Dvanáct zakletých pannen

Kterak marně na vysvobození čekaly a jak spravedlivě dvanácti vojákům se odměnily, když se je vysvobodit pokusili

Za třicetileté války uteklo od svých pluků mnoho vojáků. V českých zemích byl hlad a mor, proto se každý snažil uchránit nějak před smrtí. Zběhlo také dvanáct císařských vojáků, mezi nimi jeden praporečník. Utekli do křivoklátských lesů a chtěli tu přečkat konec vojny. Nad řekou Berounkou stál opuštěný hrad Týřov a ten si vybrali za své obydlí. Vojáci se vplížili otevřenou branou do hradu. Opatrně nahlíželi do komor a stájí, jestli už tu někdo nenocuje. Hradní nádvoří zarůstalo trávou a ve stájích byly prázdné žlaby, nikde ani človíčka.
„Je to dobré, kamarádi! Zůstaneme tady a pořádně se zase jednou vyspíme,“ řekl vojákům praporečník, který se ujal celé tlupy. „Až si odpočineme, někdo z nás půjde do vsi a přinese něco k jídlu. Potřebujeme chleba a pytel hrachu nebo krup, zvěřinu si ulovíme v lese.“
Vojáci souhlasili, ale někoho napadlo, aby se šli ještě podívat nahoru do starého paláce, jestli je všude bezpečno. Vydali se tedy na obhlídku a prošli malou brankou do horního hradu, ale ani tam nikoho nebylo. Všude byly dveře otevřené, okenice zavřené nebo vylámané.
„To je pěkné hospodářství a nám by se zrovna hodilo. Než se ta zlá vojna přežene, mohli bychom tu nějaký čas zůstat,“ povídal jeden voják, ale druhý ho rázně odbyl. „Nemudruj, na to jsou tu jiní páni! Když se řádně jednu noc vyspíme, můžeme děkovat pánubohu. Pak se uvidí, co bude s námi dál.“
Praporečník vyběhl se dvěma vojáky po schodech do patra, aby se podívali, kde co je. Najednou z pavlače zamával na kamarády a volal: „Honem pospěšte! Tady už na nás jistě Čekali!“
Vojáci se rozběhli za praporečníkem nahoru do staré komnaty. Uprostřed stál veliký stůl a kolem něho dvanáct židlí. Když nahlédli do vedlejší komnaty, stálo tam dvanáct postelí a v každé byla pěkná peřina.
„To není samo sebou,“ řekl praporečník. „Někdo tady musí být a dokud ho nenajdeme, nemůžeme si do těch postelí lehnout.“
Vojáci bručeli, že už mají toho honění dost, ale nakonec dali praporečníkovi přece jenom za pravdu. Než vyšli na pavlač, jeden z nich objevil v paroží nad stolem zavěšenou vojenskou trubku. Praporečník po ní sáhl, aby si ji prohlédl. Byla pěkně vyleštěná, jako nová. Sotva ji přiložil k ústům, trubka vydala jemný a táhlý zvuk, až se všichni zachvěli. V tom okamžiku byl stůl plný dobrého jídla a pití. Před každým ležel talíř a džbán dobrého vína.
„To jsou nějaká kouzla!“ zvolal praporečník a vyskočil od stolu. Ale ostatní vojáci se mu smáli.
„Když je tu tolik jídla a pití, tak se s chutí najíme, kamarádi! Vždyť máme všichni hlad. Za takovou hostinu každý z nás rád poděkuje.“
Potom se pustili do jídla. Praporečník také neodolal, protože nikdo z nich už dva dny pořádně nejedl. Byla tu výborná srnčí pečeně a chleba, kolik kdo chtěl. Praporečník se napil ze džbánu vína a to bylo červené jako krev. Dobře se jim hodovalo. Nikdo nepomyslel na nebezpečí, jenom praporečník se pořád ohlížel ke dveřím a pozorně naslouchal, jestli někoho neuslyší.
Sotva se najedli, přišla na vojáky veliká únava. Každý si lehl na jednu postel a v tu chvíli usnul, jenom praporečník dlouho nespal. Kolem půlnoci přišla k němu krásná panna v černém šatě a řekla:
„Dobře mne, praporečníku, poslouchej! Bylo nás kdysi dvanáct veselých rytířských panen a všechny jsme sloužily králi pro potěšení. Po jeho smrti jsme byly zaklety ve zlaté rybky do hradní studny. Za nocí dostáváme svou podobu a strašíme kolem hradu. Jen ten nám může pomoci, kdo s námi zůstane na Týřově po celý rok a na žádnou z nás nepohlédne. Nic jiného dělat nemusí.“
Jak to panna řekla, zmizela. Praporečník pak usnul tvrdým spánkem a ráno se probudil ze všech poslední.
Vojáci už znovu obešli a prohledali celý hrad, jestli tu ještě někdo není. Když se vrátili, hlásili praporečníkovi, že nikoho nenašli, a přece se stalo něco nevídaného. „V noci tady musel někdo být. Všechno nádobí je se stolu sklizeno a nikdo z nás to neudělal,“ tvrdili vojáci.
Praporečník jim poctivě vypověděl, co v noci viděl a slyšel:
„Když tu vydržíme po celý jeden rok, zle se mít nebudeme a ještě těm zakletým pannám pomůžeme.“
„To není špatný nápad!“ volali vojáci. „Vždyť co si můžeme víc přát? Jídla a pití se nám dostane, máme kde spát a vojna je pro nás daleko.“
„Dobře, kamarádi!“ řekl praporečník. „Rád tady s vámi zůstanu, ale všichni musíme slib pannám dodržet. Nemůžeme je zbůhdarma vyjídat a potom jen tak odejít.“
„Buď bez starosti, praporečníku!“ zvolal vesele jeden z vojáků. „Ty panny mají jistě všeho dost, a proto nás včera tak dobře hostily. My zato se budeme chovat jako kavalíři.“
V tu chvíli měli zase všichni hlad. Praporečník vzal trubku a zatroubil. V mžiku byla na stole bohatá snídaně a dali se do jídla. Když se dobře najedli, každý šel tam, kam se mu chtělo. Někteří zaběhli podívat se do lesa, druzí se dali do hraní karet, někdo si lehl a spal.
Praporečník sešel na nádvoří k hradní studni, poodkryl dřevěný přiklop a podíval se na dno. V průzračné vodě tam plavalo dvanáct zlatých rybek. Když se ujistil, že mu černá panna nelhala, zakryl znovu studnu a šel po svých.
Třikrát za den se sešli vojáci u stolu, a vždycky se jim dostalo jídla a pití dosyta. Jinak si dělali, co chtěli. Druhou noc měl praporečník podivný sen. O půlnoci přišla k němu panna v černém šatu, ale na hlavě měla závoj až do poloviny bílý. Zastavila se u jeho postele a tichým hlasem řekla:
„Děkuji ti, praporečníku, žes tu s kamarády zůstal. Špatně se u nás mít nebudete. Jenom dbej, abyste nechodili do vsi a v noci všichni spali tady v komoře.“ Potom panna zmizela a praporečník spal až do rána.
Tak ubíhal v klidu a pohodě den za dnem, než se kdo nadál, vojáci byli na Týřově už celý měsíc. Protože tu neměli vojenský pořádek a každý si dělal, co chtěl, ze zahálky začali mít rozmary. Jeden chtěl to a druhý zase ono, v jídle a pití si začali vybírat a pořád se mezi sebou škorpili.
„Kamarádi, měli bychom něco dělat, aby nám tu nebyla dlouhá chvíle,“ radil jim praporečník po dobrém, ale vojáci ho už nechtěli poslouchat.
„Jen si poraď sám sobě a nás nech na pokoji! Zůstali jsme tu dobrovolně a každý můžeme dělat, co se nám zlíbí. Dávno už nejsme řádnými vojáky, na co nám tedy budeš poroučet.“
Ostatní se k tomu přidali a zůstalo všechno při starém. Třikrát denně se dobře najedli a napili, měli kde spát a o víc se nestarali.
Uběhl nějaký čas a vojákům se zastesklo po hospodě. Před praporečníkem nic neřekli, ale spolu se smluvili, že půjdou do nejbližší vsi. Té noci se praporečníkovi zase ve snu zjevila panna a varovala ho:
„Tvoji kamarádi se chystají do vsi. Jakmile jednou slib svůj poruší, už tu pro ně nebude místo. Sestry by je mohly v noci roztrhat.“
Jak to praporečník uslyšel, hrozně se vylekal. Chtěl ji nějak potěšit, ale nemohl vůbec promluvit. Panna mu smutně pokynula hlavou a zmizela. Druhý den po snídani uhodil praporečník na kamarády, aby mu pověděli pravdu. Všichni se divili, odkud se o jejich úmyslu dověděl.
„Už nás tu nic netěší. Jsme tu jako ve vězení. Zajdeme do vsi a trochu se pobavíme. Do večera budeme zase zpátky.“
„Ale tím porušíte daný slib!“ zvolal rozhořčeně praporečník. „Vždyť víte, že tu čeká dvanáct zakletých panen na vysvobození.“
„Tys už je viděl?“ ptal se ho jeden. „Já ani jednu. Na začátku jsme Ti všichni věřili, ale teď už si tu povídačku o pannách nechej pro sebe.“
„Ale kamarádi! Já tu černou pannu opravdu viděl,“ bránil se praporečník. „Právě ona mi v noci pověděla o Vašem úmyslu. Jak jednou porušíte svůj slib, musíme odtud. Vždyť vidíte, že se panny o nás dobře starají a jídla máme tolik, kolik jsme nikdy neměli.“
„To je pravda,“ řekl jiný voják. „V tom jsou jistě nějaké čáry. Ale kdo může po nás chtít, abychom tu zůstali po celý rok sami mezi sebou. Já už mám toho všeho až po krk a jdu.“
Marné bylo přemlouvání, jedenáct vojáků se vypravilo do vsi a vrátili se na hrad až navečer. Všichni byli rozjařeni a smáli se praporečníkovi, že nešel s nimi. Když zasedli ve staré komnatě ke stolu a praporečník zatroubil na čarovnou trubku, na stole se objevilo jídlo jenom pro něho. Druzí hned začali nadávat a vinit ho, že je u zakletých panen pomluvil. Vtom se objevila v komnatě krásná panna v černém šatě a kolem hlavy měla závoj napůl bílý a napůl černý. Všichni ztuhli a čekali, co se bude dít.
„Skoda, že jste svému praporečníkovi neuvěřili, nyní už tu není pro Vás místa. Mé sestry, zakleté panny, se na Vás rozzlobil}', a proto Vám radím, abyste odtud rychle odešli. O půlnoci se sestry objeví a běda tomu, koho zde najdou. Žádného šetřit nebudou, každého roztrhají,“ řekla panna smutným hlasem.
Vojáci byli na rozpacích a žádný z nich nevěděl, co by řekl. Až si praporečník dodal odvahy, povstal od stolu a panně se uklonil.
„Odpusť nám, krásná panno! Jsme jenom prostí lidé se všemi chybami a strastmi. Žádný z nás Vám nechtěl ublížit.“
„Na Tebe se, praporečníku, nikdo nezlobí. Chceš-li tu zůstat, tak zůstaň. Ale zdržovat Tě nebudu,“ řekla panna smířlivě a v tu chvíli zmizela.
Praporečník se dlouho nerozmýšlel a pobídl kamarády, kteří se leknutím ani nepohnuli.
„Tak půjdeme. Buďme rádi, že se všichni odtud dostaneme se zdravou kůží.“ Vojáci sebrali to málo, co si každý s sebou přinesl, a spěchali po schodech na nádvoří. Ještě ani nevyšli z hradu, už jeden druhému vyčítal, že musejí z dobrého bydla odejít. Když se dva dali do rvačky, praporečník se rozzlobil: „Já s vámi, kamarádi, dál nepůjdu! Já nic zlého nezavinil a raděj jednu noc přečkám na Týřově ve zdraví. Mějte se dobře a na mne nevzpomínejte ve zlém!“ Když za nimi zavíral bránu, dopadlo na ni něco kamenů a zlých slov. Potom zmizeli vojáci v lese.
Praporečníkovi bylo líto, že se musel s kamarády rozejít. Ale už si s nimi nerozuměl tak jako dřív. Pomalu se vracel zpátky. U studny na chvíli usedl na kámen. Noc byla na spadnutí a vítr se začal prohánět po nádvoří. Vtom se před ním objevila panna v černém šatě a závoj měla celý černý.
„Je dobře, že ses vrátil. Zasloužíš si za svou poctivost lepší odměnu než Tvoji kamarádi. Pojď se mnou, ničeho zlého se bát nemusíš.“
Praporečník poslušně vstal a šel za pannou. Ta ho dovedla ke vchodu do hradního sklepení a tam mu dala veliký svazek klíčů.
„Vezmi si je, budeš je potřebovat. Ve sklepeních hradu jsou ukryty veliké poklady, ale jenom málokomu se z nich něčeho dostalo. Ty můžeš každý zámek těmito klíči odemknout. Až dvanáct dveří otevřeš, v posledním sklepení najdeš poklad. Vezmi si jen tolik peněz, co sám uneseš. Potom všechny dveře dobře za sebou pozamykej a klíče hoď do studny!“ Sotva mu klíče podala, zmizela.
Praporečník nadělal si pár loučí a při jejich svitu odemkl první dveře do sklepa. Jak panna řekla, dvanáct dveří musel odemknout, než našel v posledním sklepení hromady peněz. Nabral si jich plnou mošnu, i do kapes je nasypal. Potom za sebou zavřel všechny dveře a zamkl všechny zámky. Když vyšel na nádvoří, byl už nový den a všude plno světla. Zašel k hradní studni a odkryl přiklop. Než hodil klíče do vody, zavolal:
„Děkuji vám, krásné panny, za všechno dobré, co jste pro mne vykonaly! Je mi jen líto, že jsem Vás nemohl s kamarády vysvobodit.“
Vtom se mu zdálo, že se voda dole zavlnila a zablesklo se tam dvanáct zakletých rybek. Když klíče padly do vody, praporečník studnu zase přikryl a pospíchal z hradu.
Šlo se mu zvesela. Dole ve vsi se dověděl, že je po vojně, a tak se vydal domů do Plzně. Tam ale žádného z rodičů už nenašel, protože oba byli dávno po smrti. Praporečník si koupil pěknou hospodu a začal se poctivě živit. Peněz měl dost a obchod mu šel dobře. Brzy si našel nevěstu a oženil se.
Všechno by bylo dobré, ale jednou přišlo do šenku jedenáct vysloužilých vojáků, jeho bývalých kamarádů. Hospodská se jich zhrozila, když zasedli li odranci ke stolu a poroučeli si na celou hospodu.
„Nic sc, ženo, neboj!“ řekl jí muž. „Já je dobře znám, každému natočíme zadarmo džbán piva.“ A sám se šel s kamarády přivítat.
„Poslyš, praporečníku, jakpak jsi přišel k hospodě, když jsi byl chudý jak kostelní myš? My se pořád trmácíme světem, a Ty si tu pěkně šenkuješ. Měl bys nám prozradit, jak jsi přišel k penězům.“
Když postavil před každého plný džbán piva a žena odešla do kuchyně, po pravdě jim pověděl, jak se mu panny na Týřově odměnily. Sotva to vojáci slyšeli, každý dopil ten svůj džbán a chystali se k odchodu. Na rozloučenou mu řekli:
„Jsi dobrý kamarád, praporečníku, a my Ti toho nikdy nezapomeneme. Hned se vypravíme na Týřov, abychom těm pannám také pomohli od peněz.“
Než je hospodský mohl varovat, už byli z hospody venku a žena se divila, proč tak rychle odešli.
„Má milá! Těm už není pomoci,“ řekl hospodský. „Za lehkým životem běželi by světa kraj, ale kdepak těm bude jednou konec.“
Jestli vojáci došli na hrad nebo někam jinam, nikdo už dnes neví. Ty zakleté panny dosud na Týřově straší a ta hospoda v Plzni stojí. Hospodský se ženou už dávno umřeli, ale dobré pivo tam šenkují dodnes.