Dva mrazíci

Uprostřed zasněžených polí poskakovali dva bratři mrazíkové ..... Rudonoska a Modronoska. Vítr zle foukal, človíčka široko daleko nevidět, byla jim dlouhá chvíle.
Rudonoska byl chytřejší. „Což kdybychom se spolu pobavili a štípali lidi! Jenže tady žádné nenajdeme. Pojďme k lesu! Tam vede cesta, tam někoho potkáme. !“
Šli a hned na kraji lesa, začali tropit neplechu. Začali svým ledovým dechem znepokojovat zvířátka. Ale ta se mrazíkům vysmála. Medvěd se chvilku schovával za strom a mručel, ale pak se uklidil do svého teplého brlohu, veverka se vyšplhala do větví a také zapadla do svého teplého hnízda, také liška se pádila ukrýt a zajíci uháněli honem do hustého křoví, kde vítr nefouká.
Mrazíci se tedy vrhli na stromy. Lámali je a kde našli opuštěnou květinku, hned ji spálili svým dechem.
Najednou zaslechli, že jedou sáně. Zaradoval se. To bude něco. ! Na jedněch saních jel bohatý kupec, na druhých chudý sedlák. Modronoska řekl:
„Ty bratře jsi silnější, pusť se do boháče! Má důkladnou čepici, kožich i přikrývku, toho já nezmohu. Já poštípám toho sedláka. Má na sobě jen starý kožíšek, starou čepici a prošlapané bačkory.“ Rudonoska se smál:
„Špatně sis vybral, bratře! Večer se sejdeme a povíme si to.“
A už se držel v zadu boháčových saní. Začal kupci foukat rovnou za krk. Tlustý pán se krčil. Měl důkladnou čepici z liščí kožešiny, těžký kožich z medvědiny a přikrývku hustou, vlněnou. Ale nic mu to nepomohlo. Promrzl tak, že se musel doma hodinu léčit horkým čajem, než trochu rozmrzl.
Zatím Modronoska pádil za sedlákem. Těšil se, jak mu profoukne slabounký kožíšek. Bude to lehká a veselá práce!
Sedlák daleko nejel. V lese se zastavil, vyndal z vozu pilu a sekeru a štípal dříví. Mrazíka si ani nevšiml. Modronoska se snažil profouknout mu kožíšek, ale sedlák se při práci tak rozehřál, že nakonec kožíšek ze sebe shodil.
„No teď se Ti teprve pomstím.“ zaradoval se Modronoska. „Vlezu do Tvého propoceného kožichu a zmrazím ho tak že bude tvrdý jako kůra z borovice.“. Hned to také udělal. Sedlák zatím naložil dříví na saně a šel si pro kožich. Uviděl, že je ztuhlý na kost, ale hned si věděl rady. Vzal klacek a začal do kožichu mlátit, až to po celém lese dunělo.
A Modronoska schovaný v kožichu, dostal ran, že je ani nespočítal. Tak tak se mu podařilo nakonec vyklouznout.
Večer se oba bratři sešli zase u lesa.
„Špatně jsem pochodil,“ naříkal si Modronoska. „do smrti už nebudu trápit sedláky, bratře.“
A Rudonoska se směje sotva dechu popadá.
„Byl jsi hloupý, ale sám sis vybral. Máš cos chtěl. Pamatuj, že nejspíš přemůže mráz lenocha, který nic nedělá. Tak je to.“