Dobrý obchod

Jeden sedlák prodal na trhu krávu a dostal za ni sedm tolarů. Vesele se vracel domů a cinkal si penězi v kapse. Cesta vedla kolem rybníka, v kterém žilo víc žab než ryb. 
„Kvakvakvák,“ vítaly sedláka. 
„Ale, ale,“ řekl sedlák, „co křičíte na celé kolo? Sedm tolarů jsem dostal a ne padesát.“ A protože je padesát mnohem víc než sedm, začalo být sedlákovi líto, že nevydělal víc. Přestal cinkat penězi v kapse a rozkřikl se na žáby: 
„Hloupá čeládko! Sedm tolarů jsem dostal a ne padesát.“ 
Žáby neslevily: 
„Kvakvakvák, kvakvakvák.“ 
„Když nechcete věřit, přepočítám Vám to.“ 
Vytáhl z kapsy peníze a odpočítal na kámen sedm tolarů. Žáby se o jeho počínání nestaraly a spustily znovu: 
„Kvakvakvák, kvakvakvák.“ 
„I Vy jedny,“ rozzlobil se sedlák, „když to víte líp, tak si počítejte samy,“ a hodil jim peníze do vody. 
Postavil se na břeh a čekal, až žáby peníze přepočítají a přinesou mu je zpátky. Ale žáby křičely dál. „Kvakvakvák, kvakvakvák.“ a peníze nevracely. 
Čekal hezky dlouho, a když se chýlilo k večeru a musel jít domů, začal sedlák na žáby hubovat: 
„Ach Vy tlusté hlavy, Vy cákalky, vykulujete oči, roztahujete hubu a křičíte, až člověku uši bolí, ale sedm tolarů spočítat, to ne. Myslíte si, že tu budu stát do rána? Peníze mi přineste zítra do chalupy.“ 
Sedlák šel domů a žáby za ním volaly kvakvakvák, dokud nezašel. To se rozumí, že se peněz nedočkal. 
Za čas zabil sedlák krávu, stáhl ji a s masem šel do města. Před bránou se válelo klubko psů, a jak sedláka s masem uviděli, seběhli se k němu. Veliký řeznický pes zastoupil sedlákovi cestu a štěkal: 
„Dáš, dáš, dáš!“ 
Sedlák zavolal: 
„Jdi, jdi, kdybych Vám všem měl dát, kam bych přišel.“ 
A pes zase: 
„Dáš, dáš, dáš!“ 
Sedlák se zamyslel a povídá: 
„Měj rozum, Tobě bych maso ještě mohl dát, poněvadž znám Tvého pána a ten by mi zaplatil, ale co ti ostatní psi?“ 
„Dáš, dáš, dáš,“ štěkal pes. 
„Mně je to jedno,“ řekl sedlák, „dám Ti maso, dělej si s ním, co chceš. Ale zítra ke mně doběhni s penězi.“ 
Položil maso a vrátil se domů. 
Psi se na maso vrhli a radostně štěkali: 
„Dáš, dáš.“ 
Sedlák je zdálky slyšel a povídal si: 
„Podívejme, teď chtějí všichni něco od toho velkého řeznického psa. Ať si dělá s masem, co chce, ale zaplatit mi musí.“ 
Uběhly tři dny a pes peníze nenesl. Sedlák se tedy vydal do města. 
„Dnes už není na nikoho spolehnutí,“ bručel sedlák cestou. 
Ve městě zamířil k řezníkovi, kterému pes patřil, a žádal na něm své peníze. Řezník si myslel, že si sedlák tropí žerty. Ale sedlák se nedal. 
„Žádné žerty, chci svoje peníze. Copak Vám nepřinesl Váš pes před třemi dny maso?“ 
Tohle řezníka rozhněvalo, popadl, co bylo po ruce, a hnal se za sedlákem. Sedlák utekl a volal: 
„Počkej, však je ještě spravedlnost!“ 
Šel ke králi a vyprosil si slyšení. Král sedláka přijal a zeptal se ho, co se mu přihodilo. 
„Ach,“ povídal sedlák, „žáby a psi mě připravili o majetek a řezník mě chtěl za to vyplatit holí,“ a vyprávěl hezky zeširoka, jak se všechno seběhlo. Princezna seděla vedle krále a smála se, až se jí slzy koulely po tvářích. 
Král řekl: 
„V tomhle Ti spravedlnost opatřit nemohu. Ale dám Ti svou dceru za ženu, jaktěživa se ještě nesmála, až teprve tomu, co jsi vyprávěl. A já jsem ji slíbil tomu, kdo ji rozesměje.“ 
„Oho,“ odpověděl sedlák, „já ji vůbec nechci, já mám doma už jednu ženu a ta mi stačí. Když přijdu domů, je mi, jako by stála v každém rohu jedna.“ 
Král dostal zlost: 
„Ty jsi hrubec.“ 
„Pane králi,“ odpověděl sedlák, „tele může mít jen telecí.“ 
„No dobrá,“ řekl král, „dostaneš svou odměnu. Teď se seber a jdi pryč. Ale za tři dny si přijď, vyplatíme Ti pět set.“ 
Jak byl sedlák za dveřmi, povídá mu voják, který stál na chodbě na stráži: 
„Ty jsi rozesmál královskou dceru? Jistě dostaneš něco pěkného.“ 
„To si myslím,“ odpověděl sedlák, „vyplatí mi pět set.“ 
„Pět set,“ opakoval voják, „dej mi z toho něco, co si počneš s tolika penězi!“ 
„Nu,“ řekl sedlák, „že jsi to Ty, dám Ti dvě stě, ohlas se za tři dny u pana krále a dej si je vyplatit.“ 
Nablízku stál kupec a poslouchal, co si sedlák s vojákem povídá. Rozběhl se za sedlákem, zatahal ho za kabát a řekl: 
„Co to slyším, Vy jste nejšťastnější člověk! Jestli chcete, já Vám tolárky proměním za drobné, co budete dělat se zlatem?“ 
„Peníze potřebuji,“ pověděl sedlák, „dejte mi za ty tři stovky, co mi zbývají, drobné a za tři dny si můžete jít ke králi pro zlato.“ 
Kupec vysázel sedlákovi tři stovky ve špatných groších. Takové tři groše platily tolik jako dva dobré. 
Po třech dnech šel sedlák ke králi, jak měl poručeno. 
„Svlékněte mu kabát,“ řekl král, „dostane svých pět set.“ 
„Ach,“ povídá sedlák, „už mi nepatří, dvě stě jsem daroval vojákovi, který stojí před dveřmi na stráži, a tři sta mi proměnil kupec. Podle práva mi nepatří už nic.“ 
Mezitím přišli voják a kupec také dovnitř a žádali svůj díl. Neodešli s prázdnou. Rány jim pěkně odpočítali, ani o jednu je neošidili. Voják to snášel trpělivě, poněvadž věděl, jak hůl chutná. Ale kupec naříkal: 
„Ouvej, ouvej, tohle jsou tolary?“ 
Král se neudržel smíchy a zlost z něho opadla. Povídá: 
„Poněvadž jsi o odměnu přišel dřív, než Ti byla vyplacena, dám Ti náhradu. Jdi si do mé pokladnice a odnes si peněz, kolik chceš.“ 
Sedlákovi nemusel dvakrát říkat. Hned se do pokladnice podíval a nabral si peněz, kolik se mu jich do kapes vešlo. Potom šel do hospody a peníze přepočítával. Kupec se za ním připlížil a uslyšel, jak si sedlák pobručuje: 
„Je ten král ale pěkný lišák, jako by mi nemohl peníze dát sám. Teď nevím, jestli je to tak správné, že jsem si vzal, co jsem si vzal!“ 
„Hrůza hrůzoucí,“ povídal si kupec, „sedlák mluví ošklivě proti našemu panu králi, hned poběžím na zámek a udám ho. Král mě odmění a sedláka potrestá.“ 
Když se král dověděl, co o něm sedlák říkal, rozzlobil se znovu a rozkázal kupci, aby hříšníka přivedl. Kupec běžel k sedlákovi: 
„Máte hned, tak jak jste, přijít k panu králi.“ 
„Já vím líp, co se hodí,“ odpověděl sedlák, „nejdřív si dám udělat nový kabát. Nebo si myslíte, že člověk, který má tolik peněz v kapse, se může ukázat před králem v roztrhaném starém kabátě?“ 
Kupec viděl, že se sedlák bez jiného kabátu z hospody nehne, dostal strach, aby se králi zlost nevykouřila z hlavy. Sedlákovi by se nic nestalo a on by přišel o odměnu. Proto se nabídl: 
„Půjčím Vám na chvíli svůj dobrý kabát. To se rozumí, že z přátelství. Co člověk neudělá pro druhého!“ 
Sedlák byl spokojený, oblékl si kupcův kabát a šel s ním na zámek. Král začal sedlákovi vyčítat, že ho pomlouvá po hospodách. 
„Ach,“ odpověděl sedlák, „že tomu chlapovi věříte. Nakonec Vám třeba namluví, že mám jeho kabát.“ 
„Cože?“ dal se kupec do křiku, „copak to není můj kabát? Nepůjčil jsem Vám ho z přátelství, abyste mohl před krále?“ 
Jak to král uslyšel, řekl si: 
„Jednoho z nás kupec jistě obelhal. Mě nebo sedláka,“ a poslal je oba raději pryč. 
Sedlák šel spokojeně domů v pěkném kabátě a s kapsami naditými penězi.

Zdroj: www.abatar.cz