Dupynožka

Byl jednou jeden chudý mlynář. Byl sice chudý jak kostelní myš, ale měl krásnou dceru. Jednou se mu nahodilo mluvit s králem, a aby si před ním dodal vážnosti, pochlubil se:
„Já mám dceru a ta dovede příst ze slámy zlato.“
Král hned vzal mlynáře za slovo:
„To je ale umění,“ řekl, „zlato ze slámy, to si dám líbit! Jestli je Tvá dcera opravdu tak dovedná, jak říkáš, přived mi ji zítra na zámek, vyzkoušíme to.“
Mlynář se polekal, co si to nadrobil, teď litoval, ale co platno, dcera musela na zámek. Před odchodem se ještě zastavila a chtěla se vrátit, ale nakonec přece jenom šla.
Když přišla ke králi, zavedl ji do komory plné slámy, ukázal jí kolovrat a motovidlo a řekl:
„Tak do práce! A když přes noc nespředeš tu slámu ve zlato, chystej se k smrti.“ Potom komoru zamkl, sám vytáhl klíč, a ubohá mlynářova dcera tam zůstala o samotě.
Dívčina seděla a seděla, slojí o život a ona si nevěděla rady: neměla ani potuchy, jak by se dalo ze slámy vypřádat zlato. Bylo jí čím dál víc úzko, až se nakonec rozplakala. Najednou se otevřely dveře, do komory vešel malý mužíček a povídá:
„Dobrý den, panno mlynářko, pročpak tolik pláčeš?“
„Ach,“ odpověděla dívka, „mám příst ze slámy zlato, a to já neumím.“
„Co mi dáš,“ povídá skřítek, „když Ti zlato upředu?“
„Korále, co nosím na krku,“ řekla dívka, „tu máš.“
Skřítek vzal korále, sedl ke kolovrátku a vrr, vrr, vrr, třikrát odebral, cívka byla plná. Nasadil novou a zas vrr, vrr, vrr, třikrát odebral, a byla i druhá cívka plná. A tak to šlo pořád až do rána. To už byla všechna sláma spředena a všechny cívky plné zlata.
Hned při slunce východu přišel král, a když uviděl zlato, podivil se i zaradoval, ale probudila se v něm ještě větší chamtivost. Dal mlynářové dceři nanosit slámy do jiné, ještě větší komory a poručil jí, aby ji zase přes noc spředla, je-li jí život milý. Dívka nevěděla, jak si pomoci, a rozplakala se. V tom se otevřely znovu dveře a objevil se ten malý skřítek a řekl:
„Co mi dáš, když Ti tu slámu spředu ve zlato?“
„Svůj prstýnek,“ odpověděla dívka a svlékla jej s prstu.
Skřítek si prsten vzal, sedl k prací a kolovrat zase vrčel a vrčel až do rána, až byla všecka sláma spředena a na všech cívkách jen svítilo čisté zlato.
Král byl radostí u vytržení, když to uviděl, ale pořád ještě se zlata nenasytil. Dal mlynářové dceři nanosit slámy do třetí, největší komory a řekl:
„Dnes v noci ještě tuhle slámu spředeš. Když se Ti to podaří, vezmu si Tě za manželku.“ myslel si: Ať si je jenom mlynářova, bohatší ženu nenajdu, i kdybych prošel celý svět.
Když dívka osaměla, přišel skřítek potřetí a zase řekl:
„Co mi dáš, když Ti ještě tentokrát slámu spředu?“
„Co bych Ti dala, nemám už nic,“ odvětila dívka.
„Tak mi dej, co ještě nemáš. Až se staneš královnou, dáš mi své první děcko, slib mi to.“
Mlynářova dcera si pomyslela: Kdož ví, jak to ještě dopadne. A že si v té tísni neuměla jinak pomoci, slíbila skřítkovi, co žádal. Skřítek za to spředl ještě jednou slámu ve zlato, a když král ráno přišel, nalezl všechno, jak si přál. Potom opravdu vystrojil svatbu a krásná mlynářova dcera se stala královnou.
Za rok sejí narodilo pěkné děťátko. Na skřítka dávno ani nevzpomněla. Ale najednou vstoupil do její komnaty a řekl:
„Dej mi, co jsi slíbila.“
Královna se zhrozila a nabízela mu všechny poklady toho království, když jí dítě nechá. Ale skřítek odpověděl:
„Ne, já chci něco živého, to je mi milejší nade všechny poklady.“
Královna spustila takový pláč a nářek, že sejí skřítkovi zželelo.
„Tak dobře, já Ti tři dny počkám,“ řekl, „a když do té doby uhodneš, jak se jmenuju, můžeš si dítě nechat.“
Královna přemýšlela celou noc, rozpomínala se na všechna možná jména, která kdy slyšela, a vyslala dokonce i posla, aby se všude vyptával, jaká jiná jména ještě jsou. Když skřítek přišel, začala s Kašparem, Melicharem a Baltazarem, zkusila Pankráce, Serváce, Bonifáce, zkusila Matěje i Medarda a po řadě všechna jména, která znala, ale skřítek při každém zakroutil hlavou:
„Tak se nejmenuju.“
Druhého dne poslala až do sousední země vyzvídat, jak všelijak se tam lidé jmenují, a potom odříkávala skřítkovi nejpodivnější, zcela neslýchaná jména:
„Nejmenuješ se Žejbrováček? Nebo Sivohubka? Nebo Uhnibříško?“
Ale on pořád odpovídal:
„Tak se nejmenuju.“
Třetího dne se její posel vrátil a vyprávěl:
„Nová jména se už nedala najít, ani jedno jediné. Ale když jsem pod jedním vysokým vrchem zajel hluboko do lesa, kde lišky dávají dobrou noc, uviděl jsem tam malou chaloupku. Před chaloupkou hořel oheň a okolo ohně poskakoval takový směšný mužíček, hopkoval po jedné noze a vykřikoval:
„Dnes se vaří, zej tra peče, princátko mi neuteče, královna se dočká, vždyť jsem Dupynožka.“
Můžete si představit, jak byla královna ráda, když to jméno uslyšela. A když za chvilku přišel skřítek naposledy a zeptal se:
„No tak, paní králová, jakpak se jmenuju?“ začala královna:
„Jmenuješ se Petr?“
„Nejmenuju.“
„Jmenuješ se Pavel?“
„Nejmenuju.“
„A nejmenuješ se náhodou Dupynožka?“
„To Ti sám čert nakukal, to Ti sám čert nakukal!“ zaječel skřítek a ze zlosti tak prudce dupl pravou nožkou, že se mu až po kyčli zabořila do země. Potom oběma rukama popadl levou nohu, a jak byl v ráži, sám se roztrhl vejpůl. Tak si Dupynožka naposledy dupl.