Co viděly děti ve sněhu

Jednou odpoledne přišly Blahošovy děti ze školy s veselou.

„Ach, matinko, to je vám venku krásně,“ volal malý Jaroslav již ve dveřích.

„Krásně?“ divila se matka.

Venku padal od rána sníh, vítr šlehal do tváří ledovými pruty, a v závějích bořily se nohy až po kolena. V takové nepohodě plahočil se Jaroslávek skoro hodinu cesty a, ještě si liboval. Ovšem! Kdo si může stáhnouti beranici až na uši a kdo má krk zabalený ve vlněný šátek jako Jaroslávek, ten se může i studenému větru vysmáti. A koho maminka oblékne do dvou kabátů, obuje do teplých punčošek a botek, ten si může i v mrazu směle hráti na hrdinu. Jaroslávek byl takovým hrdinou. Všecek opatřen teplým šatem, byl v něm jako děťátko v peřince. Bylo mu viděti jen očičky jako jiskřičky.

„Opravdu, maminko, byla cesta dnes veselá,“ svědčil Jaroslávkovi starší Karel.

Jenom Lidušce nebylo do hovoru. Přišla ze školy smutná. Zamyšleně dívala se z okna, jak se venku chumelí sníh, a naslouchala, kterak v lomenici hvízdá ostrý vítr severák. Při každém zakvílení bodlo jí u srdce. Zdálo se Lidušce, jako by si někdo venku naříkal. Ve světnici dýchala kamna milounkým teplem. A přece Liduška zimou se otřásla, kdykoliv zaslechla ten bolný nářek větru. Kdo ví, nač si vzpomínala.

Hoši zatím zbavili se vrchního šatu a přitulili se k matince.

„Maminko,“ vypravoval v jednom kuse Jaroslávek, „to vám byla dnes podívaná. Pole, louky i cesty byly posypány sněhem jako peřím z nejbělejší holubičky. Beranův Jindřich nakreslil do sněhu zajíce, jak pěkně panáčkuje, a Vítek Kosinův psa, jak číhá na toho zajíčka. Někteří hoši vystavěli ještě ze sněhu myslivce. Za klobouk dali mu kytku metlice a do rukou prut. To byla jeho puška. Ani se nám od sněhuláka nechtělo, jak hezky mířil na zajíce.“

Potom vypravoval Karel:

„Stromy u cesty dostaly nové šaty. Ráno ještě měly větve holé, ale do večera oblekly se do bílých kožíšků. V příkopu blýskaly se na závějích drobounké perličky, a některé stromky skláněly k nim větvičky, jako by si jich chtěly nabrati. Pod vrchem na mělké tůni u cesty bylo na rozpraskalém ledu hvězd, jako by tam kus nebe bylo spadlo. Hrály všemi barvami jako duha za jarního deště. Vašík Šarochův vydloubal v ledu dírku a dechnul do vody. Pod ledem naskočila bublina, a to prý byla holubička. Bloudila kolem otvoru, až se k němu dostala a vyletěla.

Vašík za ní říkal:

Vyletěla holubička
k Pánu Bohu do nebíčka,
na okénko zaklepala,
Kristu Pánu žalovala:

Kruta zima chodí světem,
zle je, zle je chudým dětem,
mrznou v mrazu, metelici,
jako ptáci na větvici.

Kriste Pane, prosím tebe,
andělíčka pošli s nebe,
v kterou chatku zima chodí,
tam ať slunko lásky vodí.

Teplo skočí v síňku chudou,
radovať se děti budou,
a za úsměv na svém líčku
pomodlí se modlitbičku.“

Matka usmívala se, jak hezky si děti cestu krátily, a již se nedivila, že Jaroslávkovi zářily očičky jako svíčičky.

„Liduško,“ zavolala pak na dcerušku, která ještě tak zamyšlena dívala se do sněhové vánice, „pojď také mezi nás a vypravuj, co ty’s viděla ve sněhu.“

„Ach, maminko,“ vzdychla si děvuška, „Beránkova Běla šla ze školy všecka zkřehlá. Vítr profukoval jí lehounké, letní šaty, že se chvěla zimou jako osykový list. Chvílemi dýchala si do rukou a chvílemi chvátala, aby se během zahřála. U našich her se nezdržovala. Všechny nás předešla. Ve sněhu zůstala po ní řada stop po bosých nohách. A kolem těch stop blýskalo se to ve sněhu, jako by se tam třpytily slzy osiřelého děvčete. Stále vidím ty šlépěje bosé dívky a nemohu na ně zapomenouti. Je mi líto, že několikeré šaty moje visely ve skříni, když ta dobrá Běluška mrzla ve mrazovém větru. Matinko drahá — a Liduška sepjala ku prosbě ruce — darujte Běle jedny moje botky a šaty. Lítostí bych dnes ani neusnula, kdybych věděla, že zítra zase uvidím ve sněhu ty stopy nešťastného děvčátka.“

Matka přivinula si Liduščinu hlavu k srdci, políbila ji v čelo a řekla:

„Máš dobré srdce, dceruško; dones jí šaty hned.“

Za chvilku nesla Liduška s Karlem zimní šaty, dvoje punčochy, jedny botky a vydatný šátek na hlavu osiřelé Běle.

Ve světnici zůstal s matkou jen Jaroslav. Zapomněl již na zajíčka, jak pěkně panáčkuje, a jen si vzpomínal na Šarochovu říkanku.

„Maminko,“ ptal se za chvíli, „opravdu vyletěla ta holubička k Pánu Bohu do nebíčka?“

„Opravdu,“ usmála se matka.

„A co tam dělala?“

„Prosila, aby v zimě vzbudil Pán Bůh chudým lidem dobrodince.“

„A kterak vzbudí Pán Bůh v zimě dobrodince?“

„Pošle na svět anděly, aby nás učili čísti ve sněhu.“

„A jak se čte ve sněhu, když tam nejsou písmena?“

„I jsou, ale jen ten jim rozumí, kdo i srdcem čítá.“

„A kdo umí i srdcem čísti?“

„Naše Liduška. Spatřila ve sněhu stopy, hned si z nich přečetla, že je Bělince zle, a umínila si, že ji potěší v nouzi dárkem. Dáš-li si pozor na sníh, snad také v něm dovedeš čísti.“

Jaroslávek slíbil, že si dá pozor a že poví mamince, jaká písmena ve sněhu najde. Zatím se vrátila Liduška od Běly a radostně vyprávěla, jak se potěšila z neočekávaného daru. Vzkazuje prý paní Blahošové „záplat Pán Bůh“ a bude prý se za ni každodenně modliti.

U Blahošů ještě dlouho mluvili o Bělince. Ale Jaroslávek byl zamlklý. Stále si ještě vzpomínal, jak ta bílá holubička vyletěla do nebíčka.

Druhý den však byly všechny děti samý hovor. Liduška s Karlem vyprávěli, jak si Běla pochvalovala teplý šat.

A Jaroslávek se chlubil, že již také umí čísti ve sněhu. Viděl prý na závějích řádky vytlačených kvítků, a to byly stopy opuštěných ptáčků. Potravu zavál sníh a ptáčky trápil hlad. I napsali prý do sněhu, aby se útrpní lidé nad nimi smilovali. Jaroslávek kvítkovanému písmu porozuměl a nasypal na cestu drobečků z brašny a kapes. Ptáčkové prý se hned sletěli a děkovali mu vděčně: Dík, dík, dík!

Dobrý skutek způsobil mu tolik radosti jako včera Lidušce. Od té doby učil se pilně čísti nejen v čítance ale i ve sněhu, a to nejen očima, ale i srdcem.

Kdo z vás to dovede po něm?

Autor:Josef Kožíšek

Zdroj:Doma i na sluníčku