Dva řezníci v pekle

Žili byli dva bratři, řezníci. Jeden byl chudý, druhý byl bohatý. Chudému se prášilo od pusy po suchých bramborách, bohatému se brada leskla mastnotou od rána do večera. Bohatý kupoval dobytek, porážel a prodával, chudý mu chodíval pomáhat.
Jednou poslal bohatý pro chudého bratra, aby přišel dělat klobásy. Masa byly celé hory a chudý nadělal tolik klobás, až ho ruce bolely. Když bylo po práci, dal mu bohatý bratr jenom malou klobásku.
„Podívej se na tu hromadu klobás,“ povídal chudý, „stačily by pro celé království, a Ty mi dáš jen jednu jedinou klobásku?“
Bohatý bratr se rozzlobil, popadl ještě jednu klobásu a rozkřikl se:
„Tu máš! A táhni s ní k čertu!“
Dobrá, říkáš k čertu, tak k čertu, pomyslel si chudý, ale nejdříve se najím a vyspím. Šel domů, opekl si malou klobásku, snědl ji a šel spát. Ráno si druhou klobásu pověsil na hůl, zrovna tak, jako vandrovní věší na hůl ranečky, hůl si přehodil přes rameno a vydal se k čertu. To se rozumí, peklo není za rohem, chvilku mu to trvalo a do večera tam nedošel. Teprve ráno uviděl pekelnou bránu. Před bránou seděla na lavici čertova babička a pletla punčochu.
Řezník se uklonil a zdvořile pozdravil:
„Dobré jitro, babičko, jakpak se Vám daří?“
„Dobře, synku, dobře, ale co Tě sem vede? Žádný člověk sem o své vůli nechodí.“
„Také já bych nepřišel,“ řekl řezník, „ale to můj bratr, poslal mě sem s klobásou!“
Natáhl hůl a podal čertově babičce klobásu. Babička poděkovala a pozvala ho do pekla.
„To jsem rád,“ povídal chudý řezník, „aspoň se trochu u Vašeho ohně zahřeju. Venku je po čertech zima.“
Čertova babička otevřela bránu, řezník vklouzl do pekla, ohříval se a pěkně si s babičkou porozprávěl. K večeru ho schovala pod postel, aby ho hladoví čerti nenašli. Čerti se brzy přihnali a křičeli:
„Jíst, jíst! Hlady nám lezou oči z důlků!“
Čichali, čichali, jako by chtěli řezníka vyčenichat, ale babička už nesla na stůl velkou mísu, z které se kouřilo.
To si čerti dávali! Když se pěkně dosyta najedli, svalili se na postele a spali až do rána. Ráno se rozběhli na práci do lesa. Babička zavolala řezníka, řezník vylezl zpod postele a děkoval za nocleh.
„Teď můžeš klidně jít domů,“ řekla čertova babička a podala řezníkovi chlup, který v noci vypadl nějakému čertovi na polštář. „Až budeš doma, teprve uvidíš, jaký poklad sis přinesl.“
Řezník ještě jednou poděkoval a dobromyslně se s čertovou babičkou rozloučil:
„Měj se dobře, čertova babičko!“
Sotva doma za sebou zavřel dveře světnice, narostl čertův chlup jako provaz, jako tyč a nakonec byl velký jako pavuza a celý z čistočistého zlata. Propána, zaradoval se chudák, to je nadělení, kdopak by se takového dárku od čertovy babičky nadál?
Teď měl chudý bratr o živobytí postaráno a klobásy mohl dělat, kdy se mu zachtělo, i pro sebe a mohl si dopřát.
Bohatého bratra mrzelo, že chudého potkalo štěstí. Měl sice peněz dost, o to nic, ale boháči nemají nikdy tolik, aby měli dost. Kudy chodil, tudy bručel, jak zařídit, aby si také ke zlatu pomohl. Závist mu nedala ani spát. I popadl velikánskou klobásu a vypravil se s ní do pekla.
Před pekelnou bránou seděla zase čertova babička a pletla punčochu.
„Copak děláš, stará čarodějnice?“ zavolal na ni bohatý bratr. Slušně pozdravit mu nenapadlo.
„Čekám na Tvou klobásu,“ ukázala čertova babička na dar, který nesl řezník čertům.
„Dej si zajít chuť,“ odpověděl řezník, „na téhle klobáse si nebudeš cvičit svoje zelené zuby. Nesu ji čertům a chci za ni zlatou pavuzu.“
„Tak pojď dovnitř a počkej si na ně. Večer se vrátí čerti z lesa.“
Řezník vklouzl do pekla a posadil se na židli za vrata. Večer se přihnali hladoví čerti domů a křičeli:
„Jíst, jíst! Máme hlad, že nám lezou oči z důlků!“
Čenichali a ucítili člověka.
„Člověčina, člověčina,“ dali se do ječení, a vrhli se na řezníka a roztrhali ho na tisíc kousků a nakonec slupli i tu jeho klobásu.
Když se bohatý řezník dlouho nevracel, zdědil jeho bratr po něm dům i chlévy se vším, co v nich leželo i stálo, bečelo i bučelo. Kdo nevěří, ať tam běží, když dneska vyběhne, včera tam doběhne.