Dítě Mariino

Na kraji hlubokého lesa žil dřevorubec se svou ženou a měli jediné dítě, tříletou dcerušku. Byli ale velmi chudí, často neměli ani na chleba a nevěděli, jak své dítě vůbec uživí. Jednoho rána opět dřevorubec plný starostí šel do lesa za prací, a když dřevo kácel, zjevila se vedle něj najednou urostlá krásná paní se zářivou korunou na hlavě a pravila mu, že je Panna Marie, matka Ježíše Krista, a že on je nuzný a ona jeho dítěti pomoci chce, ať mu dcerku dá a ona se o ni postará. Dřevorubec to přání rád vyslyšel a svoji dceru Panně Marii přivedl a ona ji pak sebou na nebesa vzala.
V nebi se dívence velmi dobře vedlo K jídlu ji dávali cukránek, k pití sladké mléko, a její šaty byly zdobené zlatem, a andílkové byli její kamarádi a s nimi si celé dny hrála. Tak žila v dostatku do svých 14 let, když si ji jednou Panna Marie zavolala a řekla jí, že má před sebou dlouhou cestu a že ji dává nebeské království do správy, aby třináctero nebeských dveří střežila, že do dvanácti místností bez obav vstoupit může a jejich krásou a bohatstvím se kochat, ale že ty třinácté dveře jsou jí přísně zapovězeny, když zákaz ten ona poruší, nešťastná bude.
Děvče poslušnost slíbilo a nebeské klíče od Panny Marie převzalo do úschovy. A každý den si pro svoji potěchu jedny dveře otevřela a krásami uvnitř se těšila. V jedné každé seděl jeden apoštol obklopen velkou září, v lesku a nádheře. Andílkové ji na jejích pochůzkách věrně provázeli a spolu s ní se z té nádhery radovali.
Nakonec zůstaly jen ty třinácté dveře neotevřeny a dívenka hořela zvědavostí se dozvědět, co se za nimi skrývá. Tedy ptala se svým andělských kamarádu na radu, zda by alespoň dveře malinko otevřít nemohl a jen tou skulinou nahlédnout, ale andílkové ji od toho činu odrazovali, a že k hříchu se sklání ji napomínali. Tedy umlkla na chvíli dívenka, ale zvědavost a touha v jejím srdci neumlkli, naopak hlodaly a hlodaly přeukrutně, a když jednou andílkové někam odejít museli a ona sama zůstala, tu k těm zapovězeným dveřím přistoupila a rychle je klíčem odemknula.
A za těmi dveřmi v úžasu uviděla, jak na vznešeném trůnu Svata trojice ve velké záři a lesku sedí. Tak unesena tou krásou byla, že dovnitř vstoupila a té záře se lehce prstíkem dotknula, ale ten byl najednou celý zlatý. Dívenka se toho velmi polekala, ven vyběhla dveře rychle zabouchla. Srdce ji divoce bušilo a ten zlatý prst umýt nemohla, ať ho dřela jak chtěla, zůstal zlatý.
Zanedlouho se Panna Maria z cest vrátila a děvenku si zavolala, když ji tato vrátila nebeské klíče, ptala se jí Panna Maria, zda do třinácté komnaty nebyla vstoupila. A dívka řekla, že ne a tu ji Panna Maria na srdce ruku položila a hned ucítila, jak zběsile buší a seznala, že dívka její příkaz porušila a dveře otevřela. Znova se dívky zeptal a ona vše popřela. Panna Maria zahlédla její zlatý prst, který se dívenka snažila před ní skrýt a do třetice se zeptala, zda se přiznat nechce, ale dívka zase vše zatvrzele popřela.
Tu se Panna Maria zachmuřila a dívce pravila, že ona ji lže a slib porušila, že více pro ni místo v nebi není a dívka v ten okamžik do hlubokého spánku upadla.
A když se byla probudila, viděla, že kolem ní není nic jiného než divoká pustina a když chtěla volat o pomoc, nevydala ani hlásku, jako by ji hlas někdo odčaroval. vyskočila a chtěla utéci pryč, ale kolem ni hradba z trnitého křoví náhle vyrostla a uniknout jí nedovolila. V tom kousku pustiny, který ji byl k životu vymezen stál starý dutý strom, který se stal jejím domovem.
Když se snesla noc, vlezla si do něj, aby tam usnula, zatím však plačky s bolestí vzpomínala, jak se jí krásně v nebeské říši žilo, když si s ní andílkové hráli a všeho měla dostatek. Tady ji byly jedinou potravou kořínky a lesní plody, které v okolí, kam ji křoví dovolilo, hledala. Na podzim sbírala oříšky a listí a nosila je do dutiny stromu, oříšky to byla její zásoba jídla na zimu a to listí měla na zemi nakladeno, aby se do něj jako nebohé zvířátko v zimě zahrabala, aby nezmrzla. Šaty už dávno roztrhal a jediným jejím oděvem byly její dlouhé zlaté vlasy, které ji od hlavy až k patě halily. Tak šel rok za rokem a ona v samotě poznávala bídu a ubohost světa.
Jednou, když se opět listí na stromech zazelenalo, vyjel si na lov král té země a pronásledoval jelena, který ho v ta místa zavedl a pak mu zmizel. Král cestu ztratil a stál před hradbou z trnitého křoví, které se kolem něj sevřelo. tedy sestoupil z koně, tasil svůj meč a začal si cestu prosekávat. Až konečně stanul na mýtině, kde onen starý strom rostl, a uviděl v k svému úžasu nádhernou dívku se zlatými vlasy. Chvíli ji mlčky pozoroval u vytržení a pak ji sebou na zámek odvézti chtěl. Dívka nic říci nemohla, tedy jen kývla hlavou a on ji na svého koně posadil a domů odvezl. Zde ji dal krásné šaty a všeho dostatek, a protože krásná byla, brzy se král do ní tak zamiloval, že si ji za svou ženu vzal.
Uplynul rok a mladé královně se narodil chlapec. V noci se v její komnatě Panna Maria objevila a přiznání k hříchu žádala, pokud opět zatvrzelá bude, dítě ona do nebeské říše odnese. Dař řeči královně propůjčila, ale ona jen k tomu jej užila, aby vše opět popřela. Tedy nezbylo Panně Marii, než chlapečka sebou na nebesa vzít.
Druhého dne, když dítě nenalezli, šla lidem taková zvěst, že královna je jistě lidožroutka a nebohé dítě snědla. Královna to slyšela, ale sama říci nic nemohla, a král, ten jí ještě tolik miloval, že těm řečem nevěřil.
Za rok se královně opět narodil krásný synek a v noci se zjevila Panna Maria, aby přiznání žádala, ale srdce královny bylo zatvrzelé a ona zase vše vášnivě popřela a tak Panna Maria i druhého chlapce na nebesa odnesla. Druhého dne lid již hlasitě volal, že to královna dítě jistě snědla, a rádcové králi pravili, že musí být souzena. Ale zamilovaný král tomu věřit nemohl a pod hrozbou smrti zakázal svým rádcům se o té věci jen zmínit.
A v třetím roce se mladé královně narodila krásná holčička. A do třetice se zjevila Panna Maria a pravila královně, ať ji následuje a do nebeské říše ji zavedla. tam královna spatřila v úžasu své dva synky, jak se směji a hrají si, dokonce se potěšit s nimi mohla. Pak ji Panna Maria pravila, jestli se konečně přiznat nechce, že pokud svůj hřích dozná, ona jí vrátí syny. Ale pyšná královna opět vše popřela a srdce Panny Marie zarmoutila. Taji zpět na zem poslala a i děvčátko na nebesa odnesla.
Ráno začalo boží pozdvižení, lid volal, že královna je lidožroutka a i třetí dítě snědla, že musí konečně za to zaplatit. A zarmoucený král už svým rádcům nezbraňoval. Královna byla před soud postavena, a protože mluvit nemohla, byla k smrti na hranici odsouzena. Byla uprostřed velké hranice pevně ke kůlu přivázána, a když kolem dokola oheň začal plápolat , tu najednou roztál led pýchy v jejím srdci a ono se lítostí pohnulo, tak blízko smrti se z hříchu rozhodla vyznat, tu se jí hlas navrátil a ona zvolala:
„Ano, Marie, udělala jsem to!!!“
V tu samou chvíli se z nebes spustil déšť a oheň uhasil. A kol dokola se velká záře rozlila a v jejím středu stála Panna Marie, jí po boku oba královští synkové kráčeli a ona na rukou nesla děvčátko. A radostně královně pravila, že její hřích je odpuštěn, že jí její děti vrací a že s nimi bude šťastně žíti až do konce svých dní.
„Žij dlouho a blaze.“