Dvanáctero lovců

Byl jednou jeden princ a jedna princezna a měli se rádi a byli ženich a nevěsta. Jednoho dne spolu seděli v důvěrném hovoru, tu přišla zpráva, že princův otec umírá a přeje si ho před smrtí ještě vidět. Princ se s princeznou rozloučil, slíbil jí věrnou lásku a v zástavu jí dal prsten s tím, že až se stane králem, přijede si pro ni.

Když přijel princ domů, otec ho na smrtelném loži zapřísahal, aby se oženil s dívkou, kterou mu sám vybral. Princ byl otcovým umíráním natolik zarmoucen, že mu bez rozmyšlení vše slíbil. Pak starý král zavřel oči a umřel. Princ se stal králem; a když minula doba smutku, musel chtíc nechtíc splnit svůj slib mrtvému, a tak vyslal k té druhé princezně námluvčí a ti dobře pochodili. O tom, co se událo, se však dozvěděla jeho první nevěsta a bolestí nad tou zradou jí málem puklo srdce. Její otec král se vyptával, co se stalo a čím by ji mohl potěšit, a ona si na něm vyžádala jedenáct dívek, které by jí byly podobné jak postavou, tak i vzhledem. Pak poručila ušít dvanáctero loveckých obleků, které si dívky i ona sama oblékly, a družina vyrazila na dvůr bývalého ženicha, kde se vydávaly za lovce a žádaly si službu. Mladý král svou nevěstu nepoznal, ale lovci se mu zalíbili, a tak si je nechal u sebe.

Mladý král měl podivuhodného lva, který byl velmi moudrý a uměl mluvit. Jednoho dne za králem přišel a řekl mu, že těch dvanáct lovců nejsou muži, nýbrž dívky, pokud však chce mít jistotu, má je podrobiti zkoušce; ať nechá v předsíni rozsypat hrách, krok mužů je pevný a rázný, a jsou-li to muži, hrách rozdupají a ani zrnko se nepohne, však dívky cupitají a šoupají nohama, pod jejich krokem se zrnka hrášku rozkutálejí po předsíni. Král poslechl rady moudrého lva a poručil rozsypat v předsíni hrách. Ale byl tam jeden sluha, který to s lovci myslil dobře, tak za nimi zašel a o zkoušce jim pověděl. Princezna družkám přikázala, aby potlačily svoji přirozenost a před krále předstoupily pevným a rázným krokem.

Ráno si nechal král lovce předvolat, a když se pak šel podívat, viděl, že hrách v předsíni je rozdupán napadrť, ani zrnko se z místa nepohnulo. Řekl tedy lvovi, že se mýlil, ale ten se bránil tím, že král byl oklamán, že někdo zkoušku prozradil, ať lovce vystaví jiné zkoušce; ať dá do předsíně rozmístit dvanáct kolovrátků, jsou-li to muži, ani si jich nevšimnou, jsou-li to však dívky, neodolají a podívají se na ně. Král opět souhlasil a poručil přinést kolovrátky. Ale sluha, co si lovce oblíbil, jim zase vše prozradil a princezna svým družkám poručila, aby opět zapřely svou přirozenost a na stranu, kde budou stát kolovrátky, ani okem nepohlédly. Ráno si král nechal lovce zavolat, a ti, když procházeli předsíní, ani okem o kolovrátky nezavadili. Tu se král na lva pohněval a už mu více nevěřil.

Lovci s králem jezdili na lov a čím u něj byli déle, tím je měl raději. I stalo se jednou, že byli zase na lovu a přišla zpráva, že králova nová nevěsta je na cestě. Když to princezna zaslechla, bolestí se jí zastavilo srdce a v mdlobách padla na zem. Král si pomyslil, že se jeho lovci stalo něco zlého, běžel k němu a chtěl mu pomoci a stáhnul mu rukavici. Tu uviděl, že má na ruce prsten, který věnoval své první nevěstě. Teprve nyní se mu pozorněji zahleděl do obličeje a poznal svoji milou, tu byl tak dojat, že jakmile otevřela oči, pravil ji, že ona jediná je jeho milá a že si vezme jen ji a že to nemůže změnit žádný člověk na světě. Té druhé princezně vrátil s omluvou své slovo a poslal ji zpět domů, neboť nevěstu už měl.

Kdož našel ke svému srdci starý klíč, netřeba mu nového.

Poté slavili král a princezna krásnou svatbu. Ten moudrý lev došel u krále opět vážnosti, neboť mluvil pravdu