Čtení ve sněhových stopách

Sotvaže naadne čerstvý sníh, celá země se promění v bílý list, v bílou stránku. Ta stránka však dlouho nevydrží jen tak.

Přiletí vrána a obtiskne do ní muří nohu. Přihopká vrabec, a už je na ní veselá krajka. Přijedou sáňky a narýsují dvě rovnoběžky jako z učebnice geometrie. Každý zkrátka na tu stránku něco napíše, ať chce nebo nechce.

A my si pak můžeme číst jako v knížce. A co se dočteme?:

Že velcí lidé chodí tou nejkratší a nejpříjemnější cestou, kdežto děti, zající a vrabci cestami klikatými. Že dva kluci se prali a kdovíkolik se jich koulovalo. Že někdo někam šel, a pak se obrátil a vrátil. Že někdo nedával pozor a bác ho, obtiskl do sněhu kalhoty i s kapsou. Že nějaký kluk dostal o Vánocích nové kolo s přehazovačkou a pokoušel se na něm projet. Že nějaká holčička dostala chlupatého psa a ten ji nechce poslouchat. Že někdo postavi sněhuláka a jiny mu ho zboural.

Takové věci se dají přecíst v sněhových stopách velice snadno. Sněhové stopy si nevymýšlejí. POvídají jen to, co se skutečně stalo. Přiběhy rozumné i hloupé, dlouhé i krátké. A celá ta sněhobílá stránka pak vypráví o tom , že všude někdo chodí, jezdí, spěchá nebo si hraje, že celá země se hemží lidmi, dětmi, psy, kočkami, vrabci , a dokonce i teď v zimě všelijakými mrňavými broučky.

I my, kteří umíme číst v sněhových stopách, necháváme za sebou řádek, který si po nás někdo přečte. Kéž by to byla veselá věta, pěkné vyprávění a ne ušmudlaná čmáranice bez hlavy a paty.

Autor:Josef Brukner

Zdroj:čítanka