Duch Hohohó

Uprostřed starého hornického města Jeseníku na soutoku Bělé a Stařice stojí rozložitá kamenná budova, gotický zámek. Počátkem třináctého věku tu vybudovali jako záštitu města dřevěný hrad, obehnaný trojnásobným vodním příkopem, přes který vedl k bráně padací most. Za východním křídlem hradu pak se rozkládaly rozsáhlé bažiny, na dálku čpící vlhkým zápachem mechu, který spolu se shnilým dřevem pokrýval z valné části jejich hladinu. A právě v těchto nehostinných místech prý strašíval duch. 
Nejeden pocestný, který se zdržel v oněch dobách před městskými hradbami do tmy, přiběhl ke bráně vyděšený a zoufale tloukl a domáhal se vpuštění. Kterýsi měšťan, jehož také zastihl večer u bažin, dokonce zešedivěl od hrůzy a tak se klepal strachem, že se té třesavky až do konce života nezbavil. Všichni vypovídali stejně, že kolem bažiny obchází duch a volá: 
„Hohohó! Hohohó!“ 
Ten zvuk jeho volání je prý tak strašný, že zalézá až do morku kostí a vlasy se na hlavě ježí děsem. 
Nikdo nevěděl, odkud se duch zjevuje a kam mizí. Jedni tvrdili, že bytuje v zahnívající bažině, druzí se zase dušovali, že určitě přichází k městským hradbám z lesů nedalekého rejvízského Mechového jezírka. 
Občas ho někdo zahlédl, ale popisy takovýchto vyděšených svědků se od sebe náramně lišily. Jeden tvrdil, že duch chodívá s bičištěm v ruce, oděn v plátěné spodky a plátěnou kacabajku, a po boku nosí mošnu s chlebem. Jiný jej potkal jako rybáře. A třetí jej viděl zase v jiné podobě. V jednom se však všichni shodovali, totiž že kdo ducha haní, toho stihne trest. 
Kdysi k večeru šli poblíže bažin řezník a starý voják. Najednou zaslechli: 
„Hohohó!“ 
Řezník byl statný chlap, ale nedalo se o něm tvrdit, že jedl moudrost zrovna velkou lžicí, a takoví se vždycky bojí více než jiní a tak se silák řezník strachem celý rozklepal. 
„Utečme!“ vykřikl a byl by se vskutku dal na útěk, kdyby ho starý voják nezadržel. 
„Čeho se bojíš?“ peskoval ho voják, ten nebyl právě lekavý. „Jako že sova nerodí kanárky, tak není zbla pravdy na těch babských povídačkách o duchovi, to Ti říkám já, stará vojna,“ posmíval se, a ještě se honosil a vypínal: 
„Ale povím Ti, řezníku, že bych se docela rád seznámil s tím Tvým duchem z močálu! Já bych se s ním porovnal, já bych mu ukázal!“ 
Jako na dotvrzení jeho slov zahrčel nedaleko povoz a ve chvilce k nim dojel vozka s formanským vozem. 
„Tak vidíš, tady máš toho svého ducha!“ smál se voják řezníkovi. „Vozka křičí na potah a Ty slyšíš ducha, strašpytle!“ 
Směle se postavil povozu do cesty a zvedl ruku. 
„Prrr! Zastav!“ poručil vozkovi. „Svezeš nás do města, ať nezatmíme.“ 
Vozka neřekl tak ani tak a zastavil spřežení. Avšak když voják položil nohu na loukoť a chystal se nasednout, dal mu pojednou několik strašných ran bičištěm do hlavy, až se voják svalil na cestu. Potom práskl do koní a v mžiku zmizel. Jenom zdálky doléhalo jeho strašidelné volání: 
„Hohohó! Hohohó!“ 
Řezník úprkem běžel do města a za ním se belhal voják. 
Od toho setkání s duchem prý to neměl starý voják v hlavě docela v pořádku a bažině za hradbami se vyhýbal širokým obloukem i za bílého dne. 
Kdože už dneska rozsoudí, co tak jesenické občany děsilo. Volání vozků? Či zvuk unikajícího plynu z bažin, které jesenický vodní hrad obklopovaly? Ať už je tomu jakkoliv, tuto pravdivě zaznamenáváme pověst, kterak se dochovala o jesenickém duchu Hohohó.

Zdroj: www.abatar.cz