Císař Karel IV.

Kterak v loketských lesích lovil a za jelenem se honil, jak potom prameny teplé uviděl a u nich Karlovy Vary založil

Karel IV., císař římský a král český, byl svému lidu králem nejmilejším. Za jeho vlády se v Čechách mnoho zlepšilo ku prospěchu země a všeho lidu. Loupežní rytíři a lapkové byli zajímáni a trestáni, obchod a řemesla rozkvetly, všechna půda musela být řádně obdělávána. Císař Karel IV. dal české zemi vysoké učení pražské, kam se přihlásilo mnoho bohatých synů z domova i z ciziny. Vědění a umění u něho našly vždy zastání.
Nebylo ale lehké vládnout tak veliké zemi, jakou tehdy byly země české. Císař si však rád vyjel koňmo podívat se do toho či onoho kraje, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak páni hospodaří a jestli drobnému lidu nekřivdí a nezkracují jeho práva.
Těžká léta vlády, bojů a starostí nachýlila postavu císaře, ale když sedal na koně, byl ještě dobrý jezdec a dovedl štvát zvěř jako kterýkoliv mladý lovec. Proto rád za honbou jezdil na Loketsko. Tam na hradu Lokti vždycky nocoval a s pány jednal o mnoha věcech. Potom si nechal pro sebe alespoň jediný den, aby si vyjel do lesů na lov. Říkával:
„Když vyjedu s koněm doubravou, všechna tíha a starosti ze mne spadnou. Kolem sebe vidím jenom ty lesní velikány, potoky a řeky. Se svými věrnými pány jsem všude v bezpečí. Když se psi dostanou na stopu zvěři a štvou ji do úpadu, pobodnu koně a jedu za nimi.“
Císař vyprávěl pánům při večeři na loketském hradě všelijaké příhody a srdečně je zval na zítřejší hon. Všichni si to pokládali za čest. Císařské slovo mělo zvuk cenného kovu. Bylo tvrdé, ale poctivé.
„Poslyš, milý purkrabě! Slyšel jsem, že tu někde v kraji jsou prý uprostřed lesů horké prameny. Lidé jim říkají Vary nebo Teplice. Byl bych rád, kdybys mne k nim zítra dovedl,“ a purkrabí horlivě začal císaři vyprávět:
„Na soutoku řeky Ohře a Teplice je takové místo, Milosti! Ale cesta k nim žádná nevede, musíme jet přes lesy.“
„V cizině jsem všelicos slyšel o léčivých teplících,“ řekl císař. „Lidé je chválí, že prý zahánějí nemoci a dokonce některé i uzdravují. Rád bych našel i u nás takové místo, které by bylo ku prospěchu všeho lidu.“
Toho večera se u stolu už o ničem jiném nemluvilo než o hojivých pramenech. Najednou povstal císař od stolu, všem popřál dobré noci a šel spát. Ostatní se brzy rozešli, protože věděli, že je zítra čeká perný den.
Přes noc se nebe zatáhlo tmavými mraky a k ránu se dalo do deště. Loketský purkrabí při snídani zrazoval císaře, aby toho dne nikam nejezdil, že se v lesích bude špatně lovit, ale on na jeho radu nedal.
„Jen pospěšme, páni! Snad se nebudeme bát deště, když jsme se nebáli ani střel v boji. Pro mne je každého dne škoda, který bych měl promarnit. Kdopak z nás ví, jak dlouho ještě budeme po tomto světě chodit.“
A na jeho rozkaz už páni sedlali koně na nádvoří. Napřed vyrazili z brány psi se svými psovody, potom vyjeli královští trubači a několik pánů z císařovy družiny i loketských, kteří se dobře v kraji a lesích vyznali. Za nimi jel císař s purkrabím. Jakmile jezdci zajeli do lesa, psi vyštvali někde z houštiny statného jelena a pustili se za ním. Když císař uslyšel troubení, řekl purkrabímu:
„Jsme na lovu, pane purkrabí! Musíme se tedy řídit jeho právem. Já pojedu za zvěří a dole u řeky se sejdeme,“ a zmizel purkrabímu v nejbližší houštině. Císař se dostal brzy do čela lovců, ale kořist mu stále unikala. Než mohl na jelena namířit, vždycky mu zmizel z dohledu. Jezdci hnali koně přes strže a přes vývraty, ale jelen jim stále unikal. Vedl je nahoru do vysokého lesa a psi se mu drželi v patách.
„To je snad sám ďábel!“ zlobili se lovci, císař jel však před nimi beze slova a hnal koně přímo do vrchu.
Vtom jelen vyběhl až na skálu, která se lomila nad hlubokým údolím. Než ho psi mohli dohonit, skočil obrovským skokem kupředu a zmizel. Psi se řítili za ním, ale brzy se ozvalo jejich žalostné vytí někde dole pod skálou. Z údolí stoupala bílá mlha a daleko nikdo nedohlédl.
„Musíte za nimi. Ti psi asi zapadli někam do skalní rozsedliny a bylo by jich škoda,“ nařídil císař.
A tu začali páni hledat nejpříhodnější cestu, aby se dostali dolů k řece. Svah byl příkrý, porostlý trním a hložím. Museli vést koně za uzdu a sestupovat opatrně dolů. Z jednoho místa bylo pořád slyšet vytí a štěkot psů. Bylo to nedaleko řeky, která se tu drala přes kameny klikatým korytem.
Když se páni dostali až do údolí k řece, najednou ustrnuli údivem. Nedaleko nich tryskal ze země horký pramen a rozléval se kolem dokola. Císařův pes se v něm opařil a bylo třeba ho hned utratit, ale jelen se už neukázal.
Všichni tu stáli beze slova a dívali se na tu krásu. Horká voda se zvedala nahoru a zase padala v mnoha krůpějích dolů k zemi. Místo kolem pramene bylo zbarveno do žluta a do červena, jako by kameny a písek někdo vymaloval.
„To je jeden ze vzácných pokladů naší země!“ zvolal císař a hluboce se tomu divu přírody poklonil a s ním všichni jeho páni.
„Císařská Milosti! To jsou Vary,“ dovolil si poznamenat loketský purkrabí, který sem dojel jinou cestou. „Chtěl jsem Vás sem dovést, ale ten jelen nám trochu zmátl cestu.“
Císař se usmál a rozhlédl se kolem dokola.
„Ten jelen byl náš první posel a na jeho památku ať se tato skála, přes kterou nás sem přivedl, jmenuje Jelení skok. Kdybychom nějakého jelena ještě v lesích zastihli, pro dnešek bude našich střel ušetřen.“
Znenadání se roztrhly na nebi tmavé mraky a jasné slunce zazářilo. Sloup pramenité vody se objevil v novém světle. Měnil se v tisíce krůpějí a ty padaly k zemi jako drobné kaménky drahokamů.
„Dnes je vzácný den,“ řekl spokojeně císař a omočil si ruce v teplé vodě. „Ten nesmí být nikdy zapomenut. Proto dám na tomto místě založit město Karlovy Vary, které bude mít všechny výsady, aby pomohlo nemocným znovu vrátit ztracené zdraví.“
Brzy nato sem přišli lidé a začali stavět domy a dvorce. Císař si nechal nedaleko pramene na vršku postavit lovecký hrádek a často v něm býval se svými dvořany. Když páni viděli, že sám císař věří v léčivé účinky horkého pramene na břehu říčky Teplé, jezdili sem také, koupali se a pili vodu.
Staletí uplynula a na místě loveckého Karlova hrádku zbyla jen stará zámecká věž.
Léčivé účinky vzácného pramene, který doposud tryská zde z nitra naší země, však nezmizely. Mnoho nemocných z domova i z ciziny přijíždí do Karlových Varů, aby tu našli ztracené zdraví, jak císař Karel IV. předpověděl.