Co dělá táta, to je vždy správné

Budu Ti teď vyprávět příběh, který jsem slyšel, když jsem byl malý. Kdykoliv si na něj od té doby vzpomenu, pokaždé se mi zdá ještě mnohem krásnější. S příběhy to je jako s mnoha lidmi, stářím jim přibývá na kráse, a to je na nich právě tak hezké! 
Byl jsi přece na venkově, ne? Viděl jsi tam nějakou opravdu starou selskou chalupu s doškovou střechou: bují na ní mech a býlí, na hřebenu střechy bývá čapí hnízdo, čáp tam nesmí scházet. Zdi bývají nakřivo, okna nízká, ba, jen jedno jediné se dá otvírat. Pec se tam rozvaluje jako tlusté bříško a šeřík se sklání přes plot a za plotem bývá kaluž vody s kachnou nebo s kachňátky, hned pod strupatou vrbou. Nu, a pak tam bývá na řetěze pes, který na každého štěká. 
Zrovna taková chalupa byla u nás na venkově a v té chalupě bydlili manželé, sedlák a selka. Z toho mála, co měli, mohli se obejít, už jen tak leda bez jejich krásného bílého koně, který se pásával na kraji příkopu u silnice. Hospodář na něm jezdíval do města, sousedé si ho půjčovali a spláceli sedlákovi službu službou. Pro selku a pro sedláka by však bývalo ještě užitečnější, kdyby koně prodali nebo kdyby jej vyměnili za něco, co by jim bylo ještě k většímu prospěchu. Ale co to mělo být? 
„Tomu Ty, táto, budeš nejlíp rozumět!“ pravila žena. „V městě je teď trh, zajeď tam a prodej koně nebo ho dobře vyměň! Co uděláš, je vždycky správné. Jeď na trh!“ 
A pak mu uvázala šátek kolem krku, to přece jenom dovedla lépe než on. Udělala mu dvojitý uzel, vypadalo to švihácky, pak mu dlaní očistila klobouk a políbila ho na teplá ústa. A sedlák odjel na koni, kterého měl prodat nebo vyměnit. Inu, táta se v tom vyzná! 
Slunce pálilo, na nebi nebylo ani mráčku. Na cestě se prášilo, bylo tam tuze mnoho lidí, kteří měli namířeno na trh, na vozech, na koních i pěšky. Bylo náramné parno a na cestě nikde ani stínu. 
Po silnici hnal jeden člověk krávu, byla tak roztomilá, jak jenom kráva může být. 
„Ta jistě dává výborné mléko!“ pomyslel si sedlák. Dostat ji tak, to by byla znamenitá výměna. „Jářku, Ty tam s tou krávou! Pojď sem na slovíčko! Podívej, kůň, jak si aspoň já myslím, má větší cenu než kráva, ale mně je to jedno! Já mám větší užitek z té krávy. Nechceš ji vyměnit?“ 
„Proč ne?“ řekl muž, a tak spolu měnili. 
Stalo se, a tak sedlák mohl obrátit, vždyť přece pořídil, jak zamýšlel. Ale když už si jednou usmyslel, že pojede na trh, tak chtěl jet na trh, jen se tam podívat. A tak šel dál se svou krávou. Pospíšil si, i kráva přidala do kroku, a tak brzy dostihli muže, který vedl ovci. Byla to pěkná ovce, pěkně vykrmená a s pěknou vlnou. 
„Tu bych, panečku, rád dostal!“ myslel si sedlák. „U nás na kraji příkopu by měla pastvy až až a v zimě bychom si ji mohli vzít k nám do světnice. Bylo by od nás vlastně správnější chovat si ovci než krávu. Tak co, neuděláme výměnu?“ 
Inu, to se muži, který měl ovci, docela líbilo, a tak spolu měnili a sedlák šel pak se svou ovcí dál po silnici. U lávky spatřil muže s velkou husou pod paží. 
„To máš ale pořádný kousek!“ řekl sedlák. „Na té je peří a sádla! A jak by jí to slušelo v ohrádce u naší louže! To by bylo něco pro mámu, měla by komu sbírat slupky! Často říkává: Kdybychom tak měli husu! A teď ji může dostat a také že ji dostane! Nechceš měnit? Dám Ti za husu ovci a ještě Ti pěkně poděkuju!“ 
Inu, jakpak by muž nechtěl, a tak spolu měnili. Sedlák dostal husu. Byl už blízko města, tlačenice na cestě přibývalo, to bylo nějakého hemžení lidí a dobytka! Tísnili se na cestě a u příkopu až k brambořišti mýtného. Tam byla přivázána jeho slepice, aby se mu nevyplašila a nezaběhla se. Byla to pěkná slepice, měla krátký ocas a mžourala jedním očkem. „Kokodák, kokodák!“ kdákala; co si přitom myslela, to Ti nepovím, ale sedlák si řekl, když ji spatřil: 
„To je nejkrásnější slepice, jakou jsem kdy viděl, je krásnější než pastorova kvočna, tu kdybych tak pro sebe získal! Taková slepice si vždy najde nějaké to zrníčko, dovede se o sebe postarat sama. Myslím, že by to byla dobrá výměna, kdybych ji dostal za husu. Tak co, nebudeme spolu měnit?“ zeptal se mýtného. 
„Měnit?“ řekl mýtný. „Inu, nebylo by to tak nejhorší!“ 
A tak spolu měnili. Mýtný dostal husu, sedlák dostal slepici. 
Panečku, to toho na té cestě do města vyřídil! A bylo horko a on byl unaven. Potřeboval sklenku kořaličky a kousek chleba. Došel k hostinci a chtěl dovnitř. Ale čeledín z hostince chtěl zase ven, srazil se s ním zrovna ve dveřích, měl na zádech plný pytel. 
„Co to máš v tom pytli?“ zeptal se ho sedlák. 
„Shnilá jablka!“ odpověděl čeledín. „Plný pytel, pro prasata.“ 
„Jemináčku, to je mnoho! To bych přál vidět mámě. Měli jsme loni na starém stromě u seníku jediné jablíčko. Chtěli jsme si to jablíčko schovat, a tak leželo ve skříni, až shnilo. Mít jablka ve skříni, to je vždycky kousek blahobytu, říkávala naše máma. Tady by teprve viděla blahobyt! A já bych jí jej mohl dopřát!“ 
„A co dáte?“ zeptal se čeledín. 
„Co dám? Dám Vám za ta jablka slepici,“ a tak dal slepici, výměnou dostal jablka a zašel do hostince, přímo k výčepu. Pytel s jablky postavil ke kamnům. V kamnech bylo zatopeno, jenže na to on nepomyslel. V místnosti bylo mnoho hostí, koňští handlíři, obchodníci s dobytkem a také dva Angličané ; ti Angličané jsou tak bohatí, že se jim kapsy trhají od zlaťáků. A sázet se dovedou, však hned uslyšíš! 
„Sssss! sssss!“ Co se to ozývalo od kamen? Jablka se začala péci. 
„Co je to?“ Inu, hned se to dověděli. Celý příběh o koni, vyměněném za krávu, i jak to bylo potom dál, až ke shnilým jablkům. 
„Počkej, Ty dostaneš od mámy vyhubováno, až se vrátíš domů!“ smáli se Angličané. „To bude boží dopuštění!“ 
„Hubičku dostanu, a ne vyhubováno!“ pravil sedlák. „Naše máma řekne: Co táta dělá, to je správné!“ 
„Vsaďme se!“ řekli Angličané, „dáme Ti zlaťáků na sudy! Jedna lodní libra je sto obyčejných!“ 
„Stačí, když mi dáte plný věrtel!“ pravil sedlák. „Já Vám proti tomu mohu nabídnout jen věrtel plný jablek a k tomu sebe a svou mámu. Ale je to víc než rovná míra, to je míra vrchovatá!“ 
„Platí! Platí!“zvolali Anlgičané, a tak byla sázka uzavřena. 
Před hospodu předjel vůz hostinského. Angličané do něho nasedli, nasedl do něho sedlák a vzali s sebou i ta shnilá jablka. A tak dojeli k sedlákově chalupě. 
„Dobrý večer, mámo“ 
„Dobrý večer, táto!“ 
„Tak jsem teda měnil!“ 
„Však Ty se v tom vyznáš!“ řekla žena, objala ho a zapomněla na pytel i na cizince. 
„Vyměnil jsem koně za krávu!“ 
„Zaplať Pánbůh za mléko!“ pravila žena. „Tak to teď budeme mít mléčná jídla, máslo a sýr. To byla znamenitá výměna!“ 
„No, ale já jsem pak zase krávu vyměnil za ovci!“ 
„To je rozhodně ještě lepší!“ pravila žena. „Ty vždycky na všechno pamatuješ. Vždyť pro ovci máme krmení dost a dost. Tak to teď budeme mít ovčí mléko a ovčí sýr a vlněné punčochy, ano i vlněné noční kazajky! To by nám kráva nedala ! Kráva ztrácí srst! Jsi opravdu přičinlivý muž!“ 
„Ale když já jsem ovci vyměnil za husu!“ 
„Vskutku, tatíčku, budeme mít letos martinskou husičku! Vždycky myslíš na to, čím bys mě potěšil! To je od Tebe milé! Husu můžeme dát do ohrádky, tam do Martina ještě víc ztloustne!“ 
„Ale když já jsem husu vyměnil za slepici!“ řekl muž. 
„Za slepici! To byla dobrá výměna!“ pravila žena. „Slepice snese vajíčka, vysedí je, budeme mít kuřátka, pořídíme si kurník! To jsem si zrovna tak vroucně přála!“ 
„Ano, ale slepici jsem vyměnil za pytel shnilých jablek!“ 
„Za to Ti musím dát hubičku!“ pravila žena. „Mockrát Ti, mužíčku, děkuju! A teď Ti něco povím. Když jsi byl pryč, myslela jsem na to, že Ti udělám opravdu dobrou večeři: omeletu s pažitkou. Vejce jsem měla, pažitka mi scházela. Tak jsem zašla naproti k učitelovým. Vím dobře, že mají pažitku, ale učitelová je lakomá, ženská jedna neupřímná! Prosila jsem ji, aby mi půjčila. Půjčit? řekla. Nic v naší zahrádce neroste, ani shnilé jablko ne! Ani to bych Ti nemohla půjčit! A já jí teď budu moci půjčit deset jablek a třeba i celý pytel! Táto, já Ti mám takovou radost!“ A políbila ho rovnou na ústa. 
„To je slovo!“ zvolali Angličané. „Nic je nepřivede z rovnováhy, ať to jde třeba od deseti k pěti! To stojí za ty peníze!“ A tak vyplatili lodní libru zlaťáků sedlákovi, který dostal hubičku a nedostal vyhubováno. 
Inu, vyplatí se, když je žena rozumná a prohlašuje, že táta je nejmoudřejší a co on dělá, že je vždycky správné. 
Nu, a to je ten celý příběh! Slyšel jsem jej jako malý chlapec a teď jsi jej vyslechl i Ty a víš už, že co dělá táta, to je vždycky správné.

Zdroj: www.abatar.cz