Chytrý synek

Měl chudý otec jediného synka, mladého, bystrého. Řekl mu otec jednoho dne:
„Dost dlouho jsem Tě, synku, živil, teď jsi silný jako buk v lese, teď se živ sám. Jdi co nejdříve do světa a uč se nějakému řemeslu, ať je jaké chce, jen když Tě uživí.“
„Nu, vždyť já půjdu, táto, a budu se učit nějakému řemeslu,“ řekl synek; Ondra ho jmenovali. Také se hned na cestu vybral. Když tak sem tam po lesích bloudě chodil, potkal ho zbojník.
„Kampak jdeš?“ ptal se chlapce.
„Jdu se učit nějakému řemeslu.“ odpověděl mu tento.
„A nechtěl by ses učit zbojníkem?“
„Proč bych se neučil, budu se učit, ať je to co chce, když mě to uživí.“
„I to se ví, že uživí, když se naučíš. Pojď se mnou!“ Synek šel se zbojníkem do lesa a učil se zbojnictví. Po nějakém čase řekl mu vůdce:
„No dneska ukaž, jestli z Tebe bude řádný zbojník nebo ne!“ Měl lesem jeti jezdec na krásném koni a toho koně měl mu synek ukrást.
I šel Ondra na cestu, kudy měl jezdec přijeti, svlékl se a vylezl na strom. Jak zaslechl dusot koňský, dal se do naříkání a volání o pomoc. Jezdec přiklusav k němu ptal se ho, co se mu stalo, proč běduje. Naříkaje vypravoval Ondra jezdci, že ho přepadli zbojníci a všecko mu pobrali. Pán se nad ním slitoval a slezl s koně, chtěje mu pomoci se stromu a k sobě na koně ho posadit. Sotva ale že slezl, Ondra jako veverka udělal skok na koně, a než se toho jezdec nadál, v lese s ním zmizel.
„Nu, dobře sis vedl, myslím, že z Tebe bude zbojník!“ pochválil ho vůdce, když mu koně přivedl.
Za několik dní potom uložil mu druhý pokus. Měl totiž oráči vola od pluhu ukrásti.
Blíže pole, kde oráč s jedním volem a jedním koněm oral, byl les; na kraj lesa v houštině Ondra se skryl, čekaje, až bude oráč dolů brázdou orat. Jak oráč nahoru dojel a zase dolů obrátil, tu on opatrně z úkrytu vylezl, na konec brázdy rozhodil několik měděných peněz a od pole je roztrousil až na kus do lesa. Nepozorován od oráče opět se skryl.
Oráč když opět na horní konec dojel, zpozoroval ihned rozházené peníze:
„I kýho dasa!“ myslel si, peníze sbíraje, „snad jsem nevyoral poklad?“
Hledá a nalézá tu peníz a tam peníz, jde dále a dále, až zajde do lesa, kde doufá najiti domnělý poklad. Jak ho Ondra viděl do lesa zacházet, rychle z houští vylezl a vola vypřáhl; než ale s ním do lesa zašel, usekl mu kus ocasu a koni do huby ho vecpal.
Oráč když hlouběji v lese žádných peněz již nenalézal, vrátil se nazpět. Avšak věřte, jak ustrnul, uviděv koně samotného a vola nikde! I volá ho, hledá, ale vůl nikde. „Cožpak mi ho vlk chytil, či co!“ myslel si, vraceje se ke koni, a hle, kus ocasu volského visí od koňovy huby. „I aby do toho! kdo to kdy slýchal, aby kůň vola sežral!“ divil se oráč, a vytáhnuv koňovi z huby ocas, koně jím notně vyprášil.
Zatím Ondra dovedl vola k vůdci a vypověděl mu, kterak to vyvedl. „Věru, teď jsi opravdový chlap a nemusíš se už učit,“ pochválil ho vůdce, „ale ještě musíš naposledy svoji sílu prokázat!“
I řekl mu zbojník, že se musí ještě s druhými zbojníky vsadit, jestli tak daleko jako každý z nich dohodí kamenem a jestli by s to byl kámen v ruce rozmačkati na prach. Synek se tomu podvolil.
Druhý den ráno šel do města a koupil si tam homolku a ptáka skřivánka; to si nesl domů; když domů přišel, volali ho chlapci, aby šel házet.
S chutí hned k nim přistoupil, a když si všichni kameny pobrali, a který výše hodí, se sázeli, tu on si vzal také do ruky kámen; ale pravou rukou sáhl do kapsy pro skřivánka a rozpřáhnuv se vyhodil. Na místě kamene vylítl skřivánek tak vysoko, že viděla chasa jen černou kuličku v povětří se mihnout. Vysoko letěl kámen z nejedné ruky, ale chytrému synkovi přiřkli vítězství; jeho kámen tak vysoko letěl, že bůhví kde a kdy na zem dopadl. Ještě se jednalo o to, kdo v ruce kámen rozdrtí na prach. Ozval se tu Ondra:
„Což je o to, to není těžké kámen rozdrolit, ale rozmačkat ho tak, aby z něho syrovátka tekla, to je těžké!“
„A Ty to umíš udělat?“ ptal se ho vůdce.
„Ovšemže umím, chcete to vidět?“ při těch slovech shýbl se jako pro kámen, zatím ale vytáhl homolku z kapsy. „Pohleďte!“ zvolal a mačkaje homolku v hrsti ukazoval, jak mu syrovátka skrze prsty teče.
Uznali ho za nejsilnějšího, a peníze, o něž se byli vsadili, dostal on všecky sám. Od té doby nebyl již učněm.
Protože byl vyučen a měl i peníze, znechtělo se mu být mezi zbojníky; opustil les a domů k otci se vrátil.
„Nu synku,“ ptal se otec, „čemu jsi se naučil ve světě?“
„Chytrosti,“ odpověděl Ondra.
„A uživí Tě to?“
„To si myslím, že uživí, dokud jsou lidé hloupí,“ smál se Ondra.
V dědině té byl pánem bohatý zeman a ten měl krásného koně, na kterém mu mnoho záleželo; i museli dávati naň pozor, aby se mu škoda nestala a v noci ho hlídat. Když o tom Ondra slyšel, pravil:
„Ej, přece bych ho z maštale vyvedl, i kdyby na něm seděli!“
A lidé se tomu smáli a řekli, že ne, a on, že ano. I uslyšev o tom zeman, dal si zavolat Ondru a ptal se ho, zdali on tak chytrý je, aby mu toho koně z konírny vyvedl, byť i na něm seděli! Ondra mu odpověděl, že ano. „No dobře, když to dokážeš, dám Ti sto zlatých!“ řekl mu zeman.
Ondra řekl, že dokáže, a odešel ze zámku. Pán poručil čeledi, aby přísně celý den koně střehli, ani se od koně nevzdalovali a večer aby si na něho šafář sám sedl, jeden čeledín ať mu stojí u hlavy, druhý u ocasu, a kdyby se něco neobyčejného strhlo, aby volali o pomoc.
Ve dne ani ptáček nepřelétl okolo konírny, aby ho nebyli viděli; když se začalo stmívat, sedl šafář na koně, jeden hlídač stál mu u hlavy, druhý u ocasu. Pán sám se přesvědčil, zdali rozkaz jeho vyplněn, a potom teprv, když byl přísně nařídil, aby dávali pozor, sice že trestu neujdou, upokojen šel na lože, jist, že se chytrákovi kousek jeho nemůže pověsti.
Když se v zámku vše ztišilo, zaklepal někdo na dvéře konírny a hlas ozval se zvenku:
„Otevřte! Nespíte?“
„Eh kdepak spát, ale kdo jsi, co chceš?“ ptal se šafář.
„Což mě neznáte, bodejž Vás husa kopla, vždyť já jsem zámecká kuchařka a nesu Vám od pána trochu pálenky, abyste prý dobře hlídali.“
Na ta slova šel jeden z hlídačů otevřít a do konírny se vtáhla velká shrbená ženská postava, nesouc v ruce velký džbán, který v konírně postavila. „Prý jen sklenici jim dej, Zuzo, rozkázal pán, ale myslela jsem, že Vám i více přijde vhod. Vždyť já vím, když člověk musí celou noc vzhůru být, že se to hodí. Podívejte, tu je notný čerpák.“
Tak šeptajíc podala džbán šafáři, a ten se rád napil.
„Eh namoutě dobrá,“ pochutnával si šafář po notném doušku, podávaje druhým. „Jen mi ale neusněte.“
„Co byste se báli, vždyť jste tři; mohl-li by se opovážit ten šibal sem přijít? Jen pijte; užívej prý, dokud Ti slouží, říkával můj nebožtík dědeček. Dej mu pánbůh věčnou slávu. Byl to poctivý člověk a zkusil světa.“
„Ba, vždyť jsem ho znal!“ přisvědčil šafář a zase vzal džbán a naklonil a Zuza kuchařka vypravovala o svém otci, co on vše viděl a věděl, a šafář pil a hlídači pili a nemohli si dosti vynachválit dobrou pálenku. Zuza je nabádala, aby jen pili, a ustavičně pospíchala, a přece z místa se nehýbala. Konečně zpozorovala, že jsou hlídači na mol opilí a že začínají spát, i čekala ještě, až hodně tvrdě usnuli. Jak viděla, že tvrdě spí, vyšla z konírny, přinesla trdlici a tu postavila na místo koně. Šafáře položila pod ni, jednoho hlídače podepřela k jednomu, druhého k druhému konci, dala jim do ruky po víchu slámy, pak tiše z konírny vyšla a krásného koně s sebou odvedla.
Časně ráno, sotva se rozbřeskovat počalo, pán již vstal, aby se podíval do konírny, zdali čeleď hlídá. Všude bylo ticho; v domnění, že je vše v pořádku, vešel do konírny, ale jaktě ustrnul, uviděv tam místo krásného koně dřevěnou trdlici a u ní spící hlídače.
Navzdor zlosti obdivoval ale chytrost Ondrovu a myslel si, že mu ještě něco uloží.
Ráno Ondra koně mu sám přivedl a vypravoval mu, jak ho byl dostal.
Pán, dávaje mu slíbených sto zlatých, pravil:
„Poslyš, vezmeš-li dnes v noci mé paní zlatý prsten z prstu, dám Ti k těmto ještě sto zlatých, když ne, dáš Ty mně sto zlatých; odvážíš se toho?“
„Ovšemže se toho odvážím.“ svolil Ondra a ze zámku odešel. Pán ale netrpělivě noc očekával.
Večer všecko sám prohlídl, každý kout, a pak šel k paní své lehnout. Jizbu uzavřel, a než lehli, ještě se podíval, má-li paní prsten na prstě. Ulehli; ale pán usnout nemohl, bylť zvědav, jaké chytrosti Ondra používat bude; že by ale vyhrát mohl, to mu na mysl nepřišlo, vždyť ležela paní vedle něho, prsten měla na prstě a všude bylo pozamykáno.
Když takto bdě na loži ležel, na každé hnutí pozorný, slyšel u okna šustění; obrátí se rychle k oknu a vidí v okně hlavu, jako by chtěla do jizby nahlížet. „No počkej, já Ti dám,“ řekl si v duchu pán, tiše vstal z lože, uchopil valašku, rychle okno rozevřel a bác, valaškou chlapovi do hlavy, že se jako špalek dolů zvrátil.
„Ach, muži, že Ty jsi ho zabil!“ zvolala paní, probravši se ze spaní.
„Opravdu se nehýbe!“ pravil pán, dolů se dívaje. U okna byl žebřík přistaven a pod ním ležel dole chlap; ležel tam jako špalek, ani se nehýbal. Když zeman viděl, že se ani nehýbá, dostal strach, aby snad přece nebyl zabitý; i řekl to paní, že se jde naň dolů podívat a hned také ze dveří pospíchal.
Sotva byl venku, slyšela paní, že se zase vrací; i přistoupil k jejímu loži a šeptal jí:
„Dej mně raději ten prsten, kdyby ten šelma přece přišel, aby Ti ho nevzal!“
Paní mu prsten dala a on zase odešel.
Za chvíli přišel pán nazpět a vypravuje paní, že ten chlap nebyl člověk, jen došek slaměný přistrojený a jemu na klam od Ondry na žebřík vystrčený.
„Ale mne neoklame,“ dodal, a přistoupiv k paninu loži, pravil jí:
„Nu dej mi ten prsten, kdyby přece ten chasník přišel, abys ho Ty na prstě neměla!“
„Vždyť jsem Ti ho již dala, před malou chvílí.“ jistila paní.
Zůstal pán omámen stát; byl již zase oklamán, než se nadál.
Ráno Ondra pánovi prsten přinesl a pán mu dal dvě stě zlatých.
„No opravdu jsi chytrý chasník, ale ještě trochu svou chytrost prokaž,“ povídal mu pán; „když dnes v noci ukradneš mému správci kuchařku a do zámku dovedeš, tedy Ti dám tři sta zlatých.“
„Ej, nejen kuchařku, ale i správce Vám přivedu!“ řekl Ondra se smíchem pánovi a vesele domů se vrátil.
Přišel domů, šel k potoku, nachytal si raků, a když se hodně setmělo, ustrojil se za anděla, vzal raky, nalepil jim na ocásky sví čičky a šel do správcova stavení; tam je rozsvítil a raky po stavení vypustil. Raci se rozlezli, kde jen mohli, a byla plná jizba svěda. To probudilo kuchařku, a uviděvši ta pohybující se světýlka, nevěděla, kam se údivem podít. V tom zjevil se před ní anděl a pravil jí:
„Připrav se, jdu pro Tebe, půjdeš se mnou do nebe!“
Kuchařka tomu ihned věřila a pranic se nedivila, bylať veliká modlářka, a proto se vždy za lepší jiných lidí držela, za svatou, ač žebrákovi ani kůrku nepodala.
Pan správce se tomu podivil, že má přijít jeho kuchařka zaživa do nebe; to se i jemu líbilo. Prosil tedy anděla, aby i jeho s sebou vzal, že on bez ní na světě zůstat nemůže. I svolil anděl, aby šel s sebou do nebe i správce. Když vyšli z domu, přehodil Ondra přes ně plachtu, naložil je na trakař a vezl je k zámku. I vzdychali a kroutili sebou, neboť jim hlavy jen tak odskakovaly, jak s nimi Ondra po špatné cestě ujížděl, on ale na jejich vzdychání vždy jen odpovídal, „že je do nebe cesta kamenitá„.
Zeman byl vzhůru, čekal, zdali Ondra i třetí pokus vykoná, a hle, tu zarachotí trakař v síni a Ondra strká se do dveří s velikým rancem, z něhož se vysypali pan správce a kuchařka.
Zeman uviděv je smál se, až se za boky chytal, oni ale vidouce se v nebi, jakéhož se nenadáli, zastyděli se a rychle utekli.
Pán vyplatil Ondrovi tři sta zlatých, co si chytrostí svou vydělal, a on vesel domů se vrátil k otci, s nímž napotom poctivě se živil; chytrých kousků prý ale ještě několik vyvedl.