Divous a princátko

Byl jednou jeden divous, který byl zakletý, a ten chodil sedlákům do polí a zahrad, kde dupal a ničil úrodu, a tak jim dělal převelikou škodu. Ubozí sedláci si stěžovali vrchnosti, že dál nemohou platit pachtovné, a tak nechal pán sezvat všechny lovce ze široka daleka; kdo divouse chytí, ten dostane obrovskou odměnu. Tu tam přišel jeden starý lovec, který tvrdil, že ho chytí, ale musejí mu dát sud pálenky, sud vína a sud piva; a pak s tím odešel k prameni, kde se divous každý den myl. On sám se postavil za strom a čekal, tu přišlo to divé chlapisko, všechno to vypilo, pak ještě sudy vylízalo a vrávoralo dokola, zda ještě někde něco nenajde. Ale bylo pěkně opilé, a tak se svalilo a usnulo. Tu k němu přišel lovec, svázal ho na rukou i nohou, probudil ho a řekl: „Divousi, teď pojď se mnou, dostaneš napít každý den.“ A odvedl ho na šlechtický zámek, kde ho posadili do klece, zatímco pán jel pro sousedy, aby se podívali, co to chytili za tvora. Jedno z princátek si ale hrálo na dvoře s míčem a ten mu spadl do klece, a tak řeklo: „Divousi, hoď mi ten míč zpět.“ Ale ten řekl: „Jen si ho vezmi sám.“ „Rád,“ řeklo: „ale nemám klíč.“ „Tak se snaž, ať se dostaneš matce do kapsy a ten klíč jí ukradneš.“ To se princátku podařilo, klec otevřelo, ale v tom vylezl divous ven, a tak se jalo křičet: „Divousi, divousi, zůstaň tady nebo dostanu výprask!“ Tak si ho divous hodil na záda a utíkal s ním cestou, necestou, stále hloub a hloub do lesa. A bylo to! Když se hradní pán vrátil, byl divous pryč a princátko ztracené!

V lese divous princátku navlékl obyčejnou kytlici a poslal ho k zahradníkovi na císařský dvůr, aby se tam zeptalo, zda nepotřebují zahradnického pomocníka. Zahradník mu ale řekl, že je tak rozcuchané a špinavé, že s ním ostatní nebudou chtít spát v jedné světnici, tak princátko řeklo, že bude spát v chlívku na slámě. Když šlo druhý den brzy ráno do zahrady, tu mu šel divous v ústrety a řekl: „Nyní tě umyji a učešu.“ A udělal to a najednou byl hoch tak hezký, že ho sám zahradnický mistr nepoznával. A princezna, která každého rána princátko viděla, zahradníkovi řekla, aby jí ten nový učedník přinesl kytici květin. Potom se princátka ptala, odkud pochází a z jakého je rodu, ale on řekl, že neví, a tak mu dala plnou hrst dukátů. Když přišlo zpět, dalo dukáty zahradníkovi a řeklo: „Co bych si s nimi počal, vy je potřebujete více.“ A pak muselo princezně přinést zase kytici květin a ona mu dala kupu dukátů, ale ono je dalo zahradníkovi. A ještě jednou tu mu dala celou kupu dukátů, a hoch je dal opět svému pánovi, a tak si princezna pomyslela, že má asi hodně peněz, i když neměl nic, a tak se za něj tajně vdala, což rodiče rozzlobilo a vyhnali je do pivovaru, kde se měla princezna živit předením, a princátko muselo do kuchyně, kde pomáhalo kuchaři a kde občas vzalo kus masa a přineslo je svojí ženě.

Tu povstala v Anglii velká válka a musel se do ní vydat nejen císař, ale i všichni velcí pánové, tu princátko řeklo, že chce jít taky, zda by pro něho nebyl ve stáji kůň, a jednoho měli, chodil po třech nohách, ale pro něj byl dobrý dost. Nasedlo na kulhavého koně a vyjelo do pole, tu mu přišel v ústrety divous, zavedl ho k vysoké hoře, která se otevřela a uvnitř bylo dvanáct regimentů vojáků a důstojníků, a pro něj navíc krásné šaty a krásný kůň. Tak se vydalo se svým vojskem do Anglie, kde ho císař přátelsky přijal a žádal ho, aby mu pomohlo. Princátko bitvu vyhrálo a všechny porazilo. Tu se mu císař poděkoval a ptal se, odkud je, ale ono řeklo: „Na to se mne neptejte, to vám nemohu říci.“ Jelo se svým vojskem z Anglie domů, vrátilo se k divousovi, své vojsko nechalo v hoře a domů jelo na třínohém koni. Tu se lidé smáli: „Tady jede ten budižkničemu na své třínohé herce.“ A ptali se ho: „V kterém křoví si ležel a spal?“ Tu odpovídalo: „Kdybych tam býval nebyl, tak by to v Anglii nedopadlo tak dobře.“ Ale lidé mu říkali: „Chlapče, raději mlč, nebo skončíš na šibenici.“ Tak to šlo i podruhé a i potřetí bitvu v Anglii vyhrálo a všechny porazilo, ale zranili ho přitom do ruky a císař vzal svůj šátek a sám mu zranění ovázal a pak na něj naléhal, aby u něj zůstalo. „Ne, nezůstanu tady, a kdo jsem, po tom nikomu nic není.“ Pak odjelo a opět mu vyšel v ústrety divous a odvedl všechen zbrojný lid do hory, zatímco princátko si nasedlo na svého kulhavého koně a jelo domů. Tu se mu lidé smáli a říkali: „Tady jede ten budižkničemu na své třínohé herce! Kdepak jsi zase ležel a spal?“ Ale ono jim odpovídalo: „Já jsem nespal, nyní je v Anglii dobojováno a panuje tam zase mír.“

Císař pak všem vyprávěl o tom krásném rytíři, který mu tak pomohl, když tu mu princátko řeklo: „Kdybych tam nebyl já, tak dobře by to nedopadlo.“ Tu mu chtěl císař dát výprask, ale ono zvolalo: „Tak se podívejte, když mi nechcete věřit, ukážu vám svoji ruku!“ A ukázalo mu ruku, a když císař jeho zranění viděl, byl celý překvapený a řekl: „Ty jsi anděl, kterého mi poslal sám bůh!“ a prosil ho odpuštění, že s ním tak zle zacházel a věnoval mu celou císařskou říši.

V té chvíli byl vysvobozen i ten divous, ze kterého byl najednou král a z té hory jeho zámek. Král věnoval zámek i s poklady, které v něm byly, princátku. To vzalo svoji krásnou princeznu a žilo s ní v tom zámku šťastně a spokojeně až do konce svých dní.