Čokoládová pohádka

Byl jednou jeden král z čokolády a celé království bylo taky z čokolády. Myslíte si: král a jeho země nemuseli jíst nic, protože se do nich nic nevejde! To se ale mýlíte! Museli! Lízátka a zmrzliny. Král byl ale smutný. Chyběla mu pořádná strava jako je třeba chléb a voda. Král během dne vynadal svým poddaným a řekl jim, že jsou úplní troubové. Královna tedy vládla sama a země čokolády chřadla. Až jeden sluha prohodil:
„To by se musel sehnat kouzelník Kuří Noha!“ Královna ho políbila a povýšila ho:
„Dostaneš speciální příděl, jaký nikdo nikdy neměl, jenom mi řekni, kde ten čaroděj sídlí?“
„Jó, to já nevím,“ pokrčil sluha rameny. „To jsem jednou slyšel nějakou babku ze vsi!“
Královna bez jediného slova načmárala dopis:
Jdu hledat kouzelníka Kuří Nohu a ten mi dá stravu!
A pak už odběhla a sbalila kufr plný dobrůtek. A rázně vyšla ze zámku. Sluha křičel:
„Vaše Veličenstvo! To to nejde! Královna musí kralovat! A né se potulovat po světě.“
Jenže bylo pozdě. Královna na něj vrhla pohled, který prý zabíjí a sluha se okamžitě odvrátil od okna.
Zatím dospívala princezna Karolína a hned se začala sluhy vyptávat na matku, ale on se zasmušil:
„Tu už neuvidíte, Vaše výsosti! Utekla! Do lidské země! A tak jí klidně sežerou!“
„Och, to není možné,“ lekla se Karolína. „Já jí moc milovala a ona mě taky! Co jí to proboha živého napadlo?!“
Královna putovala cestou necestou a viděla lidské tvory, kteří pojídali různé neobjevené potraviny. Pak uviděla sluj. To tam je určitě čaroděj! Zaradovala se. A už tu byl. Kdo? No, přece Kuří Noha.
„Co pro Tebe mohu udělat, dobrá ženo?“ ptal se jí.
A královna se mu se vším svěřila. A čaroděj řekl:
„Buď bez obav! Až dojdeš do rodného kraje, nepoznáš ho! Bude vzkvétat.“
A opravdu, když královna došla před bránu, uviděla svou dcerušku.
„Karolíno!“ vykřikla, „Moje dítě! Jak se má král?“
A král? Byl rád že to dobře dopadlo. Už nikomu nenadával. Uvědomil si, že daleko důležitější je, když mohou spolu být lidé, co se mají rádi než to, jestli je k jídlu vše na co má člověk chuť.