Co není pravda

Byl jeden chudý švec a měl čtyři děti, děvče a tři hochy. Ale chaloupka je nemohla uživit a nouze s bídou si tam podávaly ruce. Měl tam ve vesnici bratra rychtářem, ten dělal jen co musel, a tuhle žebrotu že nechce ani znát. Tak co, odnikud pomoc žádná, kluci byli už dost velcí, ať si jdou hledat nějakou službu. Poslal je tedy do světa.
Sebrali se, a jak byli, Pepek, Tonda a Honza, všichni jdou. Přišli kamsi na velkou louku, ale vesnici neviděli ještě široko daleko žádnou. Nezbývalo jim nežli se trochu porozhlédnout a zůstat tam někde do rána.
„Ale co budeme jíst! Už máme hlad.“ Brambory tam na poli byly, že si mohli upéci, ale oheň, oheň neměli. Honza se ohlédl dokola a tamhle prý hoří oheň.
„Jdi tam, Pepku, pro trochu uhlí.“ Pepek se rozběhl a u ohně vidí dědečka. Tak ho prosil o pár uhlíčků.
„Dám Ti, až mi řekneš, co není pravda.“
„Ale jakpak Vám mohu, dědečku, lhát! Takový usmrkánek starému člověku.“ Ten popadl lopatu a třikrát ho plácl a  povídá:
„Jdi, nedám Ti nic!“ Přišel s prázdnou.
„Jdi Ty, Tondo, ať si zatopíme.“ Tonda skočil a žene se tam.
„Dejte mi, dědečku, trochu uhlí, ať si můžeme zatopit.“
„Až mi řekneš, co není pravda.“
„Ale jakpak bych Vám mohl lhát, takovému starému!“ Ten zase popadl lopatu a třikrát ho plácl a povídá:
„Jdi, nedostaneš nic!“ Tonda přiběhl s brekem a uhlí nenese.
Tak Honza se rozkřikl:
„Zatrolený dědek, chytím-li ho, pořádně jím zatřesu.“ A skočil tam sám.
„Dědečku, dej mi uhlí!“
„Až mi povíš, co není pravda.“
„Tak víš, ještě jsem nebyl na světě a mámě se zachtělo jahod. Venku byl mráz, bylo o Třech králích. Chytil jsem putnu, jedu s ní do lesa a jahod byla hned plná. Máma je v okamžení snědla. Je to pravda?“
„Není.“
„No tak vidíš. A pak zase chtěla péci placky a neměla roští. To jsem také ještě byl na houbách, ale chytnu trakař, roští jsem nalámal a všichni jsme se pořádně najedli i se mnou. Je to pravda?“
„Není.“
„A tak vidíš. Ale teď jsem šel do lesa, byla tam vysoká souš, chci ji olámat, ale výše bylo ještě roští. Tak jsem po ní lezl a lezl, až jsem se dostal do nebe. Všichni svatí tam mlátili ječmen. Já se procházím po nebi, když čert přinesl mého tátu a on mi tu souš dole uřízl. Teď jsem nemohl dolů. Všichni svatí zrovna váleli ječmen, já z těch plev si upletl provaz a po milém provaze se soukám dolů. Ale přijdu ke konci a ještě jsem nebyl v polovici, provaz nestačil. Tak jsem ho nahoře uřízl, dole navázal a zase lezu. Ale ještě přeci jen nedosahoval úplně na zem. Tak už jsem ostatek skočil a jak jsem skočil, tady zapadnu po pás do země. Čert tam chytil zajíce, myslel, že jsem pařez, tak si ke mně lehl. A já jsem si ten zaječí ocas devětkrát otočil okolo ruky. Je to pravda?“
„Není.“
„No tak mi dej uhlí.“ Honza nastavil šos a on mu ho tam tři lopatky dal. Přiběhne k hochům:
„Vidíte, hejhulové, u všeho abych byl sám, beze mne nic nespravíte.“
Teď nakladli mezi kořeny roští, sedli všichni kolem, ale nechtělo to chytit. Tak u toho konečně usnuli. A ráno prohlížejí, ony samé zlaté plíšky, bylo jich zrovna tři lopaty. Sebrali se a běželi s tím domů. Táta poslal hned dcerku k rychtářovi, aby byl tak dobrý a půjčil mu dubový věrtel, že si něco změří. „Copak budete měřit?“
„Ale nějaké peníze.“
„Kde jste je splašili?“ ptá se rychtář.
„I snad byl táta někde v trhu.“ Když s věrtelem odešla, rychtář se hned přestrojil a žene se do chalupy. A Honza dno schválně vymazal kolomazí a asi tři dukáty přilepené tam nechal.
„Kdes to nabral?“ povídá rychtář.
„Ale kde bych to nabral! Musím Vám říci, strejčku, Vy jste takoví nehospodáři. Nabral jsem kobylinců, jedu s tím do města a dobře jsem to zpeněžil.“ Rychtář s tím přiběhl k sousedům, všichni nasbírali kobylince, naložili na vůz a jeli s tím do města. Komisař tudy chodí, vidí, co vezou a vyhnal je z města. Tak sousedé viděli, že si z nich Honza vystřelil, rozzlobili se a tajně se smluvili, že ho zašijí do pytle a utopí v rybníce. A tak udělali. Vzali pytel, Honzu do něj zavázali a obecní sluha ho postavil k rybníku, že až bude večer, že ho do rybníka vhodí.
Teď Honza v tom pytli sedí a byl pevně zavázaný. Hnout se nemohl. A nějak se z toho vydrápat byla marná práce. Až tady někdo klape kolem. Jak to slyšel, Honza spustil náramnou vřavu:
„Lidičky zlatý, co to se mnou jen chtějí! Abych byl rychtářem, vždyť neumím ani psát!“ A halekal to jako na lesy a v tom sluha žene kolem a povídá:
„Inu, pojď, to já Tě zastanu a pas mi stádo.“ Hned ho rozvázal, Honza sluhu strčil do pytle, nechal na hrázi a milé stádo žene vesele domů, zrovna přes náves. Všichni se dívají jako hloupí.
„Kdepak jsi to sebral?“
„I v rybníce toho je a jakých volů velikých! Kampak bych já to dal! Mám jen ten chlívek, ještě musím kus světnice probourat.“ Rychtář svolal ty ostatní sousedy a povídá:
„Poslouchejte, hoši, ty voly tam nenecháme. Já jsem nejstarší, já půjdu napřed.“ Vylezl na stavidlo a skočil rovnou dolů na čep. A teď spustil, jako by ho na nože brali:
„Kůl, kůl, kůl!“ Ti všichni mysleli, že "vůl", tak všichni za ním a utopili se tam. A ostatní sousedé hned všichni na Honzu:
„Ty musíš být rychtářem.“ A tak se Honza chtěj nechtěj stal u nich ve vesnici rychtářem.