Diamantová sekera

Sekal jeden chudák dříví na břehu řeky a najednou mu sekera vyskočila z topůrka a rovnou do vody. Potopila se, to dá rozum. Chudák se dal lítostí do pláče. „Ach to je neštěstí! Ach to je bída!“ hořekoval „Jak já budu bez sekery dříví rubat? Jak bez dřeva uživím rodinu?“
Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup, hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědeček. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů měl borové větévky a místo nosu borovou šišku.
„Proč pláčeš, dobrý člověče? Proč běduješ?“ zeptal se.
„Jak nemám plakat?“ odpověděl chudák. „Upadla mi do vody sekera. Čím budu teď sekat dříví? Čím nakrmím děti?“
„Nu té bídě bude lehká odpomoc,“ pravil staroch. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a žbluňk do řeky. Chudák ani nestačil okem mrknout a už lezl stařík zpátky z vody ven. V ruce držel zlatou sekeru.
„Tu máš,“ řekl. „Je to Tvá sekera?“
„Ne ta není moje.“ odpověděl chudák.
Stařík se potopil znova. Když vyplaval, podával chudákovi stříbrnou.
„A tahle je Tvá?“
„Taky ne,“ odpověděl chudák.
Stařík se ponořil potřetí a vytáhl železnou.
„A co tahle?“ ptal se.
„Ta je má ! „vykřikl chudák.
Chytil sekeru a chtěl utíkat domů, ale stařík ho nepustil:
„Počkej, vem si i tyhle dvě. Když Ty nehamouníš, já nebudu také odpočítávat.“
„Nu když je to tak, děkuju Ti,“ řekl chudák. „Nikdy Ti to nezapomenu.“
A šel domů. Na rameni si nesl všechny tři sekery: zlatou, stříbrnou i železnou.
Uslyšel o chudákově štěstí bohatý soused a popadla ho taková závist, že ani nemohl usnout.
Půjdu také k řece, řekl si, možná, že se to povede i mně. Vzal starou sekeru a vypravil se do lesa. Došel až k tomu místu co chudák. Máchl všehovšudy jednou, sekera sletěla z topůrka a žbluňk do vody.
„Oh, já nešťastník, já ubožák !“ Vzkřikl boháč.
Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup, hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědeček. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů měl borové větévky a místo nosu borovou šišku.
„Kdo to tu křičí?“ zeptal se. „Koho to potkalo neštěstí v mém lese ?“
„Já křičím,“ řekl boháč. „Mě potkalo neštěstí. Skal jsem dříví a najednou buch a sekerka mně slítla z topůrka rovnou do vody. Kdo mi ji teď vytáhne ?“
„Třeba já,“ řekl stařík.
Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a hup do vody. Ještě se kola po vodě nerozběhla a staroch už byl venku. V rukou držel železnou sekeru.
„Je Tvá ?“ ptal se boháče.
„Ne ta není má,“ odpověděl boháč. „Moje byla lepší.“
Stařík zmizel pod vodou. Když vylezl, podával boháčovi stříbrnou.
„A co tahle?“ zeptal se stařík.
„Ta také ne,“ řekl boháč. „Moje byla ještě lepší.“
Stařík se potopil pod vodu potřetí a vytáhl zlatou sekeru.
„A tahle?“ zeptal se boháče.
„Ta je má !“ zvolal boháč. „Už z dálky jsem ji poznal. Sem s ní honem !“
Ale stařík nedal.
„Nespletl ses?“ ptal se. „Na dně leží ještě diamantová. Možná, že to bude ta Tvoje.“
„Máš pravdu,“ řekl boháč. „Tahle se nějak zablýskla na slunci, až jsem myslel, že je diamantová.“
Staroch potřásl vousem a zmizel pod vodou. Zlatou sekeru vzal sebou. Zmizel pod vodu, ale zpátky se už nevrátil.
A boháč? Sedí na břehu dodnes. Asi čeká, až mu stařík přinese tu diamantovou sekeru.