Drahé kameny

V jednom královském městě žil chudý kovář a měl tři syny, Jeden se jmenoval Josef, druhý Franc a nejmladšímu říkalo Honza, Ten byl z nich nejhloupější.
Dva starší bratři Honzou opovrhovali, styděli se za něj a postrkovali ho, kde mohli. Když to nebralo konce a Honza měl všech ústrků dost, řekl jednou svém tátovi, že je už dost dlouho po řemesle, ať mu dá za vyučenou a že on půjde do světa.
Tak otec mu dal hned za vyučenou, koupil mu nové šaty a na cestu dřeváky a povídá:
„Vidíš kluku, jak jsi dobře ošacený a obutý? Ale ne aby ses vrátil z cesty otrhaný a samá veš. To Tě nikdy pod střechu nepustím!“
Honza se rozloučil s rodiči i bratra a pustil se do světa.
Přišel do jednoho hlubokého lesa. Chodil tam dva dny a dvě noci. Živého tvora tam nespatřil a živil se jen tím co našel, až konečně přeci jen přišel k nějaké chaloupce. Klepe na dveře, otevře a tam seděla stará babička a povídá:
„Ty dítě nešťastné! Ty jsi přišel mezi lupičskou moc!“
„Ale babičko, to nic, jen mi dejte najíst, já mám ukrutný hlad!“
Babička mu dala najíst, co měla. Když všechno snědl, babička povídá:
„Tak a teď odtud utíkej co možná nejrychleji pryč! Loupežníci přijdou co nevidět a zabili by Tě!“
Honza jí poděkoval, rozloučili se a šel pryč. No, tedy babička si myslela, že šel pryč, ale on si mezitím vylezl na pec. Za chvíli loupežníci sypou k obědu a on kouká z pece. Počítal si je na prstech a bylo jich dohromady osm čtyřiadvacítek. Když se všichni naobědvali a zase odešli pryč, on vylezl z pece, jde do světnice a povídá:
„Babičko, dejte mi, prosím Vás, ještě něco jíst.“
„Ty nezdárný synu!“ zlobila se babička, „Tys ještě tady?“
„Babičko, jen mi dejte něco najíst, já mám velký hlad.“
Babička mu zase položila na talíř. Když se najedl babička povídá:
„Vidíš, synáčku! Vidím na Tobě, že jsi chudých rodičů syn. Tak tu máš proutek a jdi po této travnaté cestě. Až dojdeš ke skále, šlehni na ni proutkem a skála se Ti otevře. Tam uvidíš velikánské jmění. Stříbro, zlato, papírové peníze, zkrátka všeho dost! A tu máš na cestu dukát. Ale až tam přijdeš, ne aby sis napral peněz! Žádné peníze nesmíš vzít! Za dveřmi je hromádka kamení. Každý z nich vypadá jak pěst. Těch si vezmi pět.“
Honza babičce poděkoval, rozloučil se sní a šel. Přišel k té skále, šlehl do ní proutkem a skála se otevřela. Tam leželo na hromadě spoustu peněz a bohatství, že to jaktěživ neviděl. Pomyslel si: Můj bože, jak je chudý můj otec a moji bratři. A jak jsem chudý já sám! Můj otec musí udělat dvanáct podkov za krejcar a tady leží takové jmění!
Nabral si plné kapsy peněz, nejvíc ale zlata a papírků. Tu si vzpomněl, že mu babička říkala, aby peníze nechal být a že je za dveřmi hromádka kamenů a z té, aby si jich pět vzal. Tak ty peníze zase z kapsy všechny vyházel ven, všechny kapsy obrátil, aby mu tam nezůstalo nic. Přimíchal se mu ale mezi to i ten jediný dukátek co dostal. Tak si jej vyhledal na zemi a šel ke dveřím. Podívá se za dveře a skutečně, byla tam hromada kamení. Tak si povídá: Jak to ta babička říkala? Abych si těch kamenů vzal pět.
Tak si jich pět vybral, dal si je do kapsy vzadu do šosu a namířil si to rovnou cestou, až se šťastně dostal z lesa ven.
Nedaleko lesa stál královský hostinec. Honza měl už zase hlad a protože měl zlatý dukát, pomyslel si, že ho utratí. V tom hostinci právě seděl královský princ. Jak Honza cupkal po schodech do toho hostince, dělalo to veliký rámus, protože měl na nohou ty dřevěné dřeváky. Hostinský ten rámus slyšel a vyběhl ven:
„Co se sem opovažujete přijít Vy sprosťáku To je hostinec jen pro pány!“
Královský princ právě četl noviny, koukl se a povídá:
„Pane hostinský, pusťte sem toho člověka! Třebas má hlad a chtěl by si něco koupit k snědku.“
Tak ho tam hostinský pustil Honza vytáhl zlatý dukát a povídá:
„Strýčku, dejte mi něco najíst a napít.“
Tak on mu přinese něco málo jíst a něco málo pít. Honza by byl snědl pětkrát tolik! Chtěl se podívat na jeden z těch kamenů, co měl v kapse, vytáhl ho ven a položil na stůl. V tu chvíli se udělala taková záře, jako by celá hospoda hořela. Polekal se a honem ho strkal zpátky do kapsy. myslel si, že až půjde okolo potoka, že tam kameny raději nahází. Mladý král však z něho oči nespustil a povídá:
„Příteli, co to tam máte tak neobyčejného? Ukažte mi to!“
„I nic strýčku.“
„Nebojte se, co to tam máte?“
„Mám tady strýčku kámen.“
„Tak mi ho ukažte, ten Váš kámen.“
Honza mu ho tedy podal. Princ si jej prohlížel a povídá:
„Copak za něj chcete?“
„Já nevím strýčku. Copak mi za něj dáte?“
„Já Vám za něj zaplatím osmdesát tisíc!“
„Tak to já Vám ho strýčku tedy dám.“
„Pane hostinský, dejte tomu člověku jíst a pít, co hrdlo ráčí a nachystejte mu pěkný nocleh. Ráno ho přivedete ke mně do hradu a já mu tam vyplatím těch osmdesát tisíc.“
Pak se zvedl a odešel.
Hostinský snášel Honzovi jíst a pít a Honza se najedl tak moc, že se sotva dokutálel do postele. Ráno, když se vyspal, ho hostinský zavedl do hradu. Stráž ale Honzu nechtěla pustit. Tak Honza udělal veliký rámus až se starý král vzbudil a začal křičet:
„Co je to za rámus?“
Honza povídá:
„Já si jdu k mladému králi pro osmdesát tisíc a oni mně nechtějí pustit.“
Starý král si myslel: Co je to asi za člověka, že si jde jako by nic pro osmdesát tisíc? Ale mladý král ještě spal a starý král o tom kamenu nevěděl nic. Milý Honza se postavil před krále a povídá:
„To Vy strýčku nejste ten, co ode mne ten kámen koupil. To byl mladý strýček.“
Starý král šel do pokoje k mladému, ale ten měl ještě půlnoc, tak ho hned vzbudil. Jak otevřel pokoj, spatřil ten kámen ležet na stolečku. Hned ho vzal do ruky, prohlíží si ho, rozuměl mu lépe než jeho syn. Povídá Honzovi:
„Za ten kámen dostaneš osmdesát tisíc a ještě něco. Jdi do města a vyber si tam dům, jaký se Ti bude líbit a ten dostaneš k těm osmdesáti tisícům.“
Honza jde do města, chodí po ulicích a kouká na všechny domy. Zamlouvaly se mu všechny. Jeden byl hezčí než druhý. Pak ale přišel do jedné ulice a tam teprve stáli paláce! Pohlížel z jednoho na druhý až se zastavil u jednoho krásného stavení. V tom zůstával právě generál maršál. Honza na dům neustále koukal, pak vzal z ulice kus bláta a napsal si na štítek čepice jeho číslo. Devítku, aby nezapomněl. Generál pohlížel ze svého okna paní a povídá:
„Podívejme, jaký špehoun! Já ho dám zavřít!“
Ale paní se přimlouvala, ať ho nechá jít, že je to beztoho jen nějaký tulák nebo blázen co kouká po domech. Milý Honza došel zpátky do hradu a ukázal králi číslo, kde a jaký dům si vyhlédl. Král povídá:
„Chyba, zapomněli jsme si vymínit, že v tom domě zůstává pan generál maršál.“
Ale když si už Honza ten dům vybral, tak mu ho nechali a za čtyřiadvacet hodin se musel generál maršál odtud vystěhovat se vším všudy a dali tam Honzu.
Od krále dostal ještě osmdesát tisíc, koupil si krásné vojenské šaty a dal se na vojnu. Král ho dal dobře vycvičit a vyučit a Honza postupoval u vojska pořád víš a víš, až to brzy dotáhl na majora. Po všech zemích šla novina, že jakýsi cizozemec udělal v jedné zemi majora, tak rychle jak ještě nikdy nikdo jiný. Až došla ta zpráva do Honzovy rodné země. Ta si dali zavolat starého kováře a kovářku a ptali se jich, jestli mají takového syna.
„Máme!“
„A kde je?“
„Někde ve světě.“
„A jak se jmenuje?“
„Honza.“
„Jestli pak víte, že je v té a té zemi majorem?“
„Pánové, nedělejte si blázny,“ povídá kovář „copak takový prostý člověk může udělat majora?“
„Je to skutečně pravda.“ odpověděli mu.
„Vidíš ženo, ten náš Honza je přeci jen takový šikovný, když se stal v cizí zemi majorem.“
„Dej si pozor,“ řekla kovářka, „nebo se brzy vrátí domů samá veš a otrhaný.“
Tak se spolu tak dlouho přeli, až se pohádali.
Král té země, kde Honza žil, měl krásnou princeznu, Jednou jí povídá:
„Jdi k majorovi a optej se ho, jestli má ještě jeden takový kámen, že by jsi ho od něj koupila.“
Princezna se sebrala a šla za majorem. Zaklepala a pan major řekl:
„Dále!“
Otevřela tedy, on ji přivítal a ptá se, co by ráda a princezna povídá:
„Pane majore, jdu se Vás zeptat, jestli ještě máte jeden takový kámen. Já bych jej od Vás koupila.“
„Mám, jenže neprodám. Ale dám Vám ho z lásky.“
No, princezna na to nic neodpověděla a odešla pryč. Přišla domů a král se jí ptal:
„Má ještě jeden takový kámen?“
„Má, ale, že prý jej neprodá, ale dá mi jej z lásky, když ho budu mít ráda.“ odpoví princezna.
„Tak vidíš, Když on má ještě jeden takový kámen, tak to jsme mi proti němu úplní žebráci. Hezký člověk to je, tak dělej podle své vůle.“
Příštího dne se princezna oblékla do bílých šatů a šla pana majora navštívit. Zaklepala a pan major řekl:
„Dál !“ a ona vešla do jeho pokoje.
Honza ji uctivě přivítal a princezna povídá:
„Pane majore, co jste si přál, to zde máte.“
Honza měl takovou radost! Jakživ nespatřil tak krásnou dámu, jak byla ona. Když se loučili, daroval jí největší kámen a ukázal jí, že kromě toho má ještě tři další.
Princezna to doma vykládala a král povídá:
„Tady vidíš, jaký je to boháč! Na světě není nikdo majetnější než on. S ním budeš šťastná na zemi.“
Hned dali po celé říši rozhlásit, že pan major si bude brát princeznu a že bude nastávajícím králem. Brzy se slavila svatba a hned po ní milý Honza nastoupil na trůn. Byl náramně veliký boháč, co měl vojsko ve svých rukou, všem dal ušít nové šaty a každý voják dostal vyšší plat a větší stravu. Tak vojáci měli nového krále tuze rádi a vedlo se jim pod ním dobře.
Netrvalo dlouho a mladá královna dostala synáčka. Ve všech novinách hned stálo, že ten cizozemec co přišel před léty do té a té země, už je králem. No, a z toho úřadu, kde žil kovář, si jej dali zase zavolat:
„Jestlipak víte, že Váš syn už je králem?“
Kovář běžel domů a s velikou radostí už mezi dveřmi hlásí:
„Jestli pak víš, ženo, že náš syn už je králem?“
„Jen si dej pozor,“ odsekla mu žena „aby Ti ještě nepřišel domů otrhaný!“
Čas utíkal, mladý král měl všechno, nač si jen pomyslel, ale chodil po domě smutný a královna se nad tím často rmoutila. Měla ho ráda a on ji měl také rád, tak co ho může trápit? Jejich synáček už byl veliký, už jezdil na koni. Jednou dala královna zapřáhnout, sedla si se synáčkem a s králem do kočáru a jeli do lesa procházku. Když přijeli hluboko do lesa na mýtinu, král a královna slezli z kočáru dolů a šli procházkou do lesa ještě hlouběji. Tu královna povídá:
„Králi, teď stůj!“
„Sáhla do kapsy, vytáhla revolver a namířila mu na srdce.
Teď mi musíš povědět, proč se rmoutíš! Jestli mi to neřekneš, jedna rána půjde do Tebe a druhá půjde do mně. A jestli si myslíš, že jsem byla proti Tobě chudá, tak sis mne nemusel brát.“
„Drahá manželko,“ povídá Honza, „já Ti tedy povím, proč se rmoutím. Já jsem z chudého rodu. Jsem syn kováře. Moji rodiče a bratři mají velikou bídu. Já jsem Ti to nechtěl říct, že jsem z chudého rodu.“
Ona mu padla do náručí. on jí a líbali se spolu. Královna mu řekla:
„Drahý manželi. To jsi mi mohl říci už dávno. Za to ses stydět nemusel. Vezmeš hromadu peněz a pojedeš své rodiče navštívit!“
Vrátili se na mýtinu, sedli do kočáru a jeli zase domů. Když přijeli do hradu, král ještě vyprávěl manželce, kde a jak ke svému jmění přišel. Pak si vzal sebou jeden pluk myslivců a odebral se do své vlasti.
Šli okolo toho lesa, co se zdržovali loupežníci. Ti se právě vraceli od oběda. Všech těch osm čtyřiadvacítek a začali pálit do královských myslivců, až je všechny pobili. Jen jediný sám Honza zůstal naživu. Když viděl, jak celé jeho vojsko padlo, honem si svlékl své královské šaty, šup, šup, natáhl si oblek jednoho zabitého myslivce a běžel pry, aby ho lupiči neviděli. Běžel a běžel dokud se nedostal z lesa ven.
Zrovna navečer přišel milý Honza do toho města, co se narodil. Šel až do domku kde zůstávali jeho rodiče. Poslouchá pod okny a oni právě večeřeli. Měli na míse vařené brambory a malých brambor si dělali omáčku a na ty velké. A právě si povídali o Honzovi. Starý kovář povídá:
„Když ten náš Honza je tam králem.“
Na to kovářka zase odsekla:
„Jen si dej pozor, aby ještě nepřišel domů otrhaný a samá veš!“
Najednou Honza zaklepal. Kovářka šla otevřít a volala:
„Propána, tatínku, vidíš ho? Už je tady a samá krev. Že on někoho zabil!“
Tak se do něj všichni dali a náramně ho ztloukli. Kovář se rozhněval a povídá:
„Počkej Ty rošťáku, já Tě naučím! Ráno ve čtyři budeš vstávat a budeš dělat podkovy!“
Ráno od čtyř musel Honza se svými bratry dělat podkovy a ohánět se těžkým perlíkem. Hned se to dozvěděli všichni sousedé a jak školáci chodili ze školy, tloukli vždycky na kovárnu a křičeli:
„Aj, pan major Honza Kovářovic je doma!“
Bratrům bylo hanba, styděli se za to a vždycky mu strčili ještě nějaký políček. A když chlapci šli zase ze školy, všichni najednou křičeli:
„Aj, pan major Honza Kovářovic je doma!“
Jen Honza mlčel, nic neříkal nahlas. Jedenkrát volala kovářka k obědu. Honza se rychle najedl, položil lžíci, běžel do školy a prosil:
„Pane učiteli, půjčte mi pero a inkoust a také papír.“
Pan učitel mu to přinesl a myslel si: Vždyť Ty chlapče jsi se neuměl jaktěživ ani podepsat, co jsem Tě znal. Honza chce psát a povídá:
„Pane učitel, půjčte mi také nějakou podložku.“
A pak už psal, levou rukou pozpátku a anglicky, že pan učitel se na to nedovedl ani podívat. Tak si myslel: Člověče, Ty jsi musel něčím ve světě být. Hned poručil školákům:
„Kdo budete křičet na pana majora, dostanete rákoskou!“
Jak šli školáci ze školy, každý dal před kovářem pozdravení a žádný už nic nevykřikoval. Starší Honzovi bratři si povídají:
„Copak se to stalo, že Ti školáci už na Honzu nepokřikují?“
„Já jsem rád, že dali pokoj,“ povídá na to druhý, „mně bylo tak hanba.“
V tom psaní Honza psal:
„Drahá manželko! Přišel jsem o všechny své věrné vojáky, co mne provázeli. Nechej ve městě jen staré vojáky, Ti ať udržují pořádek, seber všechno vojsko a až pojedeš okolo té loupežnické bandy, dej je všechny pochytat a svázat a pak je přiveď sem do toho města, kde jsem! Ale tu starou babičku nechte naživu a nikdo ať jí neublíží. A vezmi také sebou našeho prince. Až budeš mít blízko k městu co teď jsem, dej vystřelit dvakrát z kanónu a já už budu vědět, že se blížíte.“
Jak královna to psaní dostala, přečetla si jej a hned litovala svého muže a všech jeho věrných vojáků, že museli podstoupit smrt. Zavolala si generály a nařídila jim, aby měli všechno v pořádku až se vyrukuje na cestu. Dala to rozhlásit po celé zemi a nastal veliký rozruch. Když bylo vojsko připraveno, odmašírovali ven. Jak přicházeli do lesa, kde se zdržovali loupežníci, jeden generál poslal napřed husary. Loupežníci právě obědvali. Husaři je obstoupili ze všech stran, pak na ně vyrazili, pochytali je všechny jako kuřata a svázali je je do kozelce. Než se tam pěchota dostala, husaři už měli všechny pochytané, že ani jeden pěšák nemusel vystřelit. Tak teď dala vystřelit ale z kanónu královna. Honza dělal právě podkovy a jak to slyšel, kladivo mu radostí vypadlo z ruky, Bratři se po něm ohlédli a povídali si mezi sebou:
„Copak se děje? Náš Honza se asi zbláznil!“
Když se královské vojsko přiblížilo k tomu městu, co v něm Honza teď bydlil, královna dala znovu vystřelit dvakrát z kanónu. To už Honza věděl, že je na blízku. Ale ve městě nastal rozruch a pozdvižení lidu, že prý se blíží nepřítel a bude vojna. A jak husaři a pěšáci vtrhli do města, všichni se vzdávali, vytáhli bílý prapor na věž a poslali vyjednavače, že nechtějí bojovat a raději všechno zaplatí. Královna je přijala povídá:
„Lidičky, co si myslíte? Já nechci vést proti Vám žádnou válku, ale jdu do cizí země jen abych viděla, jak si žije jiný národ.“
Král té země hned zval cizí královnu do svého paláce, ale ona zůstala sedět v kočáře a vzkázala mu, že si musí jet dát okovat svoje koníčky. Když dojeli do kovárny, kočí zastavil, královna vystoupila z kočáru a kovář, kovářka a dva synové padli na kolena a prosili o milost. Nevěděli co se děje. Královna k nim přistoupila a povídá:
„Vstaňte, ni c se Vám nestane! Jen mi pantáto okovejte moje koníčky.“
Tak se všichni hned dali do práce a kovali královské koně. Kovář povídá:
„Honzo, běž a polib princezně ruku.“
„Co je mi do ní,“ povídá Honza, „abych jí líbal ruce!“
Tu mu kovář vlepil notný pohlavek, až se Honza zapotácel. Královna na to koukala, ale neřekla nic. V krátkosti byly koně okované a královna se ptala:
„Pantáto, nemohla bych dnes u Vás v noci spát?“
„Drahá paní, my máme špatnou jizbu.“ povídá kovář.
„No, já si právě přeji být pár dnů mezi prostým lidem a chudým národem, abych viděla, jak se má a jak žije.“ povídá královna.
Tak kovář s kovářkou i se syny se hned vystěhovali na půdu a ona si dala v několika hodinách zařídit jizbu tak krásně, že tam všude viselo stříbro a zlato a bylo radost se podívat. Pak poručila komorné, ať uvaří kávu a každému, co jich v domě bylo, kázala nalít jeden šálek Kovář, kovářka i dva starší synové si šli pro kávu a každý královně pěkně poděkoval. Jeden hrneček tam ale stále zbýval. Královna povídá:
„Pantáto, mně se zdá, že jste měl tři syny a tady vidím jen dva?“
„Drahá paní,“ klaněla se kovářka, „ten třetí je tak hloupý, že ho sem nemůžeme ani pustit.“
„Jen ať jde, já ho chci vidět.“ poručila královna !
Tak kovář šel a povídá:
„Honzo, jdi do jizby, ta paní Tě chce vidět a chce Ti dát hrníček kávy. A polib jí ruku!“
A šel se podívat za ním, jak si Honzík vede. Ten cupal ve svých dřevákách a dělal hrozný rámus. Kovář za ním volal:
„Nedupej tak!“
Ale Honza schválně dupal ještě víc a jak tam vešel, kopl dokonce dřevákem do dveří až se rozletěly. Kovář se nemohl udržet a vlepil mu takový pohlavek až Honzovi spadla čepice. Královna na to koukala a z očí jí vytryskly slzy.
Na noc kovář strčil Honzu do chléva a tam ho svázal. Když všichni spali, Honza se rozvázal a vylezl z chléva ven. Vzal kus slámy, udělal z ní takového panáka a šel do pokoje své manželky. Teprve teď se přivítali a on jí všechno vykládal, co se mu stalo, a jak se mu vedlo. Královna mu přivezla královské šaty. Honza se do nich nastrojil a jejich synáček byl oblečený v šatech co by rytíř. Pak královna zavolala na kováře, ať jde za ní dolů. Kovářka povídá:
„Tatínku, ta paní Tě volá! Že ten Honza tam za ní vlezl a nedá jí pokoj! podívej se do chléva, jestli tam je!“
Kovář přijde a povídá:
„Honza je ve chlévě a spí. Ženo, jdi a podívej se sama, co ta paní chce. Já se tam úplně bojím!“
Kovářka tedy otevřela dveře, podívala se do jizby a hned zase dveřmi práskla a utíkala zpátky. Vyběhla nahoru a koktala:
„Tatínku, pojď honem také, mne snad šálí zrak, nebo co!
Kovář s kovářkou šli dolů, vstoupili do jizby a slovo ze sebe nemohli vypravit. Honza k nim přistoupil a povídá:
„Vstaňte, jsem Váš syn!“
Ale oni tomu nechtěli věřit, Kovář běžel zpátky do chléva, sahá na spícího Honzu a on je to jen slaměný panák!
Běžel zpátky do jizby, klekl si před Honzu a prosil za odpuštění. Honza povídá:
„Vstaňte tatínku, já Vám všechno odpouštím„Hned ráno sedli král i princ na koně a jeli přes celé město. Všichni se sbíhali a křičeli:
„Podívejte se, už bude zle, už je tady král i s princem! Bude zle, uvidíte, že bude vojna.“
Malý kousek cesty za králem a princem se vezli v kočáře královna a s ní starý kovář a kovářka. Všichni ve městě se divili, že Honza je králem. Hned se na každém rohu objevila vyhláška, že kdo se opováží říct Honza Kovářovic, tak bude o hlavu kratší. Tak milý Honza cítil zadostiučinění, že si už z něj nikdo nebude dělat blázny. Rodiče vzal sebou do svého království a bratrům dal hodně peněz a nechal je doma v kovárně.
Když přijeli do lesy, co dřív bývali loupežníci, ta stará babička tam ještě žila v chaloupce. Honza věděl, co je tam pokladů, moc a moc milionů jmění tam leželo. Tak vždycky poslal devět fůr do té země, kde panoval a tu desátou fůru do země, co se v ní narodil, aby nikdy, co svět světem stojí, nebyl už pojmenován major Honza Kovářovic. Když všechno brali, tak loupežnickou chalupu podpálili, aby se tam víckrát už žádní loupežníci usadit nemohli. A tu starou babičku vzali sebou do hradu. Teď se stal z Honzy ještě větší boháč a šťastně žili všichni pohromadě .