Dobrotivý Áladdín

Za časů dávno minulých, kdy oázy ukrývaly tajemství, a za nichž v řídkých palmových lesích a v jeskyních ukrývali se lupiči, dříve, než lidé znali to, co známo je v dnešních dobách, za časů, kdy se rozmáhalo islámské náboženství a neustále svářelo se s křesťany, za časů, kdy příběhy kolovaly z úst do úst mezi vypravěči a nebyly zaznamenány v knihách, pobýval v zemi, na jejíž obloze za noci zářily tři měsíce a spousta hvězd a kde slunce pražilo tak horce jako rozpálený oheň, jeden člověk, jenž bydlel v malém domku na kraji velkého pouštního města Bagdádu. 
A tento muž jmenoval se Áladdín a skoro nikdo jej v Bagdádu neznal, i když mnoha mužům i ženám již pomohl a byl ke všem přívětivý a vlídný. Avšak příroda mu to, co mu přidala na rozvaze a chytrosti, ubrala na kráse jeho tváře, a tak byl Áladdín muž vzhledu nehezkého, měl na zádech hrb a jednu nohu kratší. Avšak jeho vlastnosti naproti tomu byly ušlechtilé a jeho mysl byla vždy čistá. A Áladdín zabýval se koránem a básněmi moudrých a často sedával nad knihami učenými a náboženskými a řešil říšské problémy. Avšak měl pouze jediného přítele a to muže, jenž bydlel v domě pouze o krok dále, než se nacházel dům Áladdínův. Jeho soused jmenoval se Dža’far, byl to dobrý muž, avšak i tvář jeho byla překrásná. Někdo by si mohl myslet, že Áladdín záviděl svému příteli, avšak nestalo se tak nikdy, neboť jeho mysl nedokázala pomyslet na závist a sama tato vlastnost se mu hnusila. Náš hrdina žil v Bagdádu za vlády chalífy Hárún ar Rašída, jehož zvěst po všech světadílech se roznesla, a jenž byl velmi šlechetný a miloval chudé a s učenci sedával a s moudrými a předobrými lidmi a s mudrci se scházíval a jeho lid si jej oblíbil a byl k němu vázán láskou, jakou si ještě nevydobyl žádný chalífa, nechať již Abul Abbás as Saffah, Abú Dža’far al Mansúr, Umar ibn an Chattáb či jiný vladař, ať již z dynastie ‘abbásovské, wahhábovské či jiné. Jednoho dne seděl Áladdínnad svatou knihou koránem a přemítal o súrách jeho a zamýšlel se nad osudy lidí předchozích a bral si z nich naučení a moudrost, když tu zaslechl, kterak kolem jeho domu kdos prochází a běduje: 
„Ach osude, co to činíš se mnou, proč nedáš mému tělu odpočinout a pořád mu kuješ nástrahy. Ty jsi krutější, nežli pouštní slunce, když je v největším žáru a plete lidem hlavy. Ach osude, Ty mne jednou zabiješ a já již nebudu na tomto světě, neboť i tak jsem na něm k ničemu a nehodím se do něho!“ Jakmile Áladdín uslyšel tato naříkává slova, pozdvihl hlavu od svaté knihy a tyto verše přednášet se jal: Zas ku potřebě mne jest abych pomohl člověku sužovanému pomohl´od křivd a nepráví a napravil všechna bezpráví Poté sklopil hlavu a vyšel před svůj dům a uzřel tam muže, ověšeného sítěmi, přistoupil k němu a optal se jej tak laskavým a přátelským hlasem: 
„Copak stalo se Ti příteli, stonáš snad, či potkalo Tě neštěstí, nebo Ti snad někdo ukřivdil.“ Muž pohlédl naÁladdína a odvětil mu na jeho dotaz: 
„Muži předobrý, mne stále osud stíhá a škodí mi, jako kdybych ani nebyl člověk. Slyš, že můj příběh je takovýto: Já jsem v tomto městě chudý rybář a jmenuji se ‘Abdalláh, avšak Bůh ..... On jednotný, mi nepřeje a stále mi nedopřává ulovit nějakou rybu, a já nemám čím živit rodinu a ani co prodat na trhu. Nechť zhyne ten propadený Tigrid, řeka, jež měla by mi dávati potravu a namísto toho je hluchá k´mým prosbám i k mému pláči a smutku. Nechápu, proč zrovna já, člověk z města Bagdádu, musím žíti v tak nuzných poměrech a proč mne osud tak nenávidí…“ Mudrc se skoro rozplakal nad vyprávěním mužovým, leč pozastavil slzy a pravil k němu hlasem rozhodným: 
„‘Abdalláhu, já se jmenuji Áladdín a jsem na světě od toho, abych lidem jako jsi Ty pomáhal a abych se objevil vždy na místě, kde je mne třeba. A jak pravil básník ve verších svých: Lidé navzájem musí si pomáhati a kdo spolupráci se protiví ten není správným člověkem a Bohu se tak znelíbí Takto se zachovám i já. A Ty nyní pojď se mnou a následuj mne, já Tě dovedu na místo, kde se každému splní jeho touhy.“ 
„Půjdu s Tebou, příteli můj Áladdíne!“ vzkřikl muž. Áladdín poté uchopil lampu a vyrazil s ‘Abdalláhem ven z města a našlapoval ulicemi, až s ním vyšel kamsi za Bagdád do jedné nedaleké oázy, kde rostla pouze mandle, u níž se nacházel vyvěrající pramen. Áladdín nabral do rukou vodu a postříkal jí ‘Abdalláha a poté utrhl jednu mandli, podal ji muži, řka: 
„Příteli můj, sněz tuto mandli a přej si při jejím požívání, aby k Tobě byl osud vstřícný.“ Muž od něho přijal plod, rozloupl jeho pevnou skořápku a vložil si lahodnou mandli do úst a přemýšlel a usilovně si přál, by k němu osud byl přívětivý, a aby již dopřál mu Tigrid dobrých úlovků. Ledva dojedl mandli, cítilo se jeho srdce potěšeno a podíval se na Áladdína pohledem plným díkům, usmál se na něho a chtěl cosi říci, avšak Áladdín jej pozastavil a pravil: 
„Nyní se vydáme zpět k Bagdádu. Vejdeš do zahrady chalífovy, kde je dobré loviště a tam rozhodíš své sítě a uvidíš, že zajisté něčeho chytíš.“ Muž mlčky přikývl, vstoupili do Bagdádu a za svitu měsíců hodil ‘Abdalláh sítě do průzračné vody Tigridu. Ta počala k jeho potěšení těžknout a on ji z pomocí Áladdínovou vytáhl na břeh a nalezl ji plnou ryb. A zaradoval se, vzal ony ryby a zapomenuv na Áladdína odešel ze zahrady. Áladdín, když viděl ‘Abdalláha bez díků odcházet, sklonil hlavu k zemi a tyto verše přednášet se jal:

„Ach ty nevděčníku Tvé srdce je prosto díků 
nejsi-li schopen vděku tak nepatříš do tohoto věku.“

Poté se rozplakal nad tím, co se mu přihodilo, až usnul v té zahradě na kamenné lavici a na jeho tvář dopadalo bledé světlo měsíců. Druhého dne ráno vyrazil do zahrady chalífa a tu nalezl na lavici ležícího Áladdína a když viděl jeho křečovitou, i ve spánku hrozivou, ale zároveň i sklíčenou tvář, pravil svému kleštěnci: 
„Masrúre, tento muž se mi zalíbil a tak jej, až se probudí, pošli do mého paláce. Kéž by mi tento muž mohl pomoci v mém neštěstí.“ Tu pohnul se Áladdín na lůžku, podíval se na krále, vzdal mu poctu a vypověděl mu, že se mu pokusí poradit, když mu chalífa řekne, co jej sužuje. I dozvěděl se od něho Áladdín, že chalífa nebyl ze své ženy Zubejdy obdařen dítětem, neboť jej trápí neplodnost. Áladdín zavedl tedy chalífu k oné oáze, pokropil jej vodou a nechal mu sníst mandli. Král ihned pocítil v těle sílu a tak pravil Áladdínovi: 
„Příteli, jestli budeš díti pravdu, učiním Tě svým vezírem.“ Posléze odebrali se do města a chalífa přidělil Áladdínovi jeho komnatu a Zubejda ještě toho večera počala a když se naplnil její čas, narodil se králi syn. I povolal si po jeho narození a pomazání Áladdína k sobě a pravil mu:
„Áladdíne, zasloužíš si odměnu a já vyplním to, co jsem Ti slíbil a to tedy to, že Tě učiním svým vezírem.“ Áladdín se pokoušel namítati, avšak král jej dal povýšit na jeho hlavního vezíra a Áladdín vyhověl chalífovi a s láskou a oddaností počal konat svůj hodnostářský úřad. Jednoho dne, když byl povýšen i na bagdádského válího, městského sudího, přišli k němu dva sporující se muži. Mezi nimi byl i ten nevděčník ‘Abdalláh a jakmile jej Áladdín spatřil, pravil, odkloniv hlavu k zemi: 
„Proč přicházíš ke mně, nevděčníku?“ Tu Abdalláh poznal, kdo jest válím a poklekl před něho a pravil omluvným hlasem: 
„Má povaha se změnila od té doby, co jsi mi pomohl ve štěstí. Stal jsem se podvodníkem a také tohoto muže, s nímž se nyní chci soudit, jsem podvedl. Avšak jakmile jsem spatřil Tebe, příteli Áladdíne, vzpomněl jsem si, co jsi pro mne učinil.“ 
„Nenazývej mne přítelem, Abdalláhu, jelikož ten, kdo nezná vděk a dík, nemůže jiného nazývat přítelem, pokud ten druhý také není nevděčník. Avšak z Tvého hlasu slyším omluvu a tak Ti odpouštím, avšak spřátelím se s Tebou úplně až tehdy, až se tomuto podvedenému muži omluvíš. Řekni, podvolíš se mému rozkazu, nebo si ponecháš svou žulovou hlavu tak tvrdou, jako se dnes? Čekám na Tvé rozhodnutí a mezitím se optám Tebe, muži předobrý,“ pravil válí, pootočiv se k muži, dosud až mlčky stojícímu, „co Ti ‘Abdalláh provedl?“ 
„Ošidil mne na trhu, dal mi méně ryb, než jsem měl dostat,“ odvětil tázaný. Poté se Áladdín podíval opět na ‘Abdalláha a pravil k němu řečí výmluvnou: 
„Mou hlavu již pokryl šedý vlas a za celý svůj život nepokusil jsem hřích a vyplňoval jsem všechny povinnosti islámu a nikdy jsem se neprotivil Bohu, On je jedinečný, a vždy jsem ctil pravdu a spravedlnost a moudrost u mne vítězily nad sílou. Proto nyní učiním to, že Tě opět budu nazývat svým přítelem, avšak musíš tomuto muži vrátit jeho ryby, sic Tě nechám vyhostit z Bagdádu.“ Áladdín čekal, že ‘Abdalláh udělá to, co mu poručil, avšak on se urazil a pravil pyšně: 
„Zpropadený Áladdíne, umím dobře předstírat lítost, avšak jsem v jádru zlý a proto Tě neuposlechnu a na místě Tě zabiji!“ A jak pravil, tak také skoro učinil, nebýt jednoho z přítomných strážců, jenž povšiml si, že ‘Abdalláh vytahuje meč a chce Áladdína tít. Sotva Áladdín zřel, že ‘Abdalláh je proradník, jemuž není rovno, dal jej vyhnat z města s vypáleným znamením na čele, které značilo, že je to podvodník a nevděčník, nad něhož není rovno. Toto byl první a také poslední Áladdínův násilný čin, neboť nenalezl se již nikdo, kdo by byl takový, jaký byl právě ‘Abdalláh. A jestli Áladdín nezemřel, tak v Bagdádu žije dodnes a jistě je neustále městským válím a každý jej má v oblibě. A nežije-li již, tak jistě je zapsaný do myslí bagdádských občanů zlatou barvu a vzpomínka a památka na něho přetrvá ještě další mnohá století, neboť legendy neumírají.

Zdroj: www.abatar.cz