Co je nejdále slyšet

Jedno přísloví říká, že samota člověku nesluší, druhé pak zase varuje, že je ženění života změnění.
Žil jedenkrát jeden sedláček ..... dědoušek na svém hospodářství se třemi syny. Měli se rádi, pomáhali si, starého tatíčka ctili. Přišel čas, že se synové chtěli oženit, rodiny založit, tatíčkovi hospodaření usnadnit. Ten proti tomu nebyl. Když o tom synové zase jednou hovořili, poradil jim:
„Jaká matka, taká Katka. Podívejte se dobře, jak vypadají a jaké jsou matky Vašich vyvolených. Nežeňte se očima, ale ušima. Poslechněte si, nejsou-li hádavé, přesvědčte se, jsou-li dobré hospodyně. Co se jednou sezdá, rozloučit se nedá. Žili jsme u nás v pokoji a shodě, chtěl bych také v klidu dožít.“
Synové tatínka vyslechli, ovšem ne stejně: Nejstarší koukal na bohatství, mladší hledal krásu, jen ten nejmladší pamatoval na otcovu radu. Oženili se potom každý podle svého přání a brzy se nastěhovaly všechny tři nevěsty do stavení. Snachy byly dobré hospodyně, ovšem pokoj a klid byl tentam. Ženy dvou starších bratrů nosily bradu vysoko. Myslely si, že slunce svítí jen pro každou z nich, a pro ty druhé ne. Nedaly puse pokoj, nenechaly na sobě dobrého chloupku, hádaly se a stály tvrdohlavě na svém, jedna druhou by byla nejraději z domu vyhnala. A když se nemohly spolu pohodnout, pustily se do třetí snachy, ženy nejmladšího bratra. Ta byla mírná a tichá. Ráda posloužila starému tatíčkovi, švagrovým se však nejraději zdaleka vyhnula. Starší snachy se hádaly, dědečka z domova svým křikem vyháněly. A tak to šlo ze dne na den. Starší bratři nic nevěděli. Dědoušek si nepostěžoval a snacha se každá k svému muži měla jako holubička k holoubkovi.
Tatíček byl moudrý a pochopil brzy, že by starší snachy chtěly doma poroučet. Přemýšlel a lámal si hlavu, jak to rozhodnout, které by měl dům předat. Líbila se mu nejmladší, ovšem syny měl stejně rád a nechtěl žádnému z nich ublížit. Rozjímal, uvažoval a mudroval, až na to přišel. Jednou při večeři řekl synům i snachám:
„Vím, že v domě chce být každý pánem. A také vím, že je těžká shoda s ohněm voda. Dům dělit nemůžeme, dostane ho jen jeden z Vás. Bude to ten, jehož manželka uhodne mou hádanku. Dávejte dobrý pozor: Co je slyšet nejdále? Máte na rozluštění celou noc, ráno si vyslechnu odpovědi. Snad Vám bude čas od slunce západu do slunce východu stačit. Pro někoho je to málo, pro někoho dost. Ráno mi tedy odpovíte. Dobrou noc.“
Přišlo ráno a domem zavoněla snídaně. Starší snachy byly nevyspalé a nerudné, nejmladší byla čilá a klidná. Obě starší se chtěly zase do sebe pustit, protože však přišel starý tatíček, obě mlčely a čekaly jen na vyzvání. Najedli se a dědoušek se zeptal:
„Tak, jaká bude Vaše odpověď?“
Nejstarší honem vyletěla a křičí:
„Já jsem první, já mám nejlepší odpověď! Když kohout na jaře ráno zakokrhá, to je slyšet daleko, předaleko, až na kraj světa!“
Dědoušek se zamyslel a povídá po chvíli:
„Ano, to je opravdu slyšet daleko. A co mi povíš ty, prostřední dcero? Co je nejdále slyšet?“
Prostřední snacha vyletěla jako rozhněvaná slepice a křičí:
„Já to vím líp! Nejdále je slyšet, když v letní noci zaštěká pes! To letí ještě dál než na kraj světa. Já mám nejlepší rozluštění!“
Dědoušek se na chvilku zadumal a pak řekl:
„Ano, i to je opravdu slyšet daleko. Co si však myslíš ty, nejmladší dcero? Co je nejdále slyšet?“
Třetí snacha se na tatíčka mile podívala a povídá klidně:
„Já bych řekla, že nejdále ze všeho je slyšet chléb a sůl a k tomu dobré slovo.“
Staříček se usmál, nečekal ani chviličku a hned řekl svoje rozhodnutí:
„Ano, přívětivé přivítání chlebem a solí a dobré slovo k tomu, o tom se povídá na tisíce verst. Tys pronesla nejrozvážnější slova, Ty budeš v mém domě nadále první hospodyní. A až tu nebudu, bude po mně hospodařit můj nejmladší.“
Tak se i stalo, ať starší snachy natahovaly nelibostí nos jak chtěly. Otcovo slovo platilo jako zákon a starší bratři svoje hádavé ženy už uklidnili. Jak to udělali, to už pohádka nepovídá, ovšem od těch dob se žilo v domě v klidu a pokoji, jako kdysi.