Dobrák Tughry a darebák Egry

Žil kdysi v jedné dědině mládenec a ten se jmenoval Tughry, což znamená dobrák. Byl tuze chudý, měl jenom hubenou kobylku a trochu toho šatstva, co nosil na sobě. A hlavně neměl žádnou práci. Poptával se tu, poptával se tam, nikdo ho nepotřeboval.
„Půjdu hledat štěstí do světa,“ řekl si Tughry, nasedl na kobylku a jel, kam ho oči vedly.
Zanedlouho potkal pocestného, plahočil se v prachu cesty, ani tu kobylku neměl. „Kdopak jsi?“ zavolal na něho Tughry. „Jmenuju se Egry,“ zabručel chlapík. Tughry se zasmál, protože Egry znamená darebák. „Já jsem Tughry. Pojď, půjdeme spolu, když se ta naše jména k sobě tak hodí.“
„Pěkně půjdeme spolu,“ hudroval Egry. „Tobě se to mluví, když si jedeš na koni. Ale já se budu za Tebou ploužit pěšky.“
„Abys neřekl,“ usmál se dobrák Tughry, „půjčím Ti na chvíli svou kobylku, aby ses taky svezl.“
Tughry seskočil ze své kobylky. Egry se na ni vyšvihl, plácl ji po zadku a už ujížděl po cestě.
Marně na něho Tughry volal, Egry se ani neohlédl.
„Jsem to ale hlupák.“ povzdychl si Tughry. „Hned mě mohlo napadnout, že z toho chlapíka nekouká nic dobrého, když má takové jméno.“ A šlapal dál prašnou cestu.
Večer došel Tughry do hlubokého lesa a tam na palouku uviděl opuštěnou pícku.
„Vlezu si do té pícky, tam se mi bude dobře spát,“ řekl si.
Na tom palouku se scházela v noci lesní zvěř. Lesní šáh lev, jeho vezíři tygr a medvěd, lesní trubač vlk, lesní pištec šakal a lesní baječ lišák. Jak vyšel měsíc, začali lesem procházet vlk a šakal, troubili a pískali, dokud se celá vznešená společnost nesešla u pícky.
Baječ lišák začal vyprávět:
„Ach kdybyste věděli, jak já jsem bohatý! V mé jeskyni na kraji lesa u starého dubu, co má doupě tady vezír medvěd, je koberců, stříbrného nádobí, zlatých šperků, drahokamů, perel! Celý život ty poklady schraňuju a přede mnou je schraňoval můj otec, před ním můj dědek a před ním pradědek a ještě před ním plno našich předků.“
Hned po něm se ujal slova vlk:
„I mně se vede znamenitě! Za lesem na kopcích se pase stádo čtyřiceti tisíc ovcí. Každou noc uloupím z něho dvě ovce a najím se, div neprasknu. A nikdo mě nedostane. Dohonil by mě jenom pes toho staříka, co bydlí hned vedle salaše. Ten by mě roztrhal na kousky. Jenže o tom nikdo neví.“
„I mně se vede dobře!“ chlubil se vezír tygr. „Za kopci s ovcemi je širá step a tam se pase stádo čtyřiceti tisíc koní. Každou noc si ulovím koně a najím se, že ani krok neudělám. A nikdo mě nedohoní. Kdyby si ale pastýř sedl na grošovatého koně, co má ve stádu, snadno by mě dostal.“
„Mně taky není špatně,“ zabrumlal vezír medvěd. „Hlavně že pod mým dubem roste kouzelná bylina. Když se její lístky vyvaří v čaji, uzdraví každou nemoc.“
„Škoda že o tom neví šáh ve městě za lesem. Dcera mu už stůně sedm let a marně ji léčili nejslavnější lékaři ze široka daleka.“ pravil baječ lišák.
A pak zašel měsíc a začalo svítat. Zvířata se rozběhla do lesa a z pícky vylezl Tughry.
„Byl to sen, nebo to nebyl sen,“ protíral si oči.
Šel na konec lesa a tam našel skálu, v ní jeskyni a opodál dub, kde měl doupě medvěd. Pod dubem opravdu rostla podivná bylina. Tughry nikdy podobnou rostlinu neviděl. Utrhl několik lístků, schoval je do šátku a šel dál.
Za lesem se zvedalo několik kopců a na nich se páslo obrovské stádo ovcí. Tughry zašel do salaše a pozdravil ovčáka:
„Buď zdráv, ovčáku, jakpak se Ti vede?“
„Ale nebylo by to nejhorší, kdyby mi dal pokoj ten zpropadený vlk. Noc co noc mi ukradne dvě ovce a žádný z mých psů ho nedožene.“
Tughry se zasmál:
„Poradím Ti, ovčáku! Vezmi si na pomoc psa toho staříka, co tady bydlí vedle salaše.“
Ovčák se na Tughryho nedůvěřivě podíval, ale poslechl. Tughry přenocoval v salaši a čekal, jak všecko dopadne. A opravdu, ráno mu ovčák radostně vyprávěl:
„Měl jsi pravdu! Ten pes prohnal vlka tak, že už mu navždycky zajde chuť na mé ovečky. Ale jakpak se Ti za tu radu odměním?“
Tughry jenom mávl rukou.
„To nestojí ani za řeč. Chci si tady u lesa postavit dům a budu rád, když budu mít dobrého souseda.“
Pak se vydal Tughry dál do stepi, kde se páslo obrovské stádo koní. Pozdravil pastýře.
„Buď zdráv! Jakpak se Ti vede?“
„Ale šlo by to, jen kdyby mě netrápil ten zlořečený tygr, co mi noc co noc odnáší koně. Na žádném z mých koní ho nedohoním.“
„Ale dohoníš!“ zasmál se Tughry. „Jenom si musíš sednout na toho grošovatého.“
Pastýř pokrčil rameny, ale poslechl. A ráno radostně ukázal Tughrymu zabitého tygra.
„Měl jsi pravdu. Ten grošovatý kůň je běhoun! Tygr mi neukradl ani hříbě, jak utíkal, a přece jsem ho ještě dohonil a probodl oštěpem. Jakpak se Ti za to odměním?“
„To nestojí za řeč,“ řekl Tughry. „Chci si tamhle u lesa postavit dům a záleží mi na dobrých sousedech.“
A Tughry se zase vypravil dál, až přišel do velikého města a zamířil rovnou k šáhovu paláci. Ve vratech se ohlásil strážím:
„Vyřiďte šáhovi, že jsem věhlasný lékař a že jsem přišel, abych mu uzdravil dceru.“
Šáh nechtěl věřit svým uším, když uslyšel ten vzkaz, a nechtěl věřit ani svým očím, když místo ctihodného učence spatřil usmoleného vesnického chasníka. Nedal však na sobě nic znát a čekal, jak dopadne Tughryho léčba.
Dívka byla opravdu tuze nemocná. Nemluvila, nehýbala se, byla bledá jako stěna, jenom ležela na lůžku a oči jí nepřítomně bloudily po komnatě. Jen se však napila čaje, který jí Tughry uvařil z kouzelných bylinek, vrátila se jí krev do tváří, usedla, usmála se a radostně zavolala:
„Tatíčku, mně už je dobře! Už jsem zdravá!“
Šáh by byl z radosti snesl Tughrymu modré z nebe. Ale ten pravil:
„Nic nechci, mocný šáhu! Jen mi dej postavit dům na kraji lesa, já se tam usadím a budu léčit nemocné.“
Šáh hned poslal stavitele a zedníky a nejrůznější řemeslníky a ti u lesa postavili krásný dům a Tughry se do něho nastěhoval. Z lišákovy jeskyně odnesl všecky koberce, stříbrné nádobí, zlaté šperky, drahokamy, perly a všecky poklady a sám šáh bledl závistí, když viděl ten přepych. Pak Tughry opatrně vykopal zázračnou bylinu zpod dubu, kde měl doupě medvěd, přesadil ji do své zahrady a pečlivě ji pěstoval, až se mu rozrostla po celém záhoně. A léčil každého, kdo přišel, bohaté za málo a chudé zadarmo. A tak žil šťastně a spokojeně.
Jednou se Tughry díval z okna a koho nespatřil? Po cestě jel Egry na jeho kobylce.
„Hej, Egry!“ zavolal na něho.
Egry se ulekl, div z kobylky nespadl. Tughryho, to se rozumí, nepoznal. Jak by ho mohlo napadnout, že ten pán, co si vyhlíží ze svého paláce, je chudák Tughry! Ale Tughry se mu prohlásil, hned ho pozval k sobě, pohostil ho, nevyčítal mu, že ho tak lstivě oklamal, a všecko mu vyprávěl, jak si pomohl k svému bohatství.
„To musím taky zkusit!“ zvolal Egry a hned se vypravil do lesa na palouk a zalezl do pícky.
Ten večer se měla na palouku zase sejít vznešená lesní společnost, lesní šáh lev, oba lesní vezíři medvěd a tygr, lesní trubač vlk, lesní pištec šakal a lesní baječ lišák. Jen vyšel měsíc, začali lesem procházet vlk a šakal a troubili a pískali, dokud se všichni nesešli.
„Tak povídejte, co se událo od naší poslední schůzky,“ začal lesní šáh lev.
„Běda,“ naříkal lesní baječ lišák. „Někdo mi vykradl jeskyni, všecky koberce, stříbrné nádobí, všecky poklady. Všecko odnesl, přišel jsem úplně na mizinu.“
„A mně někdo vyrýpl ze země kouzelnou bylinu,“ bručel medvěd.
„A vyléčil s ní šáhovu dceru,“ dodal lišák.
„Někdo vyzradil, co jsme si posledně povídali,“ zlobil se vlk. „Ovčák na mě štve staříkova psa a já se bojím jen se přiblížit k salaši. Mám hlad. A Tvůj druhý vezír, lesní šáhu, tygr, ten zaplatil životem za to, že se pastýř dověděl, jak na něho.“
„A kdo to vyzradil?“ zařval mocným hlasem lesní šáh lev. „Kdo jiný než ty, lesní pištče šakale! Tobě se nic zlého nestalo.“
Ale chytrý šakal se nedal.
„Mně se nic nestalo, protože jsem se hloupě nevychloubal jako ostatní. Nejspíš nás někdo cizí vyslechl. Schoval se třebas tamhle do té pícky a nikdo o něm neví.“
Lesní šáh lev skočil na pícku a vytáhl z ní bledého Egryho.
„Tady je ten zrádce!“ zařval a zvířata se na Egryho vrhla a sežrala ho. Ani kostička z něho nezbyla.