Dvanáctero lovců

Byl jednou jeden princ a ten měl nevěstu, kterou velmi miloval. Když jednou takhle spolu důvěrně seděli, tu přišla zpráva, že princův otec umírá a přeje si ho ještě jednou před smrtí vidět. Princ se s dívkou rozloučil, a tak ji pravil, že tu ji dává v zástavu prsten a až se stane králem, přijede si pro ni.
Odjel domů a tam si jeho otec blízek smrti na něm vyžádal slib, že se ožení s dívkou, kterou mu on vybral; a princ byl natolik zarmoucen, že ani nepřemýšlel a králi vše slíbil. Pak starý král zavřel oči a umřel. Princ byl pomazán na krále; a když doba smutku minula, musel splnit svůj slib, tak k té druhé princezně vyslal námluvčí a ona se mu byla zaslíbila.
O tom, co se událo, se jeho první nevěsta princezna Leonka dozvěděla, a tak ji ta zrada zranila, že se málem bolestí pominula. I otázal se jí král, co se stalo, čím by ji mohl potěšit a ona mu pravila, ať jí daruje jedenáct dívek jí podobných postavou i vzhledem. A král nechal opravdu takové dívky ve svém království vyhledat a své dceři je přivedl. Ona pak poručila dvanáctero loveckých obleků ušít a ty si pak dívky i ona sama oblékly. Pak si Leonka na svém otci vyžádala svolení a dívčí družina vyjela na dvůr bývalého ženicha, kde se nechaly ohlásit a zda by je král jako své lovce nenajal, se ptaly. Král svou nevěstu nepoznal, ale lovci se mu zalíbili, a tak si je u sebe nechal.
Ten král měl však podivuhodného lva, který vše skryté a tajné znal, a ten lev jednou večer přišel za svým králem, a tak mu pravil, že těch dvanáct lovců nejsou muži ale dívky, že pokud chce míti jistotu, má je podrobit zkoušce, v předsíní ať nechá rozsypat hrách, že krok můžu je pevný a rázný, a jsou-li to muži, hrách rozdupají a ani zrnko se nepohne, kdežto dívky cupitají a dupitají, nohama šoupají, pod jejich krokem se zrnka hrášku po předsíni rozkutálejí.
Král tedy poslechl rady moudrého lva a poručil rozsypat v předsíní hrách. Však měl sluhu, který to s lovci dobře myslel, ten zašel za Leonkou a o zkoušce jí vše vypověděl. Leonka všem dívkám přikázala, že musejí potlačit svoji přirozenost a mají před krále předstoupit pevným krokem.
Ráno si nechal král lovce předvolat, aby předsíní jít museli, ale když se pak byl přesvědčil, viděl hrách rozdupán a ni zrnko se nepohnulo z místa. Řekl tedy lvovi, že on se velmi mýlil, ten však pravil, že král byl oklamán, že ony byly o zkoušce zpraveny, že ať je jiné zkoušce vystaví, ať do předsíně dá rozmístit dvanáct kolovrátků, že jsou-li to muži, ani si jich nevšimnou, však jsou-li to dívky, budou se těšit pohledem na ně.
Král tedy opět souhlasil a kolovrátky přinést porušil. Však ten sluha, co si byl lovce oblíbil, zase Leonce vše vypověděl, tedy princezna svým družkám pravila, aby svou přirozenost opět zapřely a na stranu, kde budou kolovrátky stát, ani okem nepohlédly.
Ráno si král nechal lovce opět zavolat, aby předsíní přijít museli a ony ani okem o kolovrátky nezavadily. Tu se král na lva pohněval, že mu už pak více nevěřil.
Lovci s králem dále jezdili na lov a čím byli u krále déle, tím je měl král raději. I stalo se jednou, že když byli zase na lovu, přišla zpráva, že králova nová nevěsta je na cestě k němu. Když to Leonka zaslechla, bolestí se jí srdce zastavilo a v mdlobách padla na zem. Král si byl pomyslel, že se jeho lovci něco zlého stalo, běžel k němu a chtěl mu pomoci a rukavici mu stáhnul. Tu uviděl, že má na ruce prsten, který byl své první nevěstě věnoval. Teprve nyní se Leonce pozorněji zahleděl do obličeje a svoji milou poznal, tu byl tak dojat, že když ona oči otevřela, pravil ji, že ona jediná je jeho milá a že jen si ji vezme a že to žádný člověk na světě změnit nemůže.
Té druhé princezně s omluvou své slovo vrátil a zpět domů ji obrátil, neboť nevěstu už má, a když starý klíč k svému srdci našel, netřeba mu nového. Poté slavili král a Leonka krásnou svatbu. Ten moudrý lev opět přišel u krále v milost, neboť vždy mluvil pravdu.