Dva kohouti

Byli dva kohouti, jeden na hnojišti a jeden na střeže, a oba byli velmi domýšliví. Ale kdo z nich nejvíc dokázal? Pověz nám svůj názor, my si však přesto podržíme svůj.
Kurník byl plotem oddělen od druhého dvora, na kterém bylo hnojiště, a na tom hnojišti rostla velká okurka, která si byla vědoma toho, že jejím údělem je růst na pařeništi.
„S tím už se rodíš!“ říkal jí její vnitřní hlas. „Ne všichni se mohou narodit okurkami, na světě musí být také jiná stvoření! Slepice, kachny a všechen dobytek ze sousedního dvora jsou také tvorové. Vidím teď kohouta ze dvora na plotě, ten má ovšem jiný význam než kohout na korouhvičce, který sedí tak vysoko a nedovede ani vrznout, natož zakokrhat ! Nemá slepice ani kuřata, myslí jen sám na sebe a je pokryt měděnkou! Ale kohout ze dvora, to je přece kohout! Podívejte se, jak si vykračuje, přímo tančí! A poslyšte, jak kokrhá, to je hudba, to je hudba! Kam přijde, všude si můžete poslechnout, jaký on je trubač! Kdyby přišel sem, kdyby mě snědl s listím i se stonky, kdybych zahynula v jeho těle, byla by to blažená smrt!“ toužila okurka.
Pozdě v noci se rozpoutala hrozná bouře. Slepice, kuřata a s nimi i kohout hledali bezpečné přístřeší. Vítr porazil plot mezi dvory a plot se s velkým lomozem pokládal k zemi. Tašky padaly se střech, ale kohout na korouhvičce seděl pevně, ani jednou se neotočil, nemohl; a byl přece mladý, čerstvě odlitý, avšak klidný a rozvážný. Už se starý narodil, nepodobal se poletujícím nebeským ptákům, vrabcům a vlaštovkám, těmi pohrdal. „Nedělají nic jiného, jenom štěbetají, jsou takoví maličcí a ordinérní.“ Holubi byli velcí, leskli se a třpytili jako perleť, vypadali jako takový kohout na korouhvičce; byli však tlustí a hloupí, jediná jejich myšlenka byla, jak dostat něco dobrého do volete, jak říkal ko hout na korouhvičce, byli to nudní společníci. Tažní ptáci se tu také zastavili na návštěvu, vyprávěli o cizích zemích, o vzdušných karavanách a o hrozných příbězích s dravými ptáky, bylo to nové a zajímavé ..... napoprvé; ale později už kohout v korouhvičce věděl, že se opakují, že to je vždycky jedno a totéž a že je to nudné! Byli nudní a všechno bylo nudné, s nikým se nedalo kloudně pohovořit, všichni byli protivní a nezábavní.
„Svět není k ničemu!“ říkal. „Všechno je nesmysl!“
Kohout na korouhvičce byl, jak tomu říkáme, blazeovaný, a to by ho určitě učinilo zajímavým v okurčiných očích, kdyby to byla věděla. Ale okurka se jen viděla v kohoutovi ze dvora a ten teď byl právě u ní na dvoře.
Vítr porazil plot, ale hromy a blesky už přešly.
„Copak říkáte tomu kokrhání?“ oslovil kohout ze dvora slepice a kuřata. „Bylo to příliš syrové, chyběla tomu elegance.“
Slepice a kuřata vstoupily na hnojiště a kohout je rytířsky doprovázel.
„Zahradní rostlino!“ řekl okurce. A v těchto pouhých dvou slovech cítila okurka celé jeho vzdělání a zapomněla, že se kohout do ní zaklovl a že ji zobe.
„Blažená smrt!“
Slepice přiběhly, přiběhla kuřata, když běží jeden, druhý běží s ním, a kvokaly a pípaly a dívaly se na kohouta, byly na něho hrdé, byl z jejich rodu.
„Kykyryký!“ kokrhal. „Kuřata se stanou hned velkými slepicemi, když já to řeknu v nebeském kurníku!“
A slepice a kuřata potom zase kvokaly a pípaly.
Kohout zvěstoval velkou novinu:
„Kohout může snášet vejce! A víte, co v tom vejci vězí? Vězí v něm bazilišek! Pohled na něho nikdo nevydrží! Vědí to lidé a teď to víte i Vy, víte, co ve mně vězí! Víte, jaký já jsem chlapík? Jsem nejzdatnější kohout ze všech kurníků, co jich je po světě!“
A pak kohout ze dvora zamával křídly, zdvihl hřebínek a znova zakokrhal. A slepice i kuřata přitom příjemně zamrazilo, byly ukrutně pyšné na to, že jeden z nich je takový chlapík, nejzdatnější ze všech kurníků, co jich je ve světě. Kvokaly a pípaly, až to musel slyšet kohout na korouhvičce. Však to také slyšel, ale ani se přitom nepohnul.
„Všechno je nesmysl!“ říkal si v duchu. „Kohout ze dvora nikdy nesnese žádné vejce a mně se nechce! Kdybych chtěl, snesl bych výdunek! Ale svět není mého výdunku hoden! Všechno je nesmysl! Teď se mi nechce už ani sedět!“
A tak se kohout na korouhvičce utrhl, ale nezabil kohouta ze dvora, „ačkoliv to bylo tak vypočítané!“ říkaly slepice. A jaké z toho plyne ponaučení! Je přece lepší kokrhat než být blazeovaný a utrhnout se.