Dva kamarádi

Invalida, hodlající koupit pravou botu, chce se seznámit s invalidou, jenž potřebuje levou botu.
Setkání pod lipami na Vítězné třídě.
Toto oznámení četl v novinách vysloužilec Pupurs, který nevěděl, jak si opatřit botu pro svou jedinou nohu. Důchod měl malý. Dokonce ani na jídlo mu nestačil, protože v boji sice ztratil půlku nohy, ale chuť k jídlu mu zůstala celá. Někdy za večerního soumraku žebral stydlivě pod lipami, ale s malým úspěchem. Šťastným lidem jen překážel a nešťastníci ho nevšímavě míjeli, neboť nechtěli k svému trápení, kterého měli dost, přidávat ještě cizí. Někteří lidé byli zlí a lakomí, jiní byli prostě líní strčit ruku do kapsy a vytáhnout z ní groš. Zbohatlíkům vždycky chyběly drobné. Ale přece jen vyžebral tolik, že to na jednu botu stačilo. Proto mu takové oznámení přišlo velmi vhod, jako by je poslalo samo nebe.
„Teď budu mít, panečku, o co se opřít!“ zaradoval se Pupurs. Druhý den si oba invalidé belhali vstříc po Vítězné třídě.
„Já jsem Pupurs!“
„A já Lupstájs!“
Tak se seznámili a jeden druhému zasalutovali jako staří vojáci. Potom vzal Lupstájs Pupurse pod paží a srdečně řekl:
„Podívej se, kamaráde! Co chybí jednomu, má ten druhý!“ a dupl svou pravou nohou. „Tak se spolu někam dostáném. Sám o sobě každý z nás není k ničemu, ale oba dohromady budeme ještě něco znamenat! Podej mi ruku a opři se o mou pravou nohu. Tak a teď, když jsi ke mně postavil svou levou nohu, mám pocit, že bychom si to mohli rozdat třeba s čertem!“
„Máš pravdu!“ odpověděl Pupurs. „Z nás dvou bude ještě jeden báječný člověk. Nohy sice budeme mít jenom dvě, jako všichni ostatní, ale zato dvě hlavy, dvě srdce a čtyři ruce!“
Tak tedy šli k ševci a koupili si dohromady jeden pár bot. Jeden obul svou pravou a druhý svou levou nohu.
„Můžeme tedy jít!“
Ale kam? Nikdo na ně nečekal, nikdo se po nich neptal.
Nějaký zvadlý list, utržený větrem, protančil kolem nich.
„Kampak, lístečku?“
„Až na konec světa!“
„Proč máš tak veselou náladu, lístečku?“
„Kdo se odtrhl od svého stromu a všechno ztratil, ten už se nemá o co strachovat!“ odpověděl lístek a tančil dál.
„Takový se nám líbíš, lístečku!“ pokračoval Lupstájs. „Jak lehce se neseš, lístečku! I já s Pupursem se neseme bezstarostně, lhostejno kam, do propasti nebo do pekla. Jestli jsme kdysi přemohli trojnásobně silnějšího nepřítele, tak jenom proto, že jsme se nikoho nebáli a ničeho nelitovali. Tenkrát jsme ještě chodili po dvou a všude nás vítali. A čeho teď litovat, když nám ještě zůstaly dohromady dvě nohy a nikdo na nás nečeká? Pojď s námi, lístečku!“
A tak tedy šli a šli, až došli na konec světa, kde z květin a listů zůstávají jen stíny, kde ptáci jsou bez hlasu a slunce bez jasu. Došli až na vysoký kopec, kde končila nebeská klenba. Tam nebyl den ani noc, nebylo ráno ani večer. Bledé jako přízrak tam přes půl nebe viselo slunce bez paprsků a bez tepla. Lístek, který tančil před nimi, se zastavil u chaloupky postavené z travnatých drnů a připomínající hrob.
Pupurs zaklepal:
„Hej, otevřte!“
„Tiše, tiše! Jsou tu děti!“ ozvalo se zevnitř.
Travnaté dveře se otevřely a na kravských nohách vyšla jim kolébavě vstříc Matka Vélů (duší) s dítětem v náručí.
„Dobrý večer, Matko Vélová! Vezmi nás k sobě, hledáme práci!“
„Jen pojďte, pojďte, dám Vám dítě kolíbat,“ řekla Matka Vélů a ukázala na dítě, které jí leželo v náručí jako hrouda. Hlavu mělo velikou, plochou tvář šedou jako zem, tlusté rty a široce rozevřené oči, které tupě zíraly kamsi do neznáma jako nevidomé .....
Jak divný život to byl v té chaloupce z travnatých drnů, život bez života! Dům byl stále plný hostů. Přicházeli, sedali si za stůl, jedli a pili. Dělali všechno jako živí lidé, ale bylo to jen mámení smyslů, prázdné a smutné přízraky. Zvedali ke rtům číše, které neutišovaly žízeň vláhou, jedli placky z písku, které se jim drolily a rozpadávaly mezi prsty, dřív než stačili zvednout ruku k ústům. Ale tady neexistoval hlad ani žízeň. Dokonce se tu pracovalo. Muži pletli z písku provazy, které se rozpadaly, sotva byly hotové. Zeny předly. Nit se vinula ke klubku a pak se rozpadla. Mezi stíny povadlých květů seděla malá holčička, která jako by tam přišla s nimi, a pletla věneček. Ale sotva byl hotový a bylo třeba jej svázat, rozpadl se. Nějaká matka tam houpala na rukou dítě, ale její náruč byla prázdná. Dítě tam nebylo. Zpívala nějakou ukolébavku, píseň však nebylo slyšet.
V Pupursově náručí leželo dítě Matky Vélů, velké a těžké, s široce vypoulenýma očima, jež se blýskaly jako voda ve večerním soumraku. Když v rukou cítil únavu, uléhal naznak na hliněnou podlahu a dítě mu spočívalo na prsou. Zoufale se díval do jeho bezvýrazné tváře a sotva dýchal. Lupstájs seděl vedle něho a zpíval.
„Poslyš, Pupursi,“ ozval se Lupstájs. „Shoď tu žábu na zem. Mně se to tu ani trochu nelíbí. Tady není žádný život. Nejedí tu, nepijí. Všechno jsou to samé přeludy. Shoď to!“
„Nemohu,“ povzdechl si Pupurs.
„Tak mi to podej!“ řekl Lupstájs a začal zpívat starou vojenskou píseň, až se celé podsvětí otřásalo. Potom popadl děcko a rozhoupal je, až mu lezly oči z důlků. Pupurs vstal a vzápětí společně, opřeni o obě nohy, mrštili dítětem o stěnu. Ale to ani nezaplakalo, jen oči poulilo jako živá modla.
Přiběhla Matka Vélů.
„Tiše, tiše! Nedělejte v mém domě hluk!“
„My memůžeme být tiše, jsme živí lidé!“
„Vidím, vidím ..... A co jste mi za chůvy, dítě jste upustili na zem! A já hloupá, dala jsem Vám je kolíbat. Jste vojáci a takoví zůstanete. Jděte zpět na pozemský povrch. Tam si můžete zpívat a bojovat, jak se Vám zachce!“
„Díky, matičko! A neměj nám to za zlé!“
Oba kamarádi se rozloučili s Matkou Vélů, a ta je pustila na svobodu dveřmi z travnatých drnů.
Když vylezli ven, posadili se na kopec. Nějaký černý orel letěl kolem nich krajem nebe a mával velkými křídly.
„Hej, orle! Orle!“ křičeli na něho. „Odnes nás k lidem do světa!“
„A co jste zač?“ vyptával se orel, který nad nimi kroužil a pozoroval zem.
„Vojáci.“
„A oba jednonozí! Tak tedy dobrá, posaďte se mi na záda. Však jste se něco nakrmili mých bratří člověčinou!“
Orel je vzal na záda a zamával křídly. Letěli přes kopce a údolí. Jako modré stužky se pod nimi vinuly řeky a vlnily zelené i bílé plachetky polí. Pořádný kus cesty letěli nad lesy, které jako tmavé hřebeny stály na pahorcích, až nakonec dorazili doprostřed světlých polí, z nichž se k usměvavým nebesům zvedaly pozlacené věže královského hlavního města.
„Tak teď jste v tom Vašem světě!“
Orel se snesl na zem a opustil oba kamarády před vraty do města. Podpírajíce se navzájem rukama, procházeli oba vojáci ulicemi a k večeru zašli do jakési hospůdky, kde poprosili o nocleh.
„Peníze máte?“ zeptal se jich krčmář, který si je prohlížel od hlavy až k patě.
„Nemáme!“
„Tak to Vám říkám, že můžete jít spát leda do zámku!“
Háček byl v tom, že se v královském zámku usídlili čerti a nikdo tam nemohl přenocovat. Kdo se o to pokusí a čerty vyžene, tomu král slíbil půl království a princeznu za ženu.
Dobrá, šli tedy přespat na zámek.
Vystoupili po schodišti do zámeckého sálu. V krbu planul velký oheň a vrhal rudé záblesky do zrcadel na stěnách, tmavých a mlčenlivých jako okolní noc. Na stolech byla prostřena nejrůznější jídla a nápoje. Kamarádi se k nim posadili a začali jíst a pít. Potom si lehli na medvědí kůži u krbu. Nohama k sobě a hlavami od sebe, jedna hlava je otočená k jedněm dveřím, druhá k druhým. Oči se snažili mít otevřené.
„Nemáš strach?“ povídá Pupurs.
„Ani trochu!“ ozval se Lupstájs. „Co bylo před námi? Pouze noc. A co bude po nás. Zas jen noc. Černá a měkká jako tahle medvědí kůže,“ mumlal Lupstájs, který zabořil svou hlavu do medvědí srsti, nás třeba devět čertů sežere! Bude zas jen noc.“
Nakonec usnuli. O půlnoci se shromáždili čerti; když viděli spáče, začali polekaně a v rozpacích kolem nich pobíhat a divit se:
„Co je to za strašné zvíře? Na jednom konci to má hlavu, na druhém taky, čtyři ruce a dvě nohy. Nene, s tím bude lepší nic si nezačínat!“ A utekli. Nechali tam po sobě jenom pytel zlaťáků.
Ráno si král dal zavolat ty dva vysloužilce.
Podpírajíce se navzájem rukama, vešli oba kamarádi do svátečně osvětleného sálu. Trubači troubili a dvořani je vítali a hluboce se klaněli.
Na zlatém trůně seděl král a po jeho boku krásná modrooká královská dcera.
„Povězte mi,“ pravil král, který si rukou clonil oči. „Jste jeden, nebo dva? Já to nemohu pořádně rozeznat.“
„Ze dvou jeden!“ odpověděl Lupstájs.
Pak přistoupili k trůnu a posadili se na jeho schůdky.
„No ne! Tak tedy Vy jste vlastně dva! Ale já svou dceru mohu dát pouze jednomu. Kterému z Vás ji mám dát?“ ptal se král.
„Ty si jí vezmi!“ řekl Lupstájs Pupursovi.
„Proč zrovna já? Ne, Lupstájsi, raději ty!“ odpovídal vyhýbavě Pupurs.
Ale oběma kamarádům se princezna velice líbila. A oba se dívali vzhůru do tváře sličné princezny.
„Jen se podívej na její oči,“ zašeptal Lupstájs Pupursovi do ucha. „Jsou modré jako nebe a dva malí andělíčci tam tancují a hrají na zlaté housle.“
„Už jsem Ti řekl, ber!“ dal Pupurs štulec kamarádovi. „Krásnější na světě nenajdeš!“
„Nene, co nemáš ty, ať nemám ani já!“ odpověděl Lupstájs a objal kamaráda.
Potom oba vstali a poklonili se králi i krásné princezně.
„Děkujeme za dobré přijetí. Ale co nemá jeden, ať nemá ani druhý!“ řekli oba kamarádi jedním hlasem. „Princezna si ještě najde lepšího ženicha!“
Král je propustil a dal jim s sebou bohaté dary.
Kamarádi se pevně vzali za ruce a sestoupili po zámeckých schodech do údolí.
Pupurs se ještě jednou ohlédl k zámku, ale Lupstájs mu řekl:
„Kdo získá ženu, ten ztrácí kamaráda!“