Dítě hvězdy

Bylo nebylo, šli jednou dva chudí dřevorubci rozlehlým borovým lesem domů. Byla zima a mrzlo, jen praštělo. Na zemi i na větvích stromů bylo naváto vysoko sněhu; jak kráčeli, po obou stranách praskaly větvičky mrazem, a když přišli k horské bystřině, visela strnule ve vzduchu, protože ji políbil Ledový král.

Byla taková zima, že i zvířatům a ptákům nad tím zůstával rozum stát.

„Bot!" zavrčel Vlk, když pajdal podrostem s ocasem svěšeným mezi nohama, „to je úplně zrůdná psota. Proč s tím vláda něco neudělá?"

„Tip, tip, tip," típaly malé zelené Konopky, „stará matička Země je mrtvá a teď tu leží oblečená v bílém rubáši."

„Země se bude vdávat a tohle jsou její svatební šaty," šeptaly si Hrdličky. Růžové nožky měly celé rozpukané mrazem, ale připadalo jim, že je to přímo jejich povinnost, aby k situaci zaujaly romantické stanovisko.

„Blbost," zavrčel vlk. „Říkám vám, že je to všechno vina Vlády, a když mi nebudete věřit, tak vás sežeru." Vlk byl tvor veskrze praktický a pro žádný argument nemusel nikdy daleko.

„Hm, pokud jde o mě," pravil Datel, který byl rozený filozof, „na mě už nikdo nemusí kvůli vysvětlování vytahovat atomovou teorii. Jestli něco nějak je, tak to je, jak to je, a momentálně je strašlivá zima."

A opravdu byla strašlivá zima. Veverušky, které žily na vysoké jedli, třely jedna druhé nos, aby se zahřály; a zajíčci se choulili v děrách do klubíček a neodvážili se vystrčit ze dveří čenich. V počasí si zřejmě libovaly jen velké ušaté Sovy. Peří měly ztuhlé jinovatkou, ale bylo jim to jedno a volaly na sebe přes celý les: „Jú —húú! Hú—húú! To máme počasíčko!"

A ti dva dřevorubci šli pořád dál, s gustem hvízdali na prsty a dupali těžkýma okovanýma botama do zledovatělého sněhu.

Jednu chvíli zapadli do hluboké závěje a vydrápali se nahoru bílí jako mlynáři, když jim melou mlýnská kola; potom zase uklouzli po tvrdé hladké ledovici na zmrzlém mokřadí a všechno klestí se jim vysypalo z nůší a museli je sbírat a znovu svazovat do otepí; a jeden okamžik si mysleli, že zabloudili, a popadl je veliký strach, protože dobře věděli, jak je sníh krutý k těm, kdo spí v jeho náručí. Ale svěřili se v dobré víře pod ochranu svatého Martina, který bdí nade všemi poutníky, a našli zase pravou cestu a dál kráčeli opatrně, až nakonec došli na okraj lesa a dole v údolí spatřili světélka vesničky, ve které žili.

Měli takovou radost nad svým vysvobozením, že se hlasitě smáli a Země jim připadala jako stříbrná květina a Měsíc jako zlatý květ.

Když se dosyta vysmáli, opět posmutněli, protože si vzpomněli na svou chudobu, a jeden povídá druhému: „Proč jsme se veselili, když víme, že život je jenom pro bohaté, a ne pro takové, jako jsme my? Měli jsme raději v lese zmrznout nebo se na nás mělo vrhnout nějaké divoké zvíře a zahubit nás."

„Pravda," odpověděl jeho druh, „jedni dostávají hodně, druzí málo. Svět rozdělila nespravedlnost a nic se nerozdává rovným dílem než zármutek."

A jak si tak naříkali nad svou bídou, stala se podivná věc. Z nebe spadla nesmírně jasná a krásná hvězda. Sklouzla po obzoru, minula ostatní hvězdy na jejich dráze, a jak ji v údivu pozorovali, zdálo se jim, že zapadla do skupinky vrb, které stály těsně u ovčince vzdáleného od nich, co by kamenem dohodil.

„Juj! Kdo ji najde, toho čeká hrnec zlata!" vykřikovali, a tak byli chtiví toho zlata, že se hned rozběhli a utíkali k tomu místu. A jeden běžel rychleji než jeho druh a předběhl ho, prodral se mezi vrbami na druhou stranu a ejhle, na bílém sněhu skutečně leželo cosi zlatého. Hned k tomu spěchal, sklonil se a dotkl se toho rukama, a byl to plášť utkaný ze zlatých nití, pozoruhodným způsobem zdobený hvězdami a sbalený do mnoha záhybů.

I zavolal dřevorubec na svého druha, že našel ten poklad, co      spadl z nebes, a když jeho kamarád přiběhl, posadili se do sněhu, rozbalili plášť, aby si mezi sebou rozdělili zlato. Jenže ejhle! V plášti nebylo žádné zlato ani stříbro a vůbec žádný poklad, ale jen malé děťátko, a to spalo.

A ten jeden pravil druhému: „To je hořký konec našich nadějí, žádného majetku se nám nedostalo, a jaký zisk může mít člověk z malého děcka? Necháme ho raději tady a půjdem svou cestou, vždyť jsme chudobní a máme svoje vlastní děti a nebudeme jim přece ubírat chleba pro jiné."

Ale jeho druh na to pravil: „Jenže to by byla špatnost, nechat tu ve sněhu zahynout dítě, a přestože jsem stejně chudobný jako ty a mám krmit kolik hladových krků a v hrnci prázdno, vezmu je domů a žena se o ně postará."

Něžně zvedl dítě, zabalil je do pláště, aby je ochránil před tím tuhým mrazem, a vydal se z kopce dolů do vesničky, k velkému údivu svého kamaráda, který žasl nad tou bláhovostí i nad jeho měkkým srdcem.

A když přišli do vesnice, řekl mu kamarád: „Ty máš děcko, tak mi dej ten plášť, protože se sluší, abychom se rozdělili."

Ale druhý dřevorubec mu odpověděl: „Nene, protože plášť není ani můj ani tvůj, ale patří tomu děcku," a dal mu pozdravpámbů a šel domů a zaklepal.

Když mu žena otevřela a viděla, že se jí manžel vrátil bez úhony, vzala ho kolem krku, políbila, sundala mu ze zad otep klestí, očistila mu boty od sněhu a vybídla ho, aby šel dovnitř.

Ale on jí odpověděl: „Našel jsem něco v lese, přinesl sem ti to, aby ses o to starala," a nehnul se z prahu.

„Co je to?" ptala se žádostivě. „Ukaž mi to, vždyť náš dům je úplně holý a potřebujeme spoustu věcí. A dřevorubec odhrnul plášť a ukázal jí spící děťátko.

„Propánajána, muži!" zašeptala, „copak nemáme vlastní děti, že musíš domů ke krbu přinést ještě pohozené děcko? A copak můžeme vědět, jestli nám nepřinese neštěstí? A jak o ně budeme pečovat?" A celá na něho byla nasupená.

„Co děláš, vždyť je to Dítě hvězdy," odpověděl jí a vyprávěl jí, za jakých podivných okolností je nalezl.

Ale žena se nedala uchlácholit a vysmívala se mu a mluvila zlostně a křičela: „Naše vlastní děti nemají dost chleba a to máme živit ještě dítě někoho cizího? Copak se o nás někdo stará? A dá nám snad někdo nějaké jídlo?"

„Vždyť pámbů se stará i o vrabce, a nakrmí je," odpověděl.

„Cožpak vrabci v zimě nehynou hlady?" zeptala se. „A není teď zrovna zima?" Muž jí na to nic neřekl, ale z prahu se nehnul.

A otevřenými dveřmi dovnitř zavál štiplavý vítr z lesů a ženu tak roztřásla zima, že mu řekla: „Nezavřeš dveře? Fičí do domu vítr štiplák a mě mrazí!"

„Cožpak do domu, kde je zatvrzelé srdce, vždycky nefičí štiplavý vítr?" zeptal se jí. A žena mu na to neodpověděla, ale posunula se blíž k ohni.

Po nějaké chvíli se otočila a pohlédla na něho s očima zalitýma slzami. A on rychle vešel dovnitř, položil jí dítě do náručí, ona je políbila a uložila do postýlky, kde již spal její nejmladší. Ráno pak vzal dřevorubec ten podivuhodný zlatý plášť a uložil ho do velké truhly a žena děcku sundala jantarový řetěz, který mělo kolem krku, a dřevorubec jej tam uložil také.

A tak vyrůstalo Dítě hvězdy s dětmi dřevorubcovými a sedalo s nimi u jednoho stolu a hrálo si spolu s nimi. A rok od roku byl chlapec na pohled krásnější, takže všechny obyvatele vesničky naplňoval úžas, protože zatímco oni byli snědí a černovlasí, byl hoch běloučký a jemný, jako vyřezaný ze slonoviny, a kadeře měl jako korunky narcisu. A rtíky mu zářily jako plátky červeného květu a oči byly modré jako fialky rostoucí u čisté řeky a tělo měl jako luční narcis, kvetoucí na lukách, kam nechodí žnec.

A přesto mu jeho krása přinesla zlo. Protože zpyšněl a byl ukrutný a sobecký. Dřevorubcovými dětmi i ostatními dětmi z vesnice pohrdal, že prý jsou z obyčejných rodičů, zatímco on je urozený, protože je Dítě hvězdy, a sám se nad nimi udělal pánem a tvrdil jim, že jsou jeho služebnicí. S chudými neměl slitování, ani se slepými či zmrzačenými nebo jinak postiženými, ale házel po nich kamení a zaháněl je na silnici a křičel na ně, ať jdou žebrat chleba jinam, takže do vesnice si poprosit

O almužnu dvakrát nepřišel nikdo a zavítali sem jenom skuteční vyvrženci. Hoch sám byl zamilován do krásy a dělal si úštěpky ze slabých a osudem stižených a vysmíval se jim; miloval sám sebe, a když v létě utichl vítr, lehal u studny ve farářově sadu, hleděl dolů a obdivoval se své vlastní tváři a smál se radostí nad svou krásou.

Dřevorubec se ženou ho častokrát kárali: „My jsme s tebou nejednali, jako ty jednáš s opuštěnými, kteří nemají nikde žádné opory. Proč jsi tak krutý ke všem, kdo potřebují soucit?"

Mnohokrát pro něho dal poslat starý farář a pokoušel se ho naučit lásce k živým tvorům. Říkal mu: „I moucha je tvoje sestra. Neškoď jí. Ptáci, co létají v lese, mají svou vlastní svobodu. Nechytej je do ok pro pouhé své potěšení. Bůh stvořil slepýše krtka a každý má svoje místo. Kdo jsi, že chceš do božího světa vnášet bolest? I ta hovádka z polí mu vzdávají chválu."

Ale Dítě hvězdy na jeho slova nic nedalo a jen se nasupilo a ošklíbalo se a vrátilo se mezi své druhy a vyvyšovalo se nad ně jako jejich vůdce. A jeho kamarádi šli skutečně za ním, protože byl hezký, měl lehkou nohu a dovedl tančit a hrát na šalmaj. A kam je to Dítě hvězdy vedlo, tam šli za ním, a co jim Dítě hvězdy poručilo, udělali. A když vypíchl ostrým rákosím krtkovi poloslepá očka, smáli se, a když házel kamením po malomocném, smáli se také. A ve všech těchto věcech je ovládal a jejich srdce se zatvrdila stejně jako jeho.

I stalo se, že jednoho dne vesnicí kráčela ubohá žebrácká. Měla šaty roztrhané a rozedrané a nohy jí krvácely, jak si je poranila o kamenitou cestu, po které putovala, a vůbec byla v hrozném stavu. A jelikož ji zmáhala únava, sedla si pod kaštan, aby si odpočala.

Ale když ji spatřilo Dítě hvězdy, řeklo svým druhům: „Podívejte! Tamhle pod tím krásným stromem s těmi zářivě zelenými listy sedí špinavá žebrácká. Pojďte, vyženem ji tam odtud, protože je to šeredná ohyzda."

A pak šel blíž a začal po ní házet kamení a posmíval se jí a žebrácká na něho hleděla s hrůzou v očích, ale zraky od něho neodtrhovala. A když dřevorubec, který štípal kousek od nich na dvoře polena, uviděl, co Dítě hvězdy dělá, přiběhl a káral je: „Ty máš ale tvrdé srdce a neznáš slitování! Co zlého ti ta žena udělala, že s ní takhle jednáš?"

Dítě hvězdy však zrudlo vzteky, začalo dupat a rozkřiklo se: „Kdo ty jsi, že se tak staráš, co dělám? Já nejsem žádný tvůj syn, abych tě poslouchal."

„Pravdu mluvíš," odpověděl dřevorubec, „ale přesto jsem ti já prokázal slitování, když jsem tě našel v lese."

A když žena ta slova uslyšela, hlasitě vykřikla a padla do mdlob. Dřevorubec ji odnesl do svého domu a jeho žena se o ni postarala, a když se žena z mdlob probrala, postavili před ni maso a pití a vybídli ji, ať jen si poslouží po chuti.

Jenže ta žena nechtěla ani jíst ani pít, ale pravila dřevorubci: „Neříkal jsi, žes to dítě našel v lese? A není to právě deset let?"

A dřevorubec jí odpověděl: „Baže, našel jsem ho v lese a je to právě deset let."

„A jaká znamení jsi u něho nalezl?" ptala se dychtivě. „Nemělo na krku jantarový řetízek? Nebylo zabalené do zlatého pláště vyšívaného hvězdami?"

„Baže bylo," odpověděl dřevorubec, „bylo to přesně, jak říkáš." A vyndal z truhly uložený plášť a jantarový řetěz a žebračce vše ukázal.

Když to ta žena spatřila, rozplakala se radostí a pravila: „Je to můj synáček, kterého jsem ztratila v lese. Prosím tě, rychle pro něho pošli, protože jsem ho tolik hledala, že jsem celý svět prochodila."

A dřevorubec vyšel ven, zavolal na Dítě hvězdy a řekl mu: „Běž honem dovnitř, v domě najdeš svou matku, čeká tam na tebe."

A chlapec utíkal, naplněn zvědavostí a velikou radostí. Ale      když spatřil, kdo tam na něho čeká, pohrdlivě se rozesmál a řekl: „Tss, kde je má matka? Nikde tu žádnou takovou nevidím, jen tuhle hnusnou žebračku."

Žena mu pak odpověděla: „ Já jsem tvoje matka."

„Ty jsi se zbláznila, když můžeš něco takového říct," vykřiklo Dítě hvězdy zlostně. „Já nejsem žádný tvůj syn, ty jsi obyčejná žebrácká, ošklivá a oblečená v cárech. A hned se odtud koukej klidit, ať tu tvou ohyzdnou larvu víckrát nevidím."

„Ne, ty jsi opravdu můj synáček, tebe jsem nesla lesem," volala na něho a padla na kolena a vztahovala k němu ruce.

„Ukradli mi tě loupežníci a chtěli tě nechat umřít," šeptala mu, „ale já tě poznala ihned, jak jsem tě uviděla, a také všechna znamení jsem poznala, zlatý plášť a jantarový řetěz. Proto tě prosím, abys šel se mnou, protože jsem prochodila a prohledala celý svět. Pojď se mnou, synku můj, potřebuju tvoji lásku."

Ale Dítě hvězdy se ani nepohnulo, jen před ženou přibouchlo dvířka svého srdce a nevydalo ani hlásku, takže byly slyšet pouze vzlyky ženy plačící bolestí.

Nakonec k ní hoch přece jen ještě promluvil a jeho hlas zněl tvrdě a krutě: „Jestli jsi po pravdě moje matka," řekl, „pak by bylo lepší, kdybys byla zůstala, odkud jsi přišla, a nechodila sem, abys mě uvrhla do takové hanby. Jak jsi viděla, domníval jsem se, že jsem synem nějaké hvězdy, a ne dítětem žebrácky, jak mi tvrdíš ty. Takže se kliď odtud a víckrát ať tě nevidím."

„Běda mi," zahořekovala. „A než odejdu, to mě ani nepolíbíš? Vždyť jsem tolik vytrpěla, než jsem tě našla."

„Ne," odpovědělo Dítě hvězdy, „vždyť ty vypadáš tak šeredně, že bych radši políbil zmiji nebo ropuchu než tebe."

A tak se žena zvedla a s hořkým pláčem odešla do lesa, a když Dítě hvězdy vidělo, že je pryč, bylo tomu rádo a rozběhlo se zpátky ke svým druhům, aby si s nimi hrálo.

Ale když kamarádi chlapce spatřili, začali se mu posmívat: „Vždyť ty vypadáš tak strašně jako ropucha a tak odporně jako zmije. Kliď se pryč, protože s námi si hrát nebudeš, to nestrpíme," a vyhnali ho ze zahrady.

Dítě hvězdy se zamračilo a pomyslelo si: Copak mi to říkají? Zajdu ke studni a podívám se do ní a ta mi poví, jak je to s mou krásou.

Šel tedy ke studni a podíval se do ní, a běda! jeho obličej měl tvářnost ropuchy a tělo měl šupinaté jako zmije. I vrhl se do trávy a plakal a naříkal: „To mě určitě stihlo pro můj hřích. Zapřel jsem svou matku a zapudil jsem ji, byl jsem pyšný a vůči ní krutý. Proto se seberu a půjdu ji hledat po celém světě a neustanu, dokud ji nenajdu."

A přišla k němu nejmenší dřevorubcova dcerka, položila mu ruku na rameno a řekla: „Co na tom, žes přišel o svou pohlednost? Zůstaň u nás, já se ti vysmívat nebudu."

A on jí odpověděl: „Ne, já jsem byl krutý k vlastní matce a tahle pohroma mě stihla jako trest. Proto odtud musím odejít a musím bloudit světem, dokud ji nenajdu a ona mi nedá odpustem."

Pak se rozběhl do lesa a volal matku, aby k němu přišla, ale neozvala se žádná odpověď. Volal ji celý den, a když zapadlo slunce, uložil se k spánku na lože z listí, a ptáci a zvířata od něho utekli, protože si pamatovali, jak býval krutý, a on zůstal sám, jenom na něho hleděla ropucha a zmije, která se pomalu plazila kolem.

Ráno vstal, natrhal si ze stromů pár hořkých bobulí, snědl je a vydal se na cestu nedozírným lesem a usedavě přitom plakal. A každého živáčka se ptal, jestli náhodou neviděl jeho matku.

Řekl Krtkovi: „Ty "můžeš pod zem. Pověz mi, není tam moje matička?"

A Krtek mu odpověděl: „Oslepils mi oči. Jak to můžu vědět?"

Řekl Konopce: „Ty létáš až nad korunami vysokých stromů a vidíš celý svět. Pověz mi, vidíš mou matku?"

A Konopka odpověděla: „Ustřihls mi pro své pobavení křidélka. Jak bych mohla létat?"

A malé Veverky, která žila na jedli a byla úplně sama, se ze-  ptal: „Kdepak je má maminka?"

A Veverka mu odpověděla: „Tys mi zabil mou. To chceš zabít i svoji?"

A Dítě hvězdy se rozplakalo, svěsilo hlavu a prosilo pánaboha, aby mu aspoň odpustil, a putovalo lesem a hledalo žebračku. Třetího dne dorazilo na druhý kraj lesa a sešlo dolů do roviny.

Když pak chlapec kráčel vesnicemi, děti se mu posmívaly a házely po něm kamením a sedláci mu ani nedovolili spát ve stodole, protože se báli, aby jim do uskladněného obili nezanesl plíseň, takový byl na něho odpudivý pohled, a pacholci ho odháněli a nikde nepotkal človíčka, který by s ním měl slitování. A po žebračce, která byla jeho matka, nikde ani slechu, přestože za tři roky prochodil kus světa a častokrát se mu zdálo, že ji zahlédl na cestě před sebou, a ihned na ni volal a běžel za ní, až mu ostré kamínky rozedraly nohy do krvavá. Ale nikdy ji nedohonil a ti, kdo bydleli u cesty, vždycky popřeli, že by ji byli viděli, ani žádnou jinou osobu jí podobnou a tropili si z jeho smutku jenom posměšky.

Po tři roky bloudil světem a na tom světě pro něho nebylo nikde kouska lásky ani vlídnosti ani pomoci, a byl to přesně takový svět, jaký si sám vybudoval v době své nehorázné pýchy.

Jednoho večera dorazil k bráně nějakého města s mohutnými hradbami, jež se rozkládalo u řeky, a přestože byl unaven a nohy měl rozbolavělé, chystal se vejít dovnitř. Jenže vojáci, kteří stáli na stráži, spustili přes vchod halapartny a osopili se na něho: „Co ve městě pohledáváš?"

„Hledám svou matku," odpověděl, „a prosím vás, dovolte mi vejít dovnitř, protože je třeba právě v tomto městě."

Ale vojáci se mu posmívali a jeden z nich zakýval černým vousem, položil štít na zem a vykřikl: „Namoutě, tvoje máma nebude mít moc velkou radost, až tě uvidí, vždyť ty jsi ohyzdnější než ropucha v bažině nebo zmije, co se plazí mokřadím. Hybaj odtud! Hybaj! Tvoje matka v tomhle městě nežije."

A jiný voják, který v ruce držel žlutý praporec, mu řekl: „Kdo je tvoje matka a proč ji hledáš?"

A chlapec odpověděl: „Moje matka je žebrácká, stejně jako já, a já jsem se k ní moc špatně zachoval, prosím vás, dovolte mi vejít dovnitř, ať mi může dát odpuštění, jestli náhodou dlí v tomto městě." A nepustili ho a píchali do něho kopím, až ho odehnali.

A když s pláčem odcházel, jeden voják, jehož brnění bylo vykládáno zlatými květy a na jehož helmici spočíval okřídlený orel, přistoupil blíž a ptal se vojáků, kdo že to je, kdo chce vstoupit do města. I řekli mu: „Žebrák to je a dítě žebrácky, a tak jsme ho odehnali."

„No ne," vykřikl se smíchem, „ale víte co, my tu odpornou věc prodáme do otroctví a cena bude pohár sladkého vína."

A nějaký zle vyhlížející stařec, který kráčel kolem, vykřikl: „Já ho za tu cenu koupím," a když jim zaplatil, vzal Dítě hvězdy za ruku a vedl je do města.

Když prošli mnoha ulicemi, dorazili k malým dvířkům ve zdi obrostlé větvemi granátového jablka. A stařec se dvířek dotkl prstenem z rytého jaspisu a dvířka se otevřela a oni sestoupili po pěti mosazných schůdcích do zahrady plné černých máků a zelených hrnců z pálené hlíny. A stařec pak odmotal ze svého turbanu šátek z potištěného hedvábí, zavázal jím chlapci oči a vedl ho před sebou. A když mu šátek opět sundal, vidělo Dítě hvězdy, že je v žalářní věži, která byla osvětlena lucernou z volského rohu.

Stařec před něho položil kus ztuchlého chleba na dřevěném prkénku a řekl „Jez" a postavil před něho hrnek sladkoslané vody a vybídl ho „Pij", a když chlapec chléb snědl a napil se, stařec vyšel, zamkl za sebou dveře a zajistil je železným řetězem.

Druhého dne k němu ten stařec, který byl ve skutečnosti nejlstivější Kouzelník Libye a naučil se svému umění od člověka, který žil v hrobkách na Nilu, přišel opět, nasupeně se na něho podíval a pravil: „V lese, který je kousek od brány tohoto města džaurů, jsou tři zlaté mince. Jedna je ze zlata bílého, druhá ze žlutého a třetí z červeného. Dnes mi přineseš ten peníz z bílého zlata, a když jej nepřineseš, namrskám ti sto ran bičem. Vydej se rychle na cestu a se slunce západem tě budu čekat u zahradních dvířek. Koukej, ať ten peníz z bílého zlata přineseš, nebo se na tebe strašně rozzlobím, protože ty jsi můj otrok a já si tě koupil za pohár sladkého vína." A zavázal Dítěti hvězdy oči šátkem z potištěného hedvábí a provedl ho domem a zahradou s máky a vzhůru po pěti mosazných schodech. A když prstenem otevřel dvířka, vystrčil ho na ulici.

A Dítě hvězdy vyšlo z městské brány a došlo k lesu, o kterém mluvil Kouzelník.

Ten les vypadal zvenčí velice pěkně, zdálo se, že v něm zpívá plno ptáků a že je v něm plno voňavých květin, a tak do něho Dítě hvězdy radostně vešlo. Ale z té krásy měl hoch věru málo, protože kamkoli vstoupil, odevšad ho šlehalo trní a hloží a omotávalo se mu kolem těla, a štípaly ho zrádné kopřivy a bodlák ho bodal svými kopími, takže ho tu čekaly krušné chvíle. A ani ten peníz z bílého zlata, o kterém hovořil Kouzelník, nemohl najít, přestože hledal od rána do poledne a od poledne do slunce západu. A při západu slunce se obrátil k domovu, s hořkým pláčem, protože věděl, jaký osud ho očekává.

Avšak když došel na kraj lesa, uslyšel z hustého křoví, jako by tam někdo naříkal bolestí. Zapomněl na vlastní trápení a běžel k tomu místu a našel tam malého Zajíčka chyceného v pasti, kterou mu tu nastražil nějaký lovec.

A Dítě hvězdy se nad Zajíčkem slitovalo, vyprostilo ho a řeklo mu: „Já jsem sám než obyčejný otrok, ale tobě přesto můžu dát svobodu."

A Zajíček mu odpověděl: „Baže, dals mi svobodu, a co ti za to dám na oplátku?"

A Dítě hvězdy se mu svěřilo: „Hledám peníz z bílého zlata a nemůžu jej nikde najít, a když jej nepřinesu svému pánu, zbije mě."

„Pojď se mnou," vyzval hocha Zajíček, „a já tě k němu dovedu, protože vím, kde je schován a k čemu slouží."

Tak šlo Dítě hvězdy se Zajíčkem a ejhle, v rozštěpu velikého dubu spatřilo peníz z bílého zlata, který hledalo. A celé se rozveselilo a popadlo zlatou minci a řeklo Zajíčkovi: „Tu službu, kterou jsem já prokázal tobě, jsi mi oplatil mnohokrát a tu laskavost, jakou jsem ti ukázal, jsi mi vrátil nejmíň stokrát."

„Bane," odpověděl Zajíček, „jak jsi jednal ty se mnou, tak já s tebou," a rychle odhopkoval a Dítě hvězdy se vydalo k městu.

U městské brány seděl člověk, který byl malomocný. Přes hlavu měl kuklu z šedého plátna a očními průzory mu žhnuly oči jako dva řeřavé uhlíky. A když viděl, že Dítě hvězdy přichází, zabušil na svou dřevěnou misku, zařinčel zvoncem a křičel na ně: „Dej mi trochu peněz, nebo zemřu hlady. Vyhodili mě z města a nikdo se mnou nemá slitování."

„To je smůla!" zahořekovalo Dítě hvězdy, „mám v měšci jen jeden jediný peníz, a když ten nepřinesu svému pánu, zbije mě, protože jsem jeho otrok."

Ale malomocný prosil tak úpěnlivě a tak žadonil, až se Dítě hvězdy slitovalo a dalo mu minci z bílého zlata.

Když hoch dorazil ke Kouzelníkovu domu, Kouzelník mu otevřel, vzal ho dovnitř a hned se ptal: „Máš ten peníz z bílého zlata?" A Dítě hvězdy odpovědělo: „Nemám." Kouzelník se na chlapce vrhl a zbil ho a postavil před něho prázdné prkénko a řekl mu: „Jez" a prázdný hrneček a řekl mu: „Pij", a zase ho uvrhl do věže.

A příštího jitra k němu Kouzelník opět přišel a řekl mu: „Jestli mi dnes nepřineseš peníz ze žlutého zlata, budeš mi pořád dělat otroka a namrskám ti tři sta ran."

Dítě hvězdy tedy šlo do lesa a celý den hledalo peníz ze žlutého zlata, ale nikde jej nemohlo najít. Se slunce západem usedlo a rozplakalo se, a jak tak hořekovalo, přiběhl k němu ten Zajíček, kterého vysvobodil z pasti.

A Zajíček se ho zeptal: „Proč pláčeš? A co hledáš v lese?"

A Dítě hvězdy odpovědělo: „Hledám peníz ze žlutého zlata, který je někde tady schovaný, a když jej nenajdu, můj pán mě zmrská a budu mu muset pořád dělat otroka."

„Pojď za mnou," vyzval ho Zajíček a běžel lesem, až doběhl k tůftce. A na dně té tůňky ležel peníz ze žlutého zlata.

„Jak jen ti mám poděkovat?" radovalo se Dítě hvězdy, „vždyť tohle už je podruhé, cos mi pomohl v nouzi."

„Bane, ty ses nade mnou slitoval první," odpověděl Zajíček a rychle odhopkoval.

A Dítě hvězdy vzalo minci ze žlutého zlata, uložilo ji do měšce a spěchalo k městu. Ale malomocný opět viděl, jak přichází a běžel mu v ústrety a klekl na kolena a prosil ho: „Dej mi trochu peněz, nebo umřu hlady."

Dítě hvězdy mu odpovědělo: „Mám v měšci jeden jediný peníz ze žlutého zlata, a jestli ten nepřinesu pánovi, zmrská mě a budu mu pořád dělat otroka."

Ale malomocný tak úpěnlivě prosil, že se nad ním dítě hvězdy slitovalo a peníz ze žlutého zlata mu dalo.

A když chlapec dorazil ke Kouzelníkovu domu, Kouzelník mu otevřel, vzal ho dovnitř a řekl mu: „Máš ten peníz ze žlutého zlata?" A Dítě hvězdy odpovědělo: „Nemám." A tak se na něho Kouzelník vrhl a zmrskal jej a spoutal řetězy a uvrhl znovu do věže.

Příštího jitra k němu Kouzelník opět přišel a řekl mu: „Jestli mi dnes přineseš peníz z rudého zlata, dám ti svobodu, ale když jej nepřineseš, zabiju tě."

Dítě hvězdy tedy šlo do lesa a celý den hledalo peníz z rudého zlata, ale nikde jej nemohlo nalézt. A večer se posadilo a rozplakalo se, a jak tak hořekovalo, přiběhl k němu Zajíček.

A Zajíček mu vyjevil: „Peníz z rudého zlata, který hledáš, je v jeskyni za tebou. Už tedy neplač a raduj se."

„Jak se ti jenom odměním," vykřiklo Dítě hvězdy, „vždyť to už jsi mi na mou věru pomohl v nouzi potřetí."

„Bane, ty ses nade mnou slitoval první," řekl Zajíček a rychle odhopkoval.

Dítě hvězdy pak vešlo do jeskyně a tam v nejvzdálenějším koutě našlo minci z rudého zlata. Uložilo ji do měšce a spěchalo k městu. A když malomocný uviděl, že přichází, postavil se doprostřed cesty a volal na něj: „Dej mi trochu peněz, nebo      musím umřít," a Dítě hvězdy se nad ním opět slitovalo a dalo mu ten peníz z rudého zlata a řeklo: „Tvoje nouze je větší než moje." Ale přitom mělo těžké srdce, neboť vědělo, jaký hrozný osud je očekává.

Však co se nestalo! Když hoch kráčel městskou bránou, stráže se hluboce uklonily, vzdávaly mu hold a volaly: „Jak krásný je náš pán!" a za ním se srotil celý dav občanů a ti volali: „Nikdo na světě určitě není krásnější!" a Dítě hvězdy se nad tím rozplakalo a říkalo si: „To se mi posmívají a pošklebují se mé ubohosti." Ale sběh lidu byl obrovský, že chlapec úplně ztratil cestu a bloudil, až se nakonec ocitl na velikém náměstí, kde stál královský palác.

A brána paláce se otevřela a v ústrety mu vyběhli kněží a vysocí hodnostáři toho města a poníženě před ním poklekli, řkouce: „Ty jsi náš pán, na kterého jsme čekali, a ty jsi syn našeho krále."

Na to jim Dítě hvězdy odpovědělo: „Já nejsem syn žádného krále, ale jsem dítě ubohé žebrácky. A co mi říkáte, že jsem krásný, vždyť já vím, jaký je na mě škaredý pohled!"

Pak však ten, jehož brnění bylo vykládáno zlatými květy a na jehož helmici spočíval okřídlený lev, podržel před jeho tváří štít a zvolal: „Pane můj, proč říkáš, že nejsi krásný?"

A Dítě hvězdy se podívalo, a co nespatřilo: jeho tvář byla stejná jako předtím a jeho pohlednost se mu vrátila a přitom uzřel ve svých očích cosi, co tam předtím nebylo.

Kněží a vysocí hodnostáři poklekli a řekli mu: „Dle proroctví z dávných dob měl dnes přijít ten, který nám má vládnout. Vezmi tudíž, pane, tuto korunu a toto žezlo a buď ve vší spravedlnosti a milosti naším králem."

Ale chlapec jim řekl: „Nejsem hoden, neboť jsem zapřel matku, která mě porodila, a nebudu mít klidu, dokud ji nenajdu a nebudu vědět, že mi odpustila. Nechte mě proto jít po svém, protože musím znovu chodit světem a nemohu tu meškat, přestože mi přinášíte korunu a žezlo." A jak hovořil, otočil se od nich tváří k cestě, jež vedla k městské bráně. A hle, co spatřil: v davu, který se tísnil kolem vojáků, uviděl tu žebračku, která byla jeho matka, a po jejím boku stál malomocný, který předtím seděl u cesty.

Z úst se mu vydral radostný výkřik a běžel k ní, poklekl a zlíbal rány na matčiných nohou a smáčel je svými slzami.

Sklonil hlavu do prachu a uprostřed srdceryvných vzlyků jí pravil: „Matko, já jsem tě v hodině pýchy zapřel. Přijmi mě v hodině mého ponížení. Matko, měl jsem pro tebe než nenávist. Dej mi svou lásku. Matko, zavrhl jsem tě. Přijmi teď svoje dítě." Ale žebrácká mu neodpověděla ani slovem.

Vztáhl tedy ruce a stiskl bílé nohy malomocného a řekl mu: „Třikrát jsem ti prokázal milosrdenství. Přimluv se u mé matky, ať se mnou promluví." Leč malomocný mu neodpověděl ani slovem.

Znovu se chlapec rozvzlykal a zapřísahal ji: „Matko, moje utrpení je tak veliké, že už je nemohu snést. Dej mi své odpuštění a já zase odejdu zpátky do lesů." A žebrácká mu položila ruku na hlavu a pravila: „Vstaň!" a malomocný mu též položil ruku na hlavu a i on mu řekl: „Vstaň!"

Chlapec povstal a podíval se na ně, a hle, byli to král a královna.

Královna mu pak řekla: „Toto je tvůj otec, kterému jsi pomohl v nouzi."

Král pak řekl: „Toto je tvá matka, jejíž nohy jsi smáčel svými slzami."

A padli mu kolem krku a líbali ho a odvedli ho do paláce, oblékli do krásných šatů, posadili mu na hlavu korunu a dali mu do ruky žezlo, a on panoval nad městem, které se rozkládalo u řeky, a stal se jeho pánem. Všem prokazoval mnoho spravedlnosti a milosrdenství, zlého Kouzelníka vyhnal a dřevorubci a jeho ženě poslal mnoho krásných darů a jejich děti vyznamenal vysokým postavením. A netrpěl, aby někdo byl krutý k ptákům či zvířatům, ale učil všechny lásce a milující laskavosti a milosrdenství, a chudým dával chléb, nahé odíval šatem a v jeho zemi vládl mír a hojnost.

Avšak nevládl dlouho, neboť jeho utrpení bylo příliš veliké a oheň jeho zkoušky příliš prudký, a tak už po třech letech zemřel. A ten, který nastoupil po něm, vládl zase zlou rukou.