Dary skřítků

Jeden krejčí a jeden zlatník spolu vandrovali od města k městu. Krejčí byl skromný mládenec. Jediné, co s sebou nosil pro radost, byla jeho flétna, na tu si hrával, když měl pokdy. Zlatník byl proti němu mnohem smělejší a také lépe oblečený, na vestě se mu blýskaly stříbrné knoflíky, které si sám udělal, ale co platno, byl hrbatý. S ostýchavým krejčím se k sobě dobře hodili. 
Jednou večer, když slunko zapadlo za hory a na východě se ukázal měsíc, uslyšeli oba pocestní vzdálenou hudbu, a ta byla čím dál zřetelnější. Zněla sice neobvykle, ale tak lahodně, že zapomněli na všecku únavu a bystře kráčeli dál. Když už stál měsíc hezky vysoko, došli k pahorku a viděli, že se na něm hemží samí drobní mužíčkové a ženušky. Všichni se drželi za ruce, vesele vířili v tanečním kole a k tomu si líbezně zpívali, to byla ta hudba, kterou oba tovaryši cestou slyšeli. Uprostřed seděl staroch o něco větší než ostatní skřítkové a šedivé vousy mu splývaly až po pás. 
Pocestní se udiveně zastavili, nejdřív se jen dívali, ale potom krejčí neodolal, vytáhl flétnu a začal ten rozkošný zpěv doprovázet, kdežto zlatník se pustil do tance a točil se a skákal jen což. Když krejčímu docházel dech a on přestal hrát, zastavil se i udýchaný zlatník a oba se chtěli zas dívat, Staroch uprostřed jim však pokynul, aby šli k němu do kruhu, a drobní tanečníci se před nimi ochotně rozestoupili. 
Zlatník směle šel. Krejčí se nejdříve trochu ostýchal, ale když viděl, jak jsou skřítkové pořád veselí, schoval flétnu a šel taky. Kruh se za nimi hned zase uzavřel a skřítkové zpívali a tančili dál, jen ještě bujněji. Jenže staroch vzal široký nůž, který mu visel u pasu, začal ho brousit, a když ho měl dost ostrý, ohlédl se po cizincích. 
Úzkost jim sevřela srdce, ale než se mohli vzpamatovat, staroch popadl zlatníka a bleskurychle mu oholil vlasy i vousy a ještě ho třikrát pleskl po hrbatých zádech. Hned došlo i na krejčího: šmik, šmik, a byl také dohola. Ale všechen strach z nich spadl, když stařec po vykonané práci oběma přátelsky poklepal na rameno, jako by chtěl říci: Dobře jste udělali, že jste se nevzpírali a všechno to ochotně strpěli, Potom ukázal prstem na hromadu uhlí, která ležela stranou, a naznačil jim, aby si ho nabrali plné kapsy. Oba uposlechli, ačkoli nevěděli, k čemu by mohli uhlí upotřebit, a potom šli dál, museli ještě hledat nocleh. Když sestoupili do údolí, odbíjel právě zvon v nedalekém klášteře půlnoc: mžikem zpěv umlkl, všechno zmizelo a pahorek ve svitu měsíce osaměl. 
Oba pocestní šťastně nalezli řemeslnickou noclehárnu; protože přišli poslední, bylo ve společné světnici už plno a hospodář jim otevřel maličkou komůrku, kde stály jen dvě pryčny. Ulehli na slámu, přikryli se každý svým kabátem, ale byli tak zemdlení, že zapomněli vybrat napřed uhlí z kapes. 
Ráno se probudili dřív než jindy, protože je po těle něco tlačilo a tížilo. Sáhli do kapes a sotva věřili svým očím: neměli už plné kapsy uhlí, ale ryzího zlata. A když se na sebe podívali, zvolali: 
„Vždyť Ty máš hlavu zas v pořádku!“ Opravdu, vousy a vlasy jim ve spaní narostly, a pěknější než dřív, husté a kadeřavé. Zlatník vytáhl zrcátko, pohlédl do něho, začal se ohmatávat a radostí padl krejčímu okolo krku: hrb mu ze zad zmizel. 
Tak se z nich přes noc stali bohatí lidé a ze zlatníka nadto i pěkný rovný mládenec. I zlata měl teď mnohem víc než krejčí, protože byl chamtivý a uhlí si do kapes napěchoval, co mohl. A ještě mu toho štěstí bylo málo. Když od oka spočítal své bohatství, řekl krejčímu: 
„Kamaráde, taková příležitost se nám podruhé už nenaskytne. Zůstaneme tu do zítřka, večer znovu zajdeme ke skřítkům na kopec a přineseme si ještě víc.“ 
„Nikam nepůjdu,“ odpověděl krejčí, „mám dost a jsem spokojen. Teď se udělám pro sebe jako mistr, vezmu si svou znejmilejší, která na mne čeká, a bude ze mne šťastný člověk.“ Domlouval zlatníkovi, aby tam znova nechodil a byl vděčný za vzácné dary, které už dostal. „Nezapomeň,“ dodal, „skřítkové obdarují jen toho, kdo k nim zabloudí náhodou a ve všem jim vyhoví jako my včera. Kdo je sám vyhledává, může špatně pochodit.“ 
Ale zlatník se nedal odradit: 
„Když nechceš jít se mnou, aspoň tu na mne počkej. A půjč mi svou flétnu, ať jim taky mohu zahrát, kdyby chtěli.“ 
Krejčí mu flétnu půjčil a slíbil, že s ním ten den ještě zůstane. 
Večer si zlatník pověsil ještě nějaké kabely přes rameno, aby pobral co nejvíc, a vydal se na cestu k pahorku. Jako minulé noci, i dnes tam skřítkové při měsíčku tančili a zpívali. Tovaryš se hned hrnul k starému skřítkovi doprostřed kola, klaněl se mu, posunky mu děkoval za svá rovná záda, vytáhl i flétnu, ale staroch si toho nevšímal, hned ho oholil dohola, pleskl ho přes záda a ukázal mu na hromadu uhlí, aby si nabral. Zlatník se nedal dvakrát pobízet a nacpal si, co jen se do kapes vešlo. Flétnu si uvázal na tkanici okolo krku, aby mu v kapse nezabírala místo, a nastrkal si uhlí dokonce i pod čepici. 
Celý šťastný se vrátil domů, flétnu pověsil kamarádovi na hřebík, ulehl a přikryl se kabátem. „I když bude zlato tlačit,“ říkal si, „však já už to vydržím,“ a nakonec usnul v blaženém očekávání, že se probudí jako nesmírný boháč. 
Když ráno otevřel oči, honem vstal a prohledával kapsy, ale běda: ať to zkoušel kolikrát chtěl, vytahoval jen samé černé uhlí. „I co,“ utěšoval se, „mám ještě to zlato, co jsem dostal včera,“ a přinesl je z úkrytu. Ale leknutím se až zapotácel, když uviděl, že se jeho zlato proměnilo zase v uhlí. Zato kamarádova flétna na hřebíku jen svítila, byla teď celá ze zlata. Začal se tlouci začerněnou rukou do čela a přitom ucítil, že má celou hlavou holou a hladkou jako vajíčko a vousy žádné, a když si sáhl na záda, nahmatal zase svůj starý hrb. teď pochopil, že ho tak skřítkové potrestali za jeho chamtivost, a dal se do takového pláče a bědování, až vzbudil kamaráda. 
Hodný krejčí nešťastníka utěšoval, jak jen to šlo, a nakonec řekl: 
„Se mnou jsi byl na vandru, se mnou zůstaneš. Z pokladu, který mám, budeme živi oba dva.“ 
Své slovo opravdu splnil. Ale chudák zlatník po celý život schovával holou hlavu pod čepicí a ještě víc se rmoutil pro svůj hrb: nemohl mu přivyknout, když už si jeden den pochodil bez něho.

Zdroj:www.abatar.cz