Co dostal horal za hrách

Bývali kdysi v horském svahu poctiví rodiče, kteří měli hodně dětí, ale málo chleba pro ně. Ale přičiňovali se, jak jen dovedli a děti nemívaly hlad a rostly a pomáhaly svým rodičům.
Stalo se jednou, že se přivalila neslýchaná zima a s ní přišel veliký hlad. Všichni horalé sáhli na své zásoby, které si schovávali na setí. Když se konečně ukázalo jaro, nezůstalo z toho na stráni víc než litr hrachu, a možná ještě méně, a děti i rodiče měli veliký hlad.
„Nic naplat,“ řekl horal své ženě, „ten hrách už sníst nesmíme, ten zasejeme.“
I zamkli jej a nesnědli, a když stráně oschly, šli jej zasít. Byl ten hrách v hrnci. Než jej mohli zasít, museli záhon okopat a uhrabat. Proto postavili hrnec pod keř a připravovali svou zem. A jak tak robí, přiletí dva havrani, rychle běží k hrnci a dávají se do hrachu.
„Chlopku,“ volá žena, „podívej se, dva havrani nám zobou hrách! Jdi je pobít!“
„Ne,“ řekl muž, „nezabiju je, ani neodeženu. Když se odvážili tak blízko k nám, jistě mají ještě větší hlad než my. Ať tedy jedí, i pro ně urostlo.“
Žena zaplakala, ale sama nešla zabít ty havrany. Oni jedli a jedli, až nebylo v hrnci ani hrášku. Sotva však hrách snědli, začal jeden na druhého dorážet a stále vážněji a zuřivěji, až z nich peří lítalo a krev stříkala.
Horal na to hleděl, a když se stalo, že se pobili sami, řekl ženě:
„Odpusť mi, že jsem Tě neuposlechl a nešel je zabít.“
Ona odpověděla:
„Nic si nevyčítej. Ta trocha hrachu by nás stejně nebyla spasila, alespoň nemáme na svědomí ty dva hladové.“
Sotva dořekla, stáli tam u keře dva jinoši. Rozhlédli se kolem sebe a běželi k horalovi a horalce. Muž a žena byli tuze udiveni, když jim ti chlapci začali děkovat za své vysvobození. Kdysi je zaklel černokněžník a jenom lidská dobrota je mohla vysvobodit. Dlouho hledali dobrého člověka ve velikých městech, ale nenašli. Pak se obrátili na dědiny, ale i tam hledali nadarmo. Poslední léta žili v horách a dnes se jim konečně poštěstilo. Měli namále, již se chtěli vrátit a čekat u zámků svých rodičů, kde by je jistě nikdo nebyl vysvobodil.
„Jsme synové spřátelených králů, dobří lidé,“ pravili, „a naši otcové se Vám jistě odvděčí. Žádejte od nich cokoli, každé přání Vám splní.“
Horal i horalka si je prohlíželi, neboť nikdy neviděli prince a šeptem se radili, co by si měli přát. Nakonec horal řekl:
„Máme děti, je nás v chalupě plno, ale byla dlouhá zima a trpěli jsme hlady. Ať nám dají Vaši otcové chleba a zrna na setí.“
První jinoch se zamyslel a řekl:
„Pojď se mnou na zámek. Můj otec Ti bude nabízet zlato, stříbro a drahokamy, statky a služebníky, ale Ty nežádej nic jiného než malý mlýnek. Kdykoli jím zameleš, vypadne z něho kterékoli jídlo a kterékoli zrno podle Tvého přání. Bude u Vás hojnost po všecky časy.“
Také druhý jinoch se zamyslel a pak řekl:
„I můj otec Ti nabídne poklady a hodnosti, ale Ty se nedej přemluvit, žádej malé psaníčko, které visí za rámečkem nad jeho trůnem. Kdo je má, tomu slouží největší vojsko na světě.“
„Páni dobří,“ volal horal, „jak bych mohl obrat Vaše otce o tak vzácné věci? Vždyť já si jich nezasloužím, ony patří králům!“
„Jsi příliš skromný,“ řekl první jinoch, „a nevíš, jakou cenu mají princové. Jen se neostýchej a uposlechni našich rad. Můj otec ten mlýnek snadno oželí, vždyť naše země je úžasně bohatá a pro případ hladu má veliké zásoby. Vždyť nemusíš mít mlýnek pouze pro sebe, můžeš pomoci také jiným!“
„Jsi moc skromný,“ pravil druhý princ, „a opravdu nevíš, jakou máme cenu. Jen žádej, co radíme. I můj otec se bez psaní obejde, protože má vojáků víc než dost, ale Tobě se jistě někdy hodí.“ Tak horal se už nebránil, rozloučil se s ženou a dětmi a vedl prince domů. Jinoši nelhali a nepřeháněli. Králové byli radostí úplně bez sebe, vystrojili hostiny a uspořádali slavnosti, o nichž se v horách nikomu ani nesnilo. Horala zahrnuli takovou pozorností a láskou, že se až styděl. Avšak ať se dělo cokoli, nikdy nezapomínal na rady princů. Nakonec byl rád, že mu králové řekli, aby žádal odměnu podle své vůle.
I řekl jednomu o psaníčko, jehož majiteli sloužilo největší vojsko na světě, a druhému pak o mlýnek, který mlel všecko jídlo a všecko zrní, na jaké si kdo vzpomněl. Oba nabízeli poklady, statky a jiné věci, ale nakonec přece jen dali, co žádal. Horal jim uctivě poděkoval, vzal si dvě věci a vracel se domů.
Sotva odešel, domlouvali rádcové králi, který daroval mlýnek, proč prý byl tak štědrý, že horal by se byl zajisté spokojil odměnou mnohem menší a mlýnek v jeho rukou je vlastně pro svět ztracen. Král jim dal za pravdu a rozhodl se, že mlýnek horalovi vezme a místo něho mu dá peníze a statek. Proto poslal do hor své vojsko a synovi poručil, aby jel v čele. A kupodivu, syn bez zdráhání vedl otcovo vojsko k chatě svého zachránce.
Sotva se horal dověděl, co po něm král chce, vyňal psaníčko a přečetl je a hned stálo kolem něho vojáků, že je nikdo nepřehlédl.
Princ se spokojeně usmál a řekl vojsku, které vedl:
„No tak, chcete bojovat proti této přesile pro mlýnek, který Váš král daroval, neboť jej nepotřeboval?“
Nikomu se ovšem nechtělo, protože proti takovému vojsku se nemohl vůbec nikdo postavit. Obrátil tedy princ svého koně a pokojně se vracel domů, kde pověděl pravdu. Král se zastyděl a odstranil zlé rádce a horal měl svatý pokoj od jeho vojska až do smrti.
Lidé ho však navštěvovali velmi často, kdykoli potřebovali pomoc a on ochotně rozdával všem potřebným věci, které mu mlýnek namlel. I odstěhovala se bída do hrubého kamení, kde lidé vůbec nežili, a nikoho nesoužila. Vedlo se horalům jako lidem na dolinách a možná ještě lépe.
Tu někteří počali hřešit na čarovný mlýnek, nepracovali a nepřičiňovali se a horal musel mlít od rána až do večera. Nebylo mu to příjemné, protože on robil, jako by mlýnku nebylo, a jeho žena a děti s ním. Nesvědomití žebráci ho tuze zdržovali v robotě.
Naštěstí jednou v mlýnku cosi hrklo a on mlít přestal, jako když utne. Tehdy horal už mlýnek ani nepotřeboval, protože žil na výměnku, děti poctivě robily a každé z nich mělo svůj majetek. Lidé ho obviňovali ze závisti a lakoty, a tak jim mlýnek vydal, aby se pokusili jej spravit. Dokázali to, i ano, až na to, že opravený mlýnek mlel už jen pouze to, co se tam dalo.
I psaníčko se pak kdesi ztratilo. Snad je horal spálil, když už je nepotřeboval, možná je vítr odnesl a ono zetlelo kdesi mezi bukovým listím, přesně se to neví. A od té doby melou všecky mlýnky pouze to, co se do nich dá, a žádnému psaníčku neslouží ani jediný voják a lidé si o těch věcech pouze vypravují.
I když však dobře vědí, že za litr hrachu nedostanou ani zázračné psaníčko, nezapomínají pomáhat jeden druhému v době potřeby. A tak vlastně ten mlýnek a psaníčko ani nepotřebují.