Dva bobři

„Pavel mne jistě nemá rád,“
stěžoval si Marek svému
kamarádovi Radkovi. „On je
úplně jiný než já a nemá
pochopení pro mé záliby,“
pokračoval. „Je s ním nuda,
on se vůbec nepotápí, raději jen plave po hladině.“ „Ale
no tak,“ přerušil Markovo
stěžování Radek. „To, že jste
jiní, ještě neznamená, že tě
Pavel nemá rád. Vždyť jste
sourozenci a ti přece drží
vždycky spolu!“
Pavel a Marek byli bobří
bratři. Pavel byl starší
a klidný, zatímco Marek byl
jeho pravý opak – neustále
vyváděl nějaké rošťárny.
Třeba jednou…
„Marku,“ volal na něj Norek,
„to musíš vidět! Máme tady
konkurenci.“ „Jakou
konkurenci?“ otázal se
zvědavě Marek a už skočil do
vody a rychle plaval za
Norkem. „Nějaké děti tady
staví hráz. Na stavění hrází
jsme tady přece my bobři.“
Oba bobři se vydali proti
proudu potoka, až dorazili do
zátočiny pod starým mlýnem.
Norek měl pravdu, skupina
dětí tam ze starých klád
a větví budovala velkou hráz.
Právě přerušily svou práci
a vyrazily na oběd. „To tak
nemůžeme nechat,“ brblal
Norek. „To by tak scházelo,
aby si kdekdo stavěl hráze na
našem potoce! Musíme tu hráz zbořit.“ Přestože byl
Marek pro každou špatnost,
tato představa se mu
nezamlouvala. „To ne, proč
by si tady děti nemohly
plavat?“ „Ty se bojíš, že?
A přitom by stačilo překousat
ty dvě svislé klády a po hrázi
by bylo veta,“ hecoval Marka
Norek. „Nebojím,“ nechal se
Marek vyprovokovat a už se
vydal směrem k hrázi. Potopil
se a svými zuby začal
okousávat kusy dřeva.
Netrvalo dlouho a jedna kláda
povolila. „Super, jde ti to
dobře,“ povzbuzoval ho
Norek, „ještě jedna a už to
bude.“ Marek se potápěl
a ohlodával dřevo a přitom si
vůbec nevšímal zlověstného
praskání. Bác, najednou se
hráz protrhla a Marek zůstal
zaklíněný mezi kládami.
„Pomoc!“ zavolal na Norka.
„Začíná mě zaplavovat voda
a nemohu ven!“
Norek místo toho, aby
Markovi pomohl, chvíli
zmateně poskakoval po břehu
a pak začal utíkat pryč.
„Pomoz mi! Kam běžíš?“
volá na něj Marek. „Nechci si
špinit svůj hezký kožich,
někoho zavolám,“ odvětil
Norek a byl pryč. Norek
utíkal a první, koho potkal,
byl Pavel. „Pavle, Marek má
problémy tam v zátočině
u starého mlýna.“ Pavel
neváhal a běžel k potoku.
„Ach jo, Pavel,“ bylo první,
co Marka napadlo, když
uviděl bráchu skákajícího do
potoka a plavajícího k němu.
„Ten mne určitě bude
poučovat.“ V tom se však
Marek mýlil. Pavel doplaval
k hrázi, omrkl situaci
a povídá: „Zkusím uvolnit
tamtu kládu, mělo by tě to
pak pustit. Drž se, brácho.“
A už se potopil ke dnu
a dlouho, moc dlouho ho
nebylo vidět. Až se Marek
bál, že se utopil, neboť věděl,
že Pavel se potápí nerad.
Zaradoval se, když uviděl, že
se nakonec Pavel vynořil. Ten
se řádně nadechl a už byl zase
pod hladinou. Marek se
nestačil divit. Pavel strávil
pod vodou takovou dobu, na
jakou by si ani on sám,
přestože miluje potápění,
netroufl. Najednou kláda
zapraštěla, stavba se pohnula
a Marek byl volný. „Hurá!“
vydechl. „Ale kde je brácha?“
Najednou se z bahnité vody
vynořil Pavel, který se hned
díval po Markovi. „Tady
jsem, jsem volný,“ volal na
něj Marek. Oba doplavali ke
břehu, kde se objali a pak se
vyčerpaně svalili do trávy.
„Jsem moc rád, že jsi
v pořádku,“ povídá Pavel.
„Moc ti děkuji, Pavle,“
odpovídá Marek, „bez tebe
bych se tam utopil.“
Po chvíli mlčení Marek
povídá: „Víš, Pavle, čekal
jsem, že mi vynadáš, a ty ses
místo toho potápěl, jako by to
byl tvůj denní chléb. Vůbec
jsem netušil, že máš takovou
výdrž.“ Pavel se usmál a říká:
„Snad by sis nemyslel, že
bych tě nechal v průšvihu, jsi
přece můj brácha. Občas mě
svými kousky rozčiluješ,
nesouhlasím s nimi, ale mám
tě rád, jsme jedna krev a to je
hlavní. Ale když už jsme
u těch lumpáren, měli
bychom tu hráz spravit, ne?“
Marek souhlasil, a tak
společně zbudovali dětem
novou, lepší hráz.
Díky této zkušenosti Marek
poznal, že Radek měl pravdu,
když tenkrát říkal, že ho
Pavel má rád, i když jsou
každý jiný.