Ďáblova babička

Bylo to v časech válečného běsnění, kdy si králové drželi zástupy statečných vojáků, ale k tomu, aby jim za služby na válečném poli řádně platili, se ti králové nikdy neměli. Vojáci třeli kromě vojančení také bídu s nouzí, takže se nebylo čemu divit, když se jednoho dne tři z královských vojáků rozhodli, že utečou.
„Když nás dopadnou, pověsí nás na strom, jak to uděláme?“ zeptal se jeden z nich. Druhý navrhnul:
„Vidíte tam to obrovské obilné pole? Když se schováme v něm, žádný člověk nás nenajde, vojsko dovnitř nemůže a zítra odtáhne pryč.“
Zalezli si tedy do obilí, ale bylo jim to ke smůle, protože vojsko toho dne neodtáhlo, nýbrž se rozložilo všude kolem a byli v pasti. Uprchlíci tam v obilí seděli celé dva dny a dvě noci a měli tak hrozitánský hlad, že byli už blízko smrti, ale vyjít ven, to by je čekala jistá smrt.
„K čemu je nám svoboda, když tu bídně pojdeme?“ Tu se k nim snesl z oblohy ohnivý drak a ptal se jich, proč se tam ukrývají. Odvětili:
„Jsme tři vojáci a jsme na útěku kvůli prachbídnému žoldu. Když tu ale zůstaneme ležet, umřeme hlady, a když vyjdeme ven, budeme se houpat na šibenici.“
„Slibte, že mi budete sedm let sloužit,“ řekl drak „a vyvedu Vás skrze to vojsko, nikdo Vás nepolapí.“
„Stejně nemáme jinou volbu, souhlasíme!“ odvětili vojáci. A bylo to! Drak je popadnul do svých pařátů a odnesl je daleko odtud. Však to také nebyl žádný obyčejný drak, ale samotný ďábel. Dal vojákům bičík a řekl:
„Když tím bičíkem zapráskáte, vytryskne před Vámi ze země tolik peněz, kolik si budete přát. Můžete si žít jako velcí pánové, držet si koně a jezdit kočáry, ale po uplynutí sedmi let budete moji.“ Potom před ně položil knihu, do které se mu museli všichni tři upsat.
„Dříve než Vás odvedu,“ pokračoval ďábel „dám Vám hádanku a pokud ji uhodnete, budete volní a já nad Vámi pozbudu moci.“ A uletěl pryč.
Ti tři braši putovali s kouzelným bičíkem světem. Peněz měli hojnost, nechali si ušít panské šaty a vandrovali sem a tam. Kam dorazili, tam žili ve vší nádheře a radovánkách, jezdili v kočárech, jedli a pili, ale jednoho se střehli, nikdy se neměli k žádnému zlému skutku.
Těch sedm let se chýlilo ke konci a na vojáky padl strach a smutek. Nakonec se ten třetí pochlapil a řekl:
„Bratři, nebojte se, já nejsem padlý na hlavu, já tu hádanku vyřeším.“
Vyšli ven do polí, posadili se tam, aby přemýšleli a měli utrápené obličeje.
Tu šla kolem nějaká stařenka, která se ptala, cože jsou tak přesmutní.
„Co je Vám po tom? Vy nám stejně nepomůžete!“
„Kdo ví,“ odvětila stařenka „jen se mi se svým hořem svěřte.“ Tak jí vypověděli, jak se stali právě před sedmi lety ďáblovými služebníky. Ďábel jim opatřil hromady zlata a oni se mu upsali. A pokud nyní, po těch sedmi letech, nedokáží vyluštit jeho hádanku, propadnou peklu. Stařenka řekla:
„No vidíte, s tím Vám opravdu pomohu. Jeden z Vás musí jít do lesa, tam uvidí napůl zřícenou skalní stěnu, která připomíná dům, ať jde dovnitř a tam najde pomoc.“ Ti dva smutní si pomysleli:
„To nás těžko může zachránit!“ a zůstali sedět, ale ten třetí se zvedl a vydal se na cestu do černého lesa a hledal, dokud ten kamenný dům nenašel.
V domě bydlela prastará žena, byla to ďáblova babička a ptala se ho, odkud přichází a co si přeje. Voják jí vše vypověděl, co se stalo, a protože se jí zalíbil, slitovala se nad ním a řekla, že mu pomůže. Nadzvedla jeden balvan, pod kterým byl malý sklípek a řekla:
„Tu se ukryj, odtud uslyšíš vše, co kdo řekne. Seď tu tiše a ani se nehni, až přijde drak! Já se ho na tu hádanku zeptám, a proto dávej dobrý pozor, co mi odpoví.“
Kolem půlnoci opravdu přiletěl drak a přál si něco k snědku. Babička prostřela stůl, nanosila tolik jídla i pití, až byl celý spokojený a jedli a pili. Mezí řečí se babička draka zeptala, jaký měl den a kolik získal ve světě duší.
„Dneska se mi příliš nedařilo,“ odvětil drak „ale mám na dosah tři vojáky, ti budou určitě moji.“
„Ano, ti tři vojáci,“ řekla babička „ale ti mají něco do sebe, mohli by Ti ještě uniknout.“ Ďábel se zachechtal:
„Ti jsou moji, já jim dám hádanku, kterou nikdo nemůže uhodnout.“
„Copak je to za hádanku?“ zeptala se babička.
„Tobě ji mohu říci. Na břehu Velkého severního moře leží chcíplý mrož, ten bude jejich pečeně, vybělená velrybí žebra, to budou jejich stříbrné lžičky a jako pohár na víno jim poslouží vykotlaná koňská lebka.“ Když odešel ďábel spát, nadzvedla babička kámen a pustila vojáka ven.
„Dával jsi dobrý pozor?“
„Ano,“ odvětil „vím toho dost.“ Potom ve vší tajnosti a tichosti vylezl oknem a vydal se kvapně na cestu za kamarády. Vypověděl jim, jak ďábla obelstila jeho vlastní babička a jak před ním prozradil vyluštění hádanky. Tu se i ti dva rozveselili a při dobrém rozmaru vzali bičík a napráskali si tolik peněz, že ze země prýštily jako lávový proud.
Za pár okamžiků se naplnilo těch sedm let a objevil se drak se svojí knihou, ukázal jim jejich podpisy a řekl:
„Vezmu Vás do pekla a vystrojím Vám velkou hostinu. Jestli uhádnete, jakou Vám předložím pečeni, budete volní a svobodní a také si můžete na věčné časy ponechat ten bičík.“
Tu začal první voják:
„Na břehu Velkého severního moře leží mrtvý mrož, ten bude naše pečeně.“
Ďábel se zasmušil, zabručel a zeptal se podruhé:
„A čím ho budete jíst?“
„Vybělená velrybí žebra budou naše stříbrné lžíce!“ odvětil druhý voják.
Ďábel protáhnul obličej, třikráte si pro sebe něco zabručel a zeptal se do třetice:
„A víte též, z čeho budou Vaše sklenice na víno?“
„Stará vykotlaná koňská lebka to bude naše sklenice na víno.“ odvětil ten třetí.
A bylo to! Vzteklý ďábel odletěl s hlasitým řevem pryč, protože více nad nimi neměl moci.
Vojákům ten kouzelný bičík zůstal, napráskali si s ním pokaždé tolik peněz, kolik chtěli a potřebovali, a žili spokojeně a bohabojně až do konce svých dní.