Dary vodních panen

Jednomu muži zemřela žena a zanechala mu dcerku. V sousedství žila jedna vdova, která měla také malou dceru a ty dvě děti si spolu často hrávaly. Jednou řekla vdova sousedově dceři: „Řekni svému otci, aby si mě vzal za ženu, budu ti dobrou matkou, každé ráno dostaneš k snídani palačinku.“ Takovému lákání dívenka neodolala a prosila svého otce tak dlouho, dokud si sousedku opravdu nevzal za ženu. Macecha svoje slovo držela jen pár dní, potom dávala nevlastní dceři k snídani kousek seschlého chleba nebo studenou kukuřičnou kaši. Nu, a když s tím nebyla spokojená, přidala jí návdavkem březovou metlou. Zato ta vlastní dcera, ta se měla! Každé ráno ji čekaly na stole slaďoučké palačinky. Ubohá nevlastní dcerka plakala, ale když si postěžovala otci, vedlo se jí ještě hůře. Macecha nechávala na jejích zádech vytancovat březovou metlu, jen co otec odešel. Za nějaký čas se ale březová metla maceše přejedla, zdálo se jí totiž, že ta holka toho příliš sní a potřebuje to a zase ono, a tak ji jednoho rána poslala pro vodu k jezeru.

K tomu jezeru se neodvažoval nikdo ani přiblížit, protože v tom čase se tam koupaly vodní žínky, a když se tam nějaký všetečka odvážil, stáhly ho do hloubky a bylo po něm veta. Ubohé děvče tam šlo ale beze strachu, a když ji vodní panny viděly, nejen že jí nic neudělaly, ale ještě se jí soucitně ptaly, kdo je a kvůli komu je tak nešťastná. Dívenka jim vše věrně vypověděla, jak ji macecha souží, jak jí nedá najíst; i to o březové metle. Tu se vodní panny slitovaly, dovolily jí, aby nabrala vodu, a když chtěla jít, oblékly jí krásné nové šaty a jedna každá ji ještě na cestu požehnala. „Kam vstoupíš, vyraší květy.“ znělo první požehnání. „Když promluvíš, krásně to zavoní.“ řekla druhá vodní panna. „Když se umyješ, v umyvadle po tobě zůstane zlaťák.“ požehnala jí ta třetí.

Když se dívka vrátila domů, byla macecha překvapená a nebylo jí to vhod, ale když slyšela o těch požehnáních a přesvědčila se, že je to pravda, byla závistí celá zelená a řekla si: „Tvoje dcera si vyslouží ještě víc!“

Druhého rána svoji dceru krásně oblékla a poslala pro vodu k jezeru. Když tam dívka přišla, vodní panny se jí rozzlobeně ptaly, kdo je a co tam pohledává. A protože tahle panna byla pyšná a vzdorovitá, napovídala jim, že šlechtická dcera a přeje si ještě krásnější dary než ty, které daly té žebračce. Tu se voda v jezeře samou zlobou zakalila a vodní panny po dívce metaly bláto. Když ta s pláčem běžela domů, takto ji proklely. „Kam vstoupíš, tam vyraší hloží a trní!“ „Když promluvíš, bude tvůj dech smrdutý! „Když se umyješ, v umyvadle po tobě zůstane ropucha!“

Když přišla domů a její matka ji viděla a slyšela, jak se jí vedlo, všechen vztek si vylila na nevlastní dceři. O toho dne měla tato peklo na zemi, ale vyhnat ji, to se macecha neodvážila; to zlato, které každé ráno leželo v umyvadle, jí bylo totiž příliš milé.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne pověst o podivuhodné dívce dorazila až na královský zámek. Když to mladý král slyšel, řekl si: „Ta a žádná jiná se stane mojí ženou!“ Poslal nádherný kočár a krásné šaty, aby ji přivezli. Ale macecha měla pohotově jiné námluvy, vmáčkla se do kočáru i s ošklivou dcerou a cestou, aniž by to kočí zpozoroval, královské nevěstě ty dvě vypíchly oči a hodily jí do močálu. Potom si ta ošklivá oblékla svatební šaty, a tak dorazila na hrad. Mladý král spěchal nevěstě vstříc: „Jsi ta, kterou jsem si ze srdce přál?“ „Ano, ano.“ zamumlala tato a jinak nic. I to ovšem stačilo, ten puch byl tak strašlivý, že na krále šly mrákoty. Když falešná nevěsta kráčela po královském dvoře, tu se skrze kameny dralo na světlo boží hloží a trnoví tak husté, že jím člověk stěží prošel. „Co je to?“ zvolal mladý král překvapeně: „To jsou ty dary vodních panen pro moji nevěstu?“ „Ach to nic,“ konejšila krále macecha: „to je jen únava z cesty, potřebuje si odpočinout.“ A spěchala s dcerou do komnaty, kde se zavřely, aby nikdo druhého dne neviděl tu ošklivou ropuchu, kterou matka sama pak donesla.

Královská nevěsta v tom močále ale nezahynula, podařilo se jí vylézt ven a doplazila se pod nějaký strom, kde celá vyčerpaná usnula. Když se probudila, nevěděla, jestli je den nebo noc, a tak se hlasitě rozplakala. Tu přiletěly tři sněhobílé labutě, které uslyšely nářek, snesly se na zem a řekly: „Ty ubohé dítě, protři si oční důlky ranní rosou, která se drží na lístcích toho stromu.“ Sotva tak učinila, měla zase oči a viděla ještě lépe než předtím.

Byl jasný den a všude kolem na polích byli lidé. Vstala a vydala se po silnici na královský zámek. A jak tak šla, rozprostíral se za ní koberec těch nejkrásnějších květů. A jak tak zdravila lidi, kteří tu byli všude kolem, linula se tak nadpozemská vůně, že zpráva o jejím příchodu dorazila na královský zámek dávno před ní. Venku prý stojí nějaká žebračka a má se to s ní tak a tak. Tu mladý král zvolal radostně: „To není žádná žebračka! To je moje milovaná nevěsta! Přiveďte ji ke mně!“ A sám ji spěchal vstříc, objal ji a políbil.

Zločin macechy a její ošklivé dcery se ukázal v jasném světle. Král nechal obě zavřít do sudu, který byl uvnitř pobitý hřebíky, pak ten sud vytáhli na vysokou horu a pustili dolů do moře. A bylo to!

Potom ti dva slavili slavnou svatbu a svět měl rázem tu nejmilejší a nešťastnější královnu.