Takový stromek by byl ozdobou Tvé zahrady.“
Král, to se rozumí, hned přikázal nejmladšímu bratrovi, aby mu od baby přinesl i stromek.
Přemýšlel chasník dlouho, jak stromek babě ukrást, pak si vzal motyku, pytlík s ovsem, pytlík s pšenicí a pytlík se solí a pepřem, od krále si vypůjčil kouzelného koně, co skákal z hory na horu, a jel.
Byl už večer, když nejmladší bratr dorazil k usedlosti baby lidožroutky. Počkal ještě, až baba zhasla světlo a šla spát, pak přivázal koně k plotu, nasypal mu ovsa a pšenice, přehoupl se přes plot do zahrady a začal vykopávat kouzelný stromek. Ale ten tak silně zašuměl, až babu probudil.
„Copak se to děje, že šumí můj kouzelný stromek?“ řekla si baba a šla se podívat do zahrady.
Chasník však už měl stromek vykopaný. A když baba vešla do zahrady, vysypal jí do očí plný pytlík soli s pepřem. Pak rychle nasedl na kouzelného koně i se stromkem, kůň skočil z hory na horu a uháněl k městu. Než baba všechnu sůl s pepřem vyplakala, chasník už ležel ve své posteli, kůň hrabal v královské stáji a kouzelný stromek se skvěl v královské zahradě.
Král jmenoval chasníka za odměnu vezírem a bratři se mohli vzteky utrápit.
Jednou, když se zase král chystal vyjet na lov na svém kouzelném koni, co skákal z hory na horu, řekli mu bratři:
„Škoda že Ti, mocný králi, náš bratr nepřivedl i tu babu lidožroutku, co jí ukradl kouzelného koně a kouzelný stromek.“
„I dejte mi pokoj s babou lidožroutkou!“ řekl král. „Nic takového nechci ve svém paláci.“
„A pročpak?“ divili se bratři. „Mohl bys ji chovat ve svém zvěřinci mezi Ivy a tygry, seděla by v zamřížované kleci a každý by Ti ji záviděl.“
A tak král přikázal svému vezírovi, aby mu babu lidožroutku přivedl.
Dlouho, předlouho přemýšlel chasník, jak by ukradl i babu. Pak si vzal kůži z černého kozla, na každý chlup přivázal zvoneček, vzal si ještě veliký kožený pytel, nasedl na koně, co skákal z hory na horu, a jel.
Byl už večer, když chasník dorazil k usedlosti baby lidožroutky. Počkal ještě, až baba zhasla světlo a šla spát, pak si navlékl kozlí kůži, zvonečky se rozezněly a chasník zvolal pod okny hlubokým hlasem:
„Jsem archanděl Gabriel a přišel jsem si s ďáblem pro Tebe. Tvé dny už jsou sečteny a za své hříchy přijdeš rovnou do pekla!“
„Ach běda,“ naříkala baba, vyhrabala se z postele, a když spatřila chasníka v kozlí kůži, věru myslela, že je to ďábel, a padla v hrůze na zem. Chasník na ni honem hodil pytel, babu do něho vecpal, pytel zavázal, vyskočil i s pytlem na koně a ujížděl k městu.
Ráno položil pytel s babou králi k nohám a řekl:
„Tady je, mocný králi, baba lidožroutka. Ale buď opatrný, je to zlá čarodějnice. Pytel nerozvazuj dřív než za tři dny.“
A pak se sebral, vyskočil na koně a ujížděl pryč z města.
Za tři dny zavolal král svých padesát strážců po zuby ozbrojených a nařídil rozvázat pytel. Ale místo baby lidožroutky z něho vyskočil lev Azrael. Všichni zůstali zkoprnělí, lev si však nikoho nevšiml, strašně
zařval, vyskočil z okna a utíkal za chasníkem.
Ten se zatím dostal do hor a uviděl tam jeskyni zavalenou mlýnským kamenem. Prolezl do jeskyně a čekal, co se bude dít.
Zanedlouho přiběhl k jeskyni lev Azrael.
„Jak ses dostal do mé jeskyně?“ zařval.
„Dírou uprostřed mlýnského kamene,“ řekl chasník.
Lev se proměnil zase v babu lidožroutku, ta vsunula hlavu do díry v mlýnském kameni, ale dál už nemohla. Chtěla tedy vytáhnout hlavu zpátky, jenomže to taky nešlo.
„Pomoz mi, mládenče, odtud!“ prosila baba.
„Ba ne, babo,“ zasmál se chasník. „Tvé dny jsou sečteny a za své hříchy půjdeš rovnou do pekla.“
Vytasil dýku a hlavu babě uřízl.
A pak se vypravil domů. Už měl dost toulek po světě, už měl dost všelijakých dobrodružství, ani královským vezírem už nechtěl být. Už se jenom těšil, až si stoupne za pult v krámu svého otce a bude prodávat sukno, hrnce a pantofle.