Dráček Spáček a Banini

V Čarovném lese se pomalu schylovalo k další překrásné noci. Nejjasnější z hvězdiček už prosvětlovaly rostoucí tmu a Měsíc byl zrovna v úplňku, kdy se celý vyšnořil a v celé své kráse zblízka pozoroval svět pod sebou. Byl to totiž den, kdy se měl po dlouhé době probudit dráček Spáček. No, ono to ani nebylo jeho skutečné jméno, ale každý ptáček si cvrlikal o tom, že dráček ze všeho nejraději spí, proto taková přezdívka, která ale dráčka spíše trápila. Jenže si nemohl pomoci a ze všeho nejraději měl poctivou porci spánku, která se ale často protáhla i na celý měsíc. Tedy, protáhla by se, kdyby ho ze spánku neustále nevyrušovali malí nezbední obyvatelé Čarovného lesa, zajíčkové Banini.

Se zajíčky měl Spáček pořád jenom trápení. Rozverní Banini neměli pochopení ani pro jeho lásku ke spánku, ani pro jeho druhou velkou zálibu, chytání ryb. Banini byli sami velmi stydliví a bojácní, ale vyplašit rybky, než je Spáček stihnul ulovit, se podařilo i jim. To jich takhle přiběhl tucet na břeh potůčku a všichni začali dupat, jak to umějí jenom praví zajíčci. Rybičky se hned polekaly a dráček, sedící trpělivě u vody s nahozeným prutem a spokojeně podřimující, se samým hlukem probudil a viděl rybky skákající nad hladinu v divokém úprku od třesoucí se země. Dráčkovi bylo hned jasné, že jeho lov bude dnes neúspěšný, tak alespoň pak zajíčky honil po celém lese. Nikdy jim však neublížil, i když ho trápili opravdu moc. Věděl totiž, že nejsou zlí, ale jenom si hrají. Když se mu ale Banini naschvál začali plést pod nohy a křídla, protože věděli, že by je nezašlápl, vždycky se strašně rozzlobil. Zkrátka a jednoduše, dráček měl se zajíčky jen samé trápení.

Jaké bylo překvapení Měsíce, když Spáček dál pospával i v dobu, kdy je už vždycky na nohou, nebo na křídlech, podle toho jestli se mu chce zrovna procházet, nebo létat v oblacích. Měsíc se vrátil k hvězdičkám, aby jim to pověděl. Ty se ho hned ptali, jak je to možné, když Spáčka vždycky při úplňku budí nezbední Banini, ale Měsíc na to odpověď neznal. Vrátil se však zpátky k blízkému pozorování Dráčka a krajiny Čarovného lesa, aby mu neuteklo něco zajímavého. Nemohl si ale pomoci a cítil zvláštní tíseň na srdci. Bál se. Bál se, že se stalo něco nepříjemného.

Zanedlouho se v Čarovném lese strhnul opravdový shon a nastal zmatek. Všechna zvířátka i kouzelní obyvatelé lesa mluvili jen o jednom. Měsíc je však neslyšel, protože byl pořád moc vysoko nad lesem, jenom pochopil, že se opravdu nestalo nic dobrého. Jen Spáček pořád podřimoval, bez svého spolehlivého budíku, tedy zajíčků Banini, by snad zaspal až do konce Fantasie.

Pak navštívily Dráčka ty nejméně pravděpodobné návštěvnice, víly Dencinky. Ty se totiž Spáčka bojí od té doby, kdy jednu z křehkých víl nedopatřením zranil, když pronásledoval tlupu Banini po tom, co mu vyplašili skoro třímetrovou rybu. Není nutno asi doplňovat, že šlo o rybu snovou. Takovou, která existuje jenom v Říši snů, v níž byl Dráček ze všeho nejraději.
 
Dencinky teď však před Dráčkem nebojácně postávaly a pokřikovaly na něj, ať se probudí. Jenže jejich hlásky byly příliš jemné a slabé, aby ho probudily. Dráček se tak jen spokojeně překulil na druhý bok, protože pokřiky víl zněly jako krásná písnička, tak moc hezké hlásky Dencinky měly. Pokusy o probuzení Dráčka, víly vzdaly až po několika hodinách, kdy se noc překulila do své druhé poloviny. Měsíc tak chtě nechtě musel ještě blíž, aby viděl, co že se to v Čarovném lese přihodilo za zlé věci. Chtěl by sám jít za Spáčkem, probudit ho a říct mu, že se v lese něco děje, ale cítil se hloupě, protože vůbec nevěděl, co se vlastně přihodilo. A tak jen pozoroval, jestli se zvířátkům a kouzelným bytostem podaří Dráčka vzbudit.

Jako další přišli za Spáčkem tři skřítci, tedy už napůl skřeti - Met, Šup a Skřehotálek, nejzlobivější správci stromů široko daleko. Ti vylezli na Dráčkovo veliké tělo a začali na něm skákat, aby se probudil. Toho to ale jenom příjemně šimralo a ne a ne se probudit.

Jako třetí to zkusil náš starý známý had, stále tak pyšný na své krásné duhové zbarvení, které se ani v nejsilnějším dešti nesmazalo, tak moc bylo kouzelné! Had se rozhodl, že Dráčka kousne do nosu. S pomoci skřítků a víl se doplazil až k Dráčkově hlavě a zakousnul se přímo do Spáčkova nosu. Jenže jaksi zapomněl, že nemá žádné zuby. Všichni si pomysleli, jak moc šikovní musejí zajíčci Banini být, když se jim vždycky podaří Dráčka tak snadno vzbudit a ještě si přitom užít spoustu legrace. Ostatní obyvatelé Čarovného lesa se tak moc snažili a trápili, ale Spáček ne a ne procitnout.

Měsíc to pořád pozoroval z povzdálí, ale jeho trpělivost byla u konce. Chtěl si užít hezký Úplněk, ale místo toho se trápil, co že se to vlastně děje. Nemohl z oblohy zmizet na moc dlouho, aby si toho nikdo ve Fantazii nevšimnul, ale přesto musel jednat. Vrátil se až k hvězdičkám a řekl jim, že jde udělat něco šíleného a že kdyby se mu něco stalo, mají zůstat hodné a zářivé jako jsou teď. Pak se měsíc rozběhl po nebi, směrem dolů, přímo na Čarovný les. Jak letěl stále rychleji a rychleji a země se tak rychle přibližovala, uvědomil si, že jeho nápad byl opravdu bláznivý. Už se ale nemohl zastavit. Když prolétal nad jejich hlavami, obyvatelé lesa uslyšeli jen slabé svištění vzduchu, ale po tom co narazil do vodní hladiny rybníčku, u kterého Dráček odpočíval, se ozvala velká rána, protože Měsíc nebyl žádný drobeček. Z rybníčku vyletěla spousta vody a s ní i jedna rybka. Jenže i přes velkou ránu se Dráček neprobudil.Měsíc si pěkně si při tom pádu namlel. Ještě dnes, když se kouknete na oblohu na Měsíc, uvidíte jaká rána to byla a jaké ošklivé jizvičky mu zůstaly. To byla jeho jediná známá návštěva Spodní Fantazie, jak ji on nazýval. Vše co je na zemi, bylo pro něj Spodní a nebe, nebe bylo prostě nebe.

Měsíc začínal být opravdu nešťastný, stejně jako ostatní bytosti a zvířátka. Jenže co se nestalo. Rybka z rybníku vyletěla přímo pod nos Dráčka Spáčka. Když ucítil její silnou a příjemnou vůni, Dráček se ihned probudil a začaly se mu sbíhat sliny. To se už ale vyděšená rybka mrskala trávou zpátky do rybníčku.

Měsíc si ještě vyslechl, co Dencinky Dráčkovi povídají, a když to uslyšel, byl v šoku: „Dráčku Spáčku, musíš nám pomoci. Zajíčci Banini uprostřed Čarovného lesa pořádali soutěž v dupání, ale když pak oslavovali a dupali všichni najednou, země se pod nimi probořila a teď jsou uvězněni strašně hluboko! Nikdo je nemůže zachránit, jenom ty. Prosíme, pojď je zachránit, můžeš doletět na dno propasti a vytáhnout je.“ Pak už musel Měsíc zpátky na své místo na obloze, ale viděl, že se Dencinkám a skřítkům nedaří Dráčka přesvědčit, aby šel zajíčky, kteří ho tak moc trápili, zachránit.

Skřítci přemlouvali ze všeho nejvíce: „Dráčku, nám zajíčci taky dělají samé naschvály a jejich dupání nám budí děti. Přesto bychom jim šli hned pomoci, nesmíš být tak necitelný.“

Jenže Spáček si vedl svou: „Teď mohu nerušeně spát a rybařit, bude mi bez zajíčků lépe a vám všem taky.“ Zvířátka se ho dál snažila obměkčit, ale bezúspěšně. Až se nakonec do celého přesvědčování nezapletl sám trpaslík Motálek, který se ho nejprve účastnil jen pro zábavu, ale i jemu nakonec bylo zajíčků líto. „Draku, podívej se, ty by ses bez těch zajdů nemusel už taky nikdy probudit. Až budeš tam dole v propasti, můžeš je přinutit, aby tě přestali zlobit. Můžeš jim i říct, aby tě budili vždycky v tu dobu, kdy ryby nejvíce berou. Víš, co myslím, oboustranně výhodná dohoda. Ty je zachráníš, oni tě budou budit, jen kdy chceš ty. Hehe,“ byl Motálek spokojen se svým nápadem.

Drak se zamyslel, ale ne na moc dlouho, protože stačilo zmínit nerušené spaní a chytání ryb a byl obměkčen. Hned souhlasil s tím, že zajíčky poletí zachránit, ale to ještě netušil, jaké dobrodružství a nebezpečí ho v té nejspodnější fantazii čeká to bude!