Čtyři dovední bratři

Byl jednou jeden chudý muž a měl čtyři syny. Když dorostli, řekl jim:
„Milé děti, musíte do světa na zkušenou. Nemám nic, co bych Vám mohl dát. Naučte se ve světě nějakému řemeslu.“
Bratři vzali do ruky hůl, rozloučili se s otcem a vydali se z města ven. Šli nějakou dobu a došli na rozcestí. Cesty vedly na všechny čtyři strany. Nejstarší syn řekl:
„Tady se rozloučíme, ale ode dneška za čtyři roky se na tomhle místě sejdeme.“
Každý z nich si vybral jednu cestu a šel dál sám a sám.
Nejstaršího potkal nějaký cizí muž a zeptal se ho, kam jde a co chce ve světě dělat.
„Chci se vyučit řemeslu,“ odpověděl nejstarší.
„Pojď se mnou,“ řekl muž, „a staň se zlodějem.“
„Ne, to není poctivé řemeslo. A konec té písničky bývá, že se člověk dostane na houpačku, o kterou není co stát.“
„Ale, ale,“ odpověděl muž, „šibenice se bát nemusíš, já bych Tě naučil, jak si můžeš obstarat, co si žádný člověk obstarat nemůže, a jak udělat, aby to nikdo nepoznal.“
Nejstarší syn se dal přemluvit. Vyučil se zlodějem a byl tak šikovný, že před ním nic neobstálo.
Druhý bratr potkal jiného muže, který se také vyptával, co si chce počít ve světě.
„Ještě nevím,“ odpověděl druhý syn.
„Tak pojď se mnou a staň se hvězdářem, nic není lepšího než to. Nic se před Tebou nemůže skrýt.“
Proč ne, myslel si druhý syn a stal se z něho dovedný hvězdář. Když se s ním mistr loučil, daroval mu dalekohled. Přitom řekl:
„Dalekohledem uvidíš, co se děje na zemi i na nebi, a nic se před Tebou neskryje.“
Třetího bratra vzal do učení myslivec a vyučil ho všemu, co musí dobrý myslivec umět. Když se spolu loučili, dal mu pušku a povídá:
„Tahle puška se nikdy nechybí. Na co zamíříš, to nemineš.“
Nejmladší bratr potkal muže, který se ptal, jestli by neměl chuť stát se krejčím.
„Ani bych neřekl,“ odpověděl mladík, „sedět od rána do večera shrbený a mávat jehlou nahoru dolů nebo se dřít se žehličkou, to se mi pranic nelíbí.“
„U mne,“ povídá muž, „se naučíš docela jinému krejčovskému umění, takové umění Ti může každý závidět.“
Čtvrtý syn se dal přemluvit, šel s krejčím a vyučil se u něho. Když se loučili, dostal od mistra jehlu:
„S touhle jehlou můžeš sešít, nač si vzpomeneš, ať je to křehké jako vajíčko nebo tvrdé jako ocel, a nikde nebude vidět steh.“
Po čtyřech letech se čtyři bratři sešli ve stejném čase zase na rozcestí, objali se, políbili se a vrátili se domů k otci.
„Nu,“ řekl jim otec spokojeně, „tak Vás zavál vítr zase ke mně?“
Vyprávěli, jak se jim ve světě dařilo a čemu se naučili. Když se večer posadili před dům pod vysoký strom, řekl otec:
„Teď si Vás vyzkouším a uvidím, co dovedete.“
Podíval se nahoru a řekl druhému synovi:
„Nahoře na stromě sedí pták na vejcích, pověz mi, kolik vajec tam leží?“
Hvězdář vzal dalekohled, podíval se tam a řekl:
„Je tam pět vajec.“
Nejstaršímu řekl otec:
„Přines vejce, ale tak, aby to pták nepoznal.“
Zloděj vylezl nahoru, vybral pod ptákem vejce, a pták se ani nepohnul. Otec vejce vzal, položil na každý roh stolu jedno a páté doprostředka. Potom řekl synu myslivci:
„Sestřel jednou ranou všech pět vajec.“
Myslivec položil pušku k líci a sestřelil vejce, jak otec žádal, všech pět jednou ranou. Jistě měl pušku nabitou prachem, který střílí za roh.
„Teď je řada na Tobě,“ řekl otec čtvrtému synovi. „Sešij vejce, aby byla bez poskvrny jako dřív.“
Krejčí vytáhl jehlu a šil, jak si otec přál. Když byl hotov, dal zloděj vejce zase na strom do hnízda a pták nic nepoznal. Za několik dnů pták vyseděl ptáčata a nic jim nebylo, jen na krčku měla červený proužek.
„To je něco,“ řekl otec synům, „nemohu si Vás dost vynachválit, neztráceli jste čas a dovedete svou věc pořádně. Nevím, kdo z Vás rozumí svému řemeslu líp. Jen abyste měli brzy příležitost své umění použít.“
Zanedlouho potom odnesl v té zemi drak princeznu. To bylo bědování a nářku! Král dal vyhlásit, že ten, kdo ji přivede zpátky, stane se jejím manželem. Čtyři bratři si mysleli: Tady můžeme ukázat, co dovedeme.
„Hned budeme vědět, kde je,“ řekl hvězdář a podíval se dalekohledem, „už ji vidím, sedí daleko odtud na skále v moři a hlídá ji drak.“
Šel ke králi a poprosil ho o loď pro sebe a bratry a vyjel s nimi na moře. Pluli, pluli, až se dostali ke skále. Princezna seděla na skále, drak měl hlavu na jejím klíně a spal. Myslivec řekl:
„Nemohu střílet, zastřelil bych i krásnou princeznu.“
„Co se dá dělat, zkusím štěstí já,“ řekl zloděj. Připlížil se a ukradl princeznu drakovi tak dovedně a tiše, že obluda nic nezpozorovala a klidně chrápala dál. S radostí spěchali zpátky na loď a vyrazili na širé moře. Když se drak probudil a nenašel princeznu u sebe, hledal ji. Řval vzteky, a sotva uviděl loď, hnal se za ní a chtěl se na ní snést. Myslivec neváhal, zvedl pušku a střelil ho rovnou do srdce. Drak spadl jako kámen, byl mrtev, ale že byl tak velký a těžký, rozbil při pádu loď. Bratři se stěží zachytili dřev a zachránili princeznu a holý život. Ale krejčí, který měl zázračnou jehlu, sešil v rychlosti prkna, lovil trám za trámem a přišíval a zašíval, až byla hotová nová loď a mohli šťastně dorazit domů. Jakmile král uviděl dceru, nevěděl, co by si radostí počal. Povídá bratřím:
„Jeden z Vás dostane princeznu za manželku, ale kdo, to si dojednejte mezi sebou.“
Bratři se dali do hádky. Každý si myslel, že pro princeznu udělal nejvíc.
Hvězdář řekl:
„Kdybych byl princeznu neviděl, bylo by všechno Vaše umění nadarmo, proto patří mně.“
Zloděj řekl:
„Nač by bylo Tvoje umění, kdybych ji nebyl drakovi ukradl, proto patří mně.“
Myslivec řekl:
„Drak by Vás všechny i s princeznou roztrhal, kdybych ho byl nezastřelil, proto patří mně.“
Krejčí řekl:
„Utopili byste se, kdybych nesešil loď, a proto patří princezna mně.“
Král je rozsoudil:
„Každý z Vás má stejné právo, a poněvadž všichni princeznu za ženu dostat nemůžete, nedostane ji žádný z Vás, ale každému dám za odměnu kus království.“
Bratrům se rozhodnutí líbilo a řekli:
„Takhle je to lepší, aspoň se nemusíme hádat.“
Každý dostal kus království a žili se svým otcem spokojeně až do smrti.