Císař Rudolf

Kterak se na Pražském hradě usadil, jeho slávu znovu nečekaně povznesl a hradní palác nevídanými poklady světa naplnil.

Když císař Maxmilián blahé paměti uvolnil český trůn svému prvorozenému synu Rudolfovi a čeští stavové ho přijali za svého krále, všichni se v Čechách těšili, že nastanou lepší časy. Ale Rudolf byl vychován na španělském dvoře u svého strýce Filipa a odtud si přinesl nejen mnoho zájmů v různých vědách a umění, ale také strach a opatrnost před dvorními intrikami. Byl ke všem tak nedůvěřivý, až to někdy pány a císařské služebníky děsilo.
Po smrti otce se rozhodl, že zůstane v Praze, kterou si zamiloval, a často ho bylo vidět v některém z oken Pražského hradu, jak v zamyšlení pohlíží dolů na město Staré i Nové a na řeku Vltavu. Hrad však neměl tolik komnat a komor pro nové pány, císařské úředníky. Čeládka se tísnila všelijak. Brzy zaútočil císař na sněm, aby přivolil k novým daním, že bude stavět hradní palác. Páni se napřed bránili, nakonec však vyhověli a daně byly uvaleny na všechen lid. Císař se z jejich ústupku dlouho neradoval. Jednoho dne dal k sobě zavolat komořího a poručil mu:
„Dej ihned zastavit některé statky české koruny, protože potřebujeme nutně peníze. Daně se scházejí liknavě, nemůžeme tedy na ně spoléhat.“
„Veličenstvo, peníze by se opatřily i jinak. Je zde nyní mnoho bohatých cizinců, kteří by se rádi dostali do služeb císařského dvora. Ti by jistě dobře zaplatili, kdyby se jim dostalo dobrého úřadu.“
Císař se zachmuřil. Dvorské služebníky si nejraději vybíral sám, ale nápad to nebyl špatný. Mnoho jich přijelo s ním až ze Španěl. On však měl především zájem o malíře, sochaře, zlatníky a kovolijce. O ševcích, krejčích, kloboučnících, kuchařích, paštikářích, písařích ani nemluvě. Miloval psy a oni milovali jeho. Stále se kolem něho potuloval houf ušlechtilých ohařů a chrtů, na kterých si velmi zakládal.
Komoří uctivě přešlápl a čekal, jak se císař rozhodne. Ten však dlouho hleděl oknem, snil svůj sen o krásném paláci uprostřed zahrad. Náhle si uvědomil, že není sám, a ohlédl se.
„Co jsi vlastně chtěl? Docela jsme zapomněli o čem byla řeč.“
„Veličenstvo jistě přemýšlelo o tom, jak nejlépe vyzdobí své nové sídlo,“ začal komoří znovu a opatrně.
„Už víme! Kdybychom měli dost peněz, udělali bychom z Pražského hradu vzácný skvost římské říše. Ostatně to je Tvoje starost, jak sehnat peníze. Nyní nám sem pošli starožitníka Stradu, měl něco přinést.“
V předpokoji císařských komnat bylo od rána do večera plno lidí. Císař Rudolf II. k sobě povolával nejrůznější řemeslníky a umělce, komedianty i zpěváky. Přicházeli, kdy je napadlo, a hašteřili se tu mezi sebou, hádali, někdy i prali. Předháněli se, kdo dřív vnikne k Jeho Veličenstvu.
Komoří Filip Lang se rozhlédl a v jednom rohu uviděl Vlacha Stradu, kterého neměl ani trochu rád, přesto však na něho vesele zavolal:
„Strado, Vy šibale! Copak jste slíbil našemu Nejjasnějšímu Veličenstvu? Už Vás netrpělivě očekává, můžete vejít.“
Starožitník byl pěkný postarší muž, který se dovedl pohybovat nejen v císařských komnatách, ale všude tam, kde se mohl setkávat s lidmi, kteří dovedli ocenit jeho vkus a znalosti v malířství a sochařství, o klenotech ani nemluvě. Broušené kameny se jeho přičiněním staly mezi panstvem velikou módou.
„Ach, pan komoří Lang! Vy jste si také dnes nějak přivstal. Okamžitě navštívím Jeho Veličenstvo,“ a rychle se propletl zástupem, aby s ním nemusel víc promluvit. Neměl komořího rád, jako ho nemělo mnoho jiných lidí.
Císař netrpělivě povstal z křesla a zahalil se do kožešinového pláště. V tom se ve dveřích objevil starožitník, hluboce se ukláněl a mával hedvábným kloboukem s rajčím peřím až k zemi.
„Strado, nemůžeme se Vás dočkat,“ posteskl si netrpělivě. „Váš císař je zvědavý, co jste mu donesl nového.“
„Odpusťte, Veličenstvo! Dokud mne nezavolal pan komoří, nemohl jsem se dostavit,“ omlouval se uctivě Strada, ale byl rád, že může císaři připomenout nepříjemného pana Langa.
„Lang! Lang! Zase pan komoří, ani o něm nemluvte! Když ho vidíme, vždycky jsou z toho jenom samé nepříjemnosti. Ale nyní k věci!“
Starožitník Strada vyňal z tašky zavěšené u pasu vzácný krajkový šátek a hbitě ho rozprostřel na ruce. Na bílém hedvábí spočívala zlatá spona, ve které byl zasazen obrázek dívčí tváře malovaný na emailu. Císař vzal rychle klenot do rukou a se zalíbením si jej prohlížel. Byla to vzácná práce, okraj umně vykládaný drahými kameny.
„To je pěkná práce, Strado! Měl jste zase jednou štěstí. Ta dívka je kouzelná, pro mne by měla větší cenu než všechny moje poklady. Nevíte náhodou, kdo to je?“ Starožitník sklonil hlavu, aby mu císař neviděl do tváře, a zašeptal: „To je moje dcera Kateřina, Veličenstvo!“
Císař se prudce k němu obrátil jako zasažený bleskem. Ostrým zrakem pohlédl na pana Stradu a v hlavě mu zavířila spousta myšlenek. Proč asi ten starý lišák mu to dal? Všechen strach z úkladů a nástrah přehlušila nečekaná touha spatřit Stradovu dceru na vlastní oči.
„Nikdy jste se nám nepochlubil, jaký doma chováte skvost. Dlouho se Vám to podařilo utajit, jen co je pravda.“
„Veličenstvo mi snad odpustí. Jsem jen starý bláznivý pošetilec,“ zkroušeně odpověděl Strada. „Nikdy bych si nedovolil chlubit se svou vlastní dcerou. Ale ona sama se dala malovat a tento klenot si dovolila poslat Jeho Veličenstvu darem.“
Kateřina Stradová dlouho toužila po setkání s císařem, ale otec byl přísný a nikdy nedovolil, aby se ukazovala u dvora. Císaře zahlédla několikrát na vyjížďce z kočáru. Od té doby ji posedla touha znovu ho spatřit a promluvit s ním o samotě. Věděla, že má rád krásné ženy, a ona byla krásná. Věděla to. Dlouho trvalo, než se jí podařilo otce přemluvit, aby dar odevzdal do rukou, pro které byl zhotoven.
„Doufám, pane Strado, že nebudeš i nadále tak nepřející a dovolíš císaři, aby se Tvé dceři poklonil. Zatím vyřiď naše upřímné díky. Udělal jsi dobře, žes klenot donesl.“ Potom už s ním mluvil o jiných věcech, které se týkaly císařských sbírek, kde bylo mnoho vzácných obrazů, soch, medailí, mincí, drahokamů, skla, zlatých a stříbrných klenotů. A také sbírka všelijakých zvláštností, jako byly střevíce s čepicí Přemysla Oráče nebo dva hřebíky z archy Noemovy, čelist sirény z Egejského moře, několik druhů různých hodin, orlojíků a jiných věcí. Nad tím vším byl ustanoven Strada nejvyšším správcem. Měl k tomu několik pomocníků, kteří se starali, aby se císaři dostaly do rukou nejvzácnější klenoty a zvláštnosti, které vozili z celého světa.
Císař měl mnoho starostí se svými zálibami. Jeho sbírky rostly a brzy nebylo kam je uložit. Komory a světnice byly už přecpány k prasknutí a nové věci přibývaly. Proto začal stavět nový palác. Pozval ke svému dvoru také známého hvězdáře Tychona de Brahe, kterému propůjčil v císařské zahradě letohrádek Belvedér, kam dal nejdříve dovézt nejrůznější hvězdářské přístroje za dvacet tisíc tolarů. Sotva si vzpomněl na svého hvězdáře, rozhodl se, že ho hned navštíví. V milosti propustil starožitníka a hvízdl na psy. Začali radostně kňučet a štěkat, hnali se rovnou ke dveřím, kde div neporazili komořího Langa.
„Veličenstvo mi jistě odpustí, že ruším. Chtěl jsem jenom připomenout, že venku čeká papežský nuncius Spinelli,“ zaprosil úlisným hlasem, když se mu podařilo vyrvat plášť ze psích zubů a odkopnout od sebe ty nejodvážlivější.
„Ať ho vezme třeba čert!“ rozkřikl se císař, ale pak se opravil: „Nic takového mu neříkej, i když jsi schopen všeho nejhoršího. Spinelliho pozvi k obědu, to bude nejlepší. Tam si dá alespoň pozor na jazyk a nebude nám dělat kázání. Nyní jdeme do zahrad. Pošli za námi několik pánů jako doprovod!“
Komoří se nezmohl ani na odpověď. Císař vyklouzl malými dveřmi do chodby a než došel na dvůr, měl kolem sebe spolehlivou stráž. Místo do zahrad zahnul však kolem Jiřského kostela do Zlaté uličky, kde se usadili zlatníci a mečíři. Byl mezi nimi i výborný matematik Jan Kepler, který dělával pro něho také horoskopy.
Sotva císařův průvod vešel mezi malé polozděné a polodřevěné domky, ze všech dveří vybíhali mistři a učedníci a halasně zdravili. Císař s každým promluvil, měl zde svoje oblíbence. Někdy zašel i do domku, aby se podíval, na čem mistr pracuje. Dílo pak pochválil nebo pohanil, a když měl dobrou náladu, také poradil. Protože rozuměl umění, lidé si ho vážili. Tentokrát vešel přímo do světnice ke Keplerovi. Doprovod zůstal za dveřmi. Císař nechtěl, aby jeho rozhovorům s učencem někdo naslouchal.
„Buď zdráv, Keplere! Nutně potřebuji nový horoskop. Ale nemysli, že nás ošidíš. Zrovna jdeme k Tychonu de Brahe, abychom ho také o jeden požádali. Chceme vědět, jestli nastávající dny jsou pro nás šťastné či nikoliv.“
Jan Kepler znal svého pána a věděl, že mu nesmí nic odepřít, jinak by přišel o jeho přízeň a to nechtěl. Potřeboval peníze. Hrozně ho hnětlo, že se nemůže domluvit s tím Dánem de Brahem. Nedal se nikdy uplatit, ani oblomit lichotkami.
„Veličenstvo poroučí a já s radostí se pokusím sestavit jeho horoskop. Rád bych však věděl, co chce můj pán podnikat. Jde-li o válku či o lásku, nebo se panstvo domáhá nových úlev?“
„Ty toho chceš vždycky moc vědět,“ obořil se na něho císař a klepl netrpělivě bičíkem o stůl, kde se válelo plno papírů, kružidel a úhlů. „Ale abys neřekl, že Tě chceme v tom utopit, povíme ti: Tentokrát jde o ženu.“
Pokynul rukou na pozdrav a vyšel na ulici. Psi kolem něho začali dovádět, prali se s ostatními, ale to mu nevadilo. Rychlým krokem se ubíral k císařským zahradám. Za ním spěchali páni z doprovodu, nikdo se však neodvážil ho oslovit. Nakonec nechal císař všechny v zahradě a sám vstoupil do královského letohrádku. Tycho de Brahe byl zabrán do svých výpočtů, neslyšel ani vrznout dveře. Až se u něho císař zastavil, vytrhl se najednou z myšlenek a vyskočil od stolu jako mladík.
„Seď, jen seď! Neradi bychom Tě zdržovali od práce. Chtěli jsme se jenom zeptat, jestli se daří najít ten kámen mudrců? Byl ses už dnes podívat v dílně? Zajímal by nás především elixír života, je třeba pamatovat na stáří.“
„Jeho Veličenstvo je přece ještě mladé a před sebou má mnoho dnů šťastného života,“ řekl učenec upřímně, protože obdivoval mladého císaře. Cenil si u něho nebývalého pochopení pro vědu a umění. Umělcům, učencům i řemeslníkům dovedl rozdávat peníze plnými hrstmi.
„Kdybys to nebyl Ty, pane de Brahe, nevěřili bychom Tvým slovům. Potřebujeme se ale s Tebou poradit. Víš o tom, že pan de Strada má dceru?“
„Vím, Veličenstvo! Alespoň se to u dvora vypráví. Je prý nad jiné krásná a vzdělaná. Ale Strada je přísný otec. Dceru nechává doma, nikomu ji neukáže.“ Císař se zamyslel a netrpělivě chodil od jednoho přístroje k druhému. Potom se znovu vrátil k učenci a zpytavě se na něho podíval.
„Dnes jsme viděli její portrét na medailonu. Sama nám ho poslala. A jestli je pravdou, co povídáš, chtěli bychom ji spatřit,“ zašeptal mu u samého ucha, jako by se bál své přání vyslovit nahlas.
„Veličenstvo, jsem jenom učenec a v krásných ženách se vůbec nevyznám. Kateřina Stradová však jistě není z těch, které by nevěděly, co dělají.“
„Tak Ty si tedy myslíš, že je nejen krásná, ale i chytrá,“ nedal se císař zviklat. „To jsou dvě vzácné vlastnosti, které nebývají u žen vždy pospolu. Nyní tedy udělej horoskop a my se pak rozhodneme, jestli ji chceme vidět nebo ne,“ ale v té chvíli už věděl, že přímo touží Stradovou spatřit.
Vracel se kolem zpívající fontány a znovu uslyšel jemný zvuk dopadající vody v kovové nádrži, zastavil se a najednou byl šťastný. Stromy a keře vydávaly opojnou vůni, všude byl klid a v jeho mysli plno naděje.
Když císař na Pražském hradě usedal k obědu, troubili trubači na hradbách, aby o tom věděl všechen lid. V hodovní síni se zatím scházeli páni a ti, kdo byli pozváni ke stolu, i ti, kterým bylo dovoleno jenom přihlížet. Císař vždycky vešel oblečen v novém šatě a nutil ostatní dvořany, aby nešetřili na oblečení a nechodili s ušpiněnými krajkami na kabátech nebo s promaštěnými klobouky, aby používali voňavek. Rádi se podřizovali, i když mnohde na takové výdaje nestačily peníze. Jenom komoří Lang odolával všem císařským svodům, proto mezi vyšňořeným panstvem vypadal ve starém tmavém plášti a šedých punčochách na tenkých nohách jako šedá obyčejná myš.
Císař zasedl k tabuli a hned postřehl, že nedaleko něho sedí papežský nuncius, kterého ráno nepřijal. Zamračil se. Nezbylo, než ho vzít na vědomí a příležitostně se zeptat, co přinesl od papeže nového. Ale nezačal dříve, dokud se s chutí nenajedl. Když už byl na stole kolikátý chod a cukrovinky s ovocem na zdobených mísách, najednou se otočil k nunciovi.
„Vítáme Vás, Spinelli, u svého dvora! Doufáme, že se Vám zde líbí a přinášíte nám samé dobré zprávy.“
„Díky, Vaše Veličenstvo, díky za milé přivítání!“ zvolal papežský nuncius, i když v duchu klel, že musel tak dlouho čekat a nedovolili mu k císaři vstoupit. „Nejen, že jsem přinesl mnoho zpráv, ale i pozdravy. Bylo by snad dobré, kdyby mi Veličenstvo dopřálo sluchu. Rád bych s ním mluvil o samotě.“
Císařova tvář se znetvořila netajeným úšklebkem. Od té doby, co ho vychovávali u španělského dvora, nesnášel kněžské kutny. Ale ovládl se a s roztomilým úsměvem se dal slyšet:
„Milý nuncie, máte naše svolení mluvit zde před celým dvorem. Protože kdo ví, zda bychom měli později čas.“
Spinelli zrudl ve tváři hněvem. Byl však už natolik zkušený, že využíval možností a s korunovanými hlavami se nikdy nepřel.
„Jeho Veličenstvo mi musí tedy prominout, že tak závažnou zprávu řeknu přede všemi. Nejjasnější Otec, papež Kliment VII., prosí Vaše Veličenstvo, aby se co nejdříve rozhodlo, zda si vezme za manželku infantku Isabelu. Byl by to sňatek pro obě strany velmi užitečný a on by mu rád požehnal.“
V hodovní síni nastalo rázem ticho, jenom mouchy bez ustání létaly kolem a bzučely, zatímco psi se povalovali pod stolem nažraní a spokojení. Zato císař se cítil nespokojen. Komoří Lang se rychle stáhl do sebe a schoval za kloboukem, jako by se bál, že v příští chvíli všechen císařův hněv dopadne právě na něho. Rudolf zbledl a ruce se mu chvěly. Ta tam byla jeho dobrá nálada, na čele mu vystoupily krůpěje studeného potu. Věděl, že se na něho dívá s napětím celý dvůr, a proto nemohl papežského nuncia dát vyhodit ze dveří, jak by byl chtěl. Vtom mu přišel na mysl obrázek krásné Kateřiny a na konci stolu zahlédl svého starožitníka, jak vytrvale hledí na vzácnou mísu z tepaného zlata, která stála před ním na stole.
„Děkujeme Nejjasnějšímu Otci za radu,“ řekl císař chvějícím se hlasem a hned se všem kolem ulevilo. „Infantku Isabelu známe od dětství a přejeme si, aby se jí dostalo dobrého manžela. Na důkaz naší úcty pošleme princezně četné dary. O nabídce však budeme teprve přemýšlet.“ A než se nuncius zmohl na další slova, císař kývl na pana de Stradu a přátelským hlasem zavolal na něho přes celý stůl. „Strado, rádi bychom si s vámi pohovořili o té krásné Venuši, kterou dnes dovezli do mých sbírek až z Říma.“
Panstvo vstalo zároveň s císařem a hluboko se uklánělo, když kolem procházel ke svým komnatám. Pan de Strada vyšel hned za ním a teprve potom se rozproudila dobrá zábava. Komoří Lang nemeškal, vzal nuncia pod paží a vyvedl ho nejbližšími dveřmi do sousední komnaty. Chtěl se s ním poradit v některých důležitých věcech.
Když císař zůstal sám se starožitníkem, byl zase jiným člověkem. Rozrušeně přecházel komnatu a dštil kletby na papeže i španělský dvůr. Hodnou chvíli mu trvalo, než se uklidnil. Potom bez úvodu řekl Stradovi:
„Ještě dnes chceme vidět donu Kateřinu. Jestli je tak krásná a vzdělaná, jak se o ní povídá, bude naší ženou. Přejeme si to!“
„Jeho Veličenstvo mi prokazuje mimořádnou přízeň a čest. Ale sám papež dal najevo slovy nuncia, že má s Jeho Veličenstvem jiné a závažnější plány.“
„Milý Strado! Vím, že se za Tvého zetě nehodíme, ale ať Kateřina sama rozhodne. Když nám poslala medailon, jistě věděla, proč to dělá. Dnes večer se budeme procházet u zpívající fontány. A doufáme, že tam donu Stradovou najdeme,“ řekl císař rozhodně a nebylo ani pomyšlení, že by strpěl nějaký odpor. Starožitník se tiše uklonil a pozpátku opustil komnatu s lítostí v srdci, protože věděl, že nemůže svou dceru od ničeho už ochránit.
Mnoho vzácností bylo v císařských zahradách. Dokonce zde byl i lví dvůr a v něm mnoho dravých šelem. Tři levharti, lvi a medvědi. Císař Rudolf II. rád se díval, jak mezi sebou zvířata dovádějí. Měl oblíbeného lva, se kterým spojoval svůj život. Když byl lev hravý, měl i císař dobrou náladu. Jakmile pospával a nehrál si, myslelo Veličenstvo na nejhorší a posílalo pro lékaře.
Toho výjimečného dne byl však lev při chuti a trhal maso na kusy. Císař se radoval, byl ke všem štědrý a milostivý, nemohl se dočkat večera. Proto ze Lvího dvora šel přímo do letohrádku a Tycho de Brahe mu vyprávěl celé hodiny tajemství své učenosti.
Sotva se setmělo, císař se rozloučil a vyšel ven ke zpívající fontáně. Na cestičce mezi keři zaskřípal písek, Rudolf se hněvivě otočil, aby potrestal opovážlivce, který ho chtěl v takové významné chvíli rušit. S radostí však uvítal, že je to Strada. Vedle něho přicházela vznešená paní zahalená do krajkového závoje. Císař nejdříve ustrnul, potom se zlomil v dvorné pokloně. Když paní chtěla před ním pokleknout, nedovolil to a oběma rukama ji zachytil.
„Dono Kateřino, my bychom měli klečet u Vašich nohou a prosit za odpuštění, že jsme si dovolili na Vás pomyslet.“
„Jeho Veličenstvo může všechno,“ odpověděla líbezným hlasem Kateřina a spokojeně se usmála. Pokynula pak rukou otci, aby se vzdálil, a podala ji císaři. Toho večera měl Brahe vzácnou návštěvu. Císař přivedl donu Stradovou, aby si mohla prohlédnout vzácné hvězdářské přístroje. Ve světle rozsvícených voskovic se pohybovala tiše a zdála se podobná madoně. Císař byl dokonale okouzlen její krásou i duchaplností. Na horoskopy zapomněl a přečetl je teprve druhý den, oba byly pro něho příznivé.
Přes svůj císařský majestát si vyvolil hraběnku Kateřinu Stradovou za svou ženu, i když tím proti sobě popudil papeže, který ještě dlouho nutil císaře k sjednanému sňatku. Nikdy se mu to však nepodařilo. Císař Rudolf uprostřed dvorních intrik a bojů o vládu si vytvořil své lidské štěstí, kterému všemocná církev nikdy nedala požehnání. Měl pak tři děti, donu Karolínu, dona Julia a Matyáše. Dělil svůj život mezi ně a své záliby. Vladařské starosti rád přenechával pánům ke škodě celého císařství. Moc v české zemi převzala do rukou vysoká šlechta, která okrádala sedláky o půdu a měšťany o majetek. Války v Uhrách stály také mnoho peněz a jezuité vedli proti luterství nesmiřitelný boj, pálili knihy a štvali lidi jako zvěř. Pražský hrad v té době rozkvetl do nebývalé krásy i velikosti a mnoho cizinců se obdivovalo jeho pokladům. Za švédských válek však většina cenností byla vyvezena ze země a nikdy se už zpátky nevrátila. Po smrti Rudolfa II. začal Pražský hrad upadat, císařské zahrady přestaly být dostaveníčkem panstva. Dlouhý čas nebylo nikoho, kdo by měl o ně zájem.
Teprve po několika staletích znovu nastala doba příznivá pro umění a vědu a Pražský hrad povstal v celé kráse a mohutnosti. Z bývalých rudolfínských sbírek zůstalo ještě pár skvostů, kterým se dnes obdivují návštěvníci z celého světa. A také zahrady byly upraveny a zpřístupněny všemu lidu. Procházky mezi vzácnými stromy a keři, pohledy z parkánu na řeku uprostřed starobylého města, které teď žije novým životem, okouzlí každého, kdo sem přijde. Zpívající fontána dosud stojí nedaleko královského letohrádku a vodní kapky neustále rozeznívají kov dávnou písní o lásce. Nekonečně znovu a znovu tak ožívá poctivá práce a umění lidských rukou, před kterým je třeba se vždy sklonit v úctě a pokoře.