Dvě dcerky a dobrá lesní víla

Byl jednou jeden kmotr, byla jednou jedna tetka, on byl vdovec, ona vdova, on měl dcerku, ona taky, a tak se dali dohromady, že jim spolu bude lip. Jenže jim lip nebylo, a kdyby bylo bývalo, nebylo by teď co vyprávět. Tak dobře poslouchejte!
Oboří se jednoho dne tetka na kmotra a vymýšlí si, až se práší:
„Ta Tvoje holka je drzá, lenošná a neposlušná, už si s ní nevím rady!“
Kmotr vzdychne, už dávno poznal, že proti té ženské, co si uvázal na krk, nic nezmůže, a darebná tetka si dál mele svou:
„Ať mi jde z domu! Jestli ji nevyženeš, pod jednou střechou s Tebou nezůstanu.“
Chudák kmotr to přemílal ze všech stran, ale nenašel jak z toho. I zavolal si s těžkým srdcem dcerku a povídá:
„Děvečko zlatá, Ty sama víš, jak to u nás vypadá. Jsi rozumná, k práci se umíš postavit a jsi už dost velká, aby ses o sebe dovedla postarat. Jdi, kam Tě oči povedou a nohy ponesou. Nepůjdeš-li, macecha nás oba k smrti utrápí.“
Když to dcerka vyslechla, zaplakala, pak si s pláčem raneček svázala, naposled objala tatíčka a vydala se do světa.
Šla, kam ji oči vedly a kam ji nohy nesly, až přišla ke studni a zčistajasna uslyšela:
„Panenko pěkná, běžíš kolem, běžíš, proč se nezastavíš?“
„I zastavím, studničko, zastavím, když mě tak upřímně zveš,“ odpověděla dcerka. ,Ale vidím, že vodu máš zkalenou. Chceš, abych Tě vyčistila od bahna?“
„To udělej, panenko pěkná, to udělej, a já Ti poděkuju. Až tudy půjdeš podruhé, dám Ti čisté vody.“
Hodná dcerka ze studny vyčerpala vodu, bahna ji zbavila, vyspravila ji, jak mohla, a šla dál.
Za čásek došla k peci. Sotva se přiblížila, uslyšela:
„Panenko pěkná, běžíš kolem, běžíš, proč se nezastavíš?“
„I zastavím, pícko, co bych se nezastavila. Ale vidím, že jsi celá zbědovaná. Mám Tě vymést, hlínou vymazat a oheň rozdmýchat?“
„To udělej, panenko pěkná, to udělej, já se Ti odvděčím. Až tudy půjdeš podruhé, dám Ti teplého chleba.“
Dcerka se o pícku postarala, a když se v ní rozhořel oheň, šla svou cestou dál.
Za čásek došla k révovému keři a ten už zdálky na ni volal:
„Panenko pěkná, běžíš kolem, běžíš, proč se nezastavíš?“
„Ráda se zastavím, milá révo, a okopu Tě a očistím od suchého listí, už to potřebuješ.“
„To udělej, panenko pěkná, to udělej, já Ti to nezapomenu. Až tudy půjdeš podruhé, dám Ti sladkých hroznů.“
Dcerka keř vinné révy pečlivě ošetřila a šla dál, kam ji nohy nesly a vedly oči. Už se schylovalo k večeru, když došla k černému lesu.
Měsíc nesvítil, tma mezi stromy houstla, že bylo sotva na krok vidět, a na děvečku padl strach. V tom mezi haluzemi prosvitlo, cesta zatočila na mýtinu, a kde se vzal tu se vzal, uprostřed mýtiny stál bílý domeček.
„Poprosím tady o nocleh,“ pomyslela si dcerka, „když mě vyženou, nestane se mi hůř, než když mě vyhnali z domova.“
Prošla voňavou zahrádkou a třikrát zaklepala na dveře bílého domku.
„Kdo to klepe na mé dveře?“ ozvalo se zevnitř.
„Pocestná,“ hlesla děvečka.
„Jsi-li dobrého srdce, vejdi, nejsi-li, pospíchej odtud.“
Dcerka si povzdechla:
„Jsem ubohé opuštěné děvče. Macecha mě vyhnala z domova, nemám kde hlavu složit.“
Z domku vyšla o berličce krásná paní s vlasy až na paty a usmála se:
„Hádám, že budeš hodná děvečka. Pojď dovnitř a mě se neboj. Jsem lesní víla. Za tisíc let jsem si na paloucích nohy utancovala, že mi už neslouží, a tak si tu hospodařím.“
Dcerka vstoupila do bílého domku a dobrá víla se jí zeptala:
„Nechtěla bys ke mně do služby? Jestli se práce nebojíš, jestli máš ráda všechno lesní býlí a všecičku lesní havěť, nebudeš si u mě naříkat!“
Dcerka si oddychla, že nebude muset dál nazdařbůh světem, a s radostí přijala. Víla jí ukázala světničku, kde bude bydlet, a hned jí pověděla, co bude mít na práci:
„Můj domeček musí být jako z cukru, moje kořeníčko v zahrádce nesmí mít nikdy žízeň a moji drobečkové nikdy hlad. Budeš si to pamatovat?“
„Budu,“ slíbila dcerka, „to není tak těžké, abych si to nepamatovala.“
„Ať se vevnitř všechno třpytí a ať mi zahrádka na pozdrav zavoní, až se v poledne vrátím. A nezapomeň, až se slunko vyhoupne nad vrcholek téhle hrušně, uvaříš kaši z otrub, ale ať není ani moc horká, ani moc studená, a pak takhle svoláš všechny moje děti:

Drobečkové milí,
kampak jste se skryli?
Ať už jste zalezli kdekoli, kamkoli,
pospěšte si, přispěchejte,
do kaše se s chutí dejte!

Na tohle zavolání se moje drobotina shromáždí kolem Tebe. Ty ji dobře nakrmíš, a to Ti říkám, nelekej se, jsi-li hodná, nemáš proč!“
Dcerka udělala, jak jí víla přikázala. Když poklidila v domku a postarala se o zahrádku, uvařila kaši, ozkusila ji, aby nebyla ani horká, ani studená, a zrovna když slunko stálo nad hrušní, vyšla na dvorek a zavolala:

„Drobečkové milí,
kampak jste se skryli?
Ať už jste zalezli kdekoli, kamkoli,
pospěšte si, přispěchejte,
do kaše se s chutí dejte!“

Jakmile to dořekla, vyhrnuli se ze všech děr, skrýší a doupat, co jich všude bylo, hadi a štíři, ropuchy a myši, tchoři a lasice a všelijaká jiná lesní havěť. Dcerka je do jednoho svědomitě nakrmila, a když ta divná droboť měla dost, jak se seběhla, tak byla pryč.
Za poledne se víla vrátila z lesa domů, přivoněla k zahrádce, očima polaskala domek, zašla na dvůr a třikrát tleskla do dlaní. Jako na povel shromáždili se kolem ní její drobečkové a ze všech stran repetili chválu na novou hospodyňku. A tak ta hodná dcerka u dobré víly zůstala.
Jednoho dne, když uplynuly zrovna dvakrát tři měsíce, položila víla dcerce hlavu do klína a poprosila:
„Povískej mě ve vlasech, už mě dlouho nikdo nepovískal!“
A jak tak měla hlavu v dívčině klíně, cítila, že jí do vlasů ukápla horká slzička.
„Pročpak pláčeš, děvenko? Snad se Ti nestýská po domově?“
„Stýská, tetičko, stýská,“ odpověděla smutně dcerka, „vždyť ani nevím, jestli můj tatíček ještě je naživu.“
„Inu, půjdeš se tedy podívat domů,“ řekla víla. „Jdi do sklepa a vyber si jednu truhličku, mám jich tam dost a dost. Kterou si vybereš, tu Ti dám za výslužku, ale to si pamatuj, otevřít ji smíš až doma!“
Dcerka šla do sklepa, ze všech truhliček, co jich tam bylo, si vybrala tu nejmenší a nejskromnější, vysadila si ji na rameno, rozloučila se s dobrou vílou a pustila se k domovu.
Šla a šla a za čásek potkala keř vinné révy. Jak ji réva spatřila, hned na ni volala:
„Panenko pěkná, běžíš kolem, běžíš, proč se nezastavíš?“
Dcerka se zastavila a dostala sladké hrozny. Zanedlouho potkala pec a nasytila se teplého chleba. A brzy došla ke studni, která ji podarovala douškem svěží vody.
Tak jí cesta uběhla, ani nevěděla jak, a když přicházela domů, otec stál před vrátky a už zdaleka ji vyhlížel. Přichvátal jí naproti a zaplakal radostí, že se mu navrátila.
Doma společně otevřeli truhličku. To bylo překvapení! A ta krása! Celá výbava byla v truhličce složená, z nejjemnějšího hedvábí ušitá a bohatou výšivkou zdobená. Nade všechno krásné byly však svatební šaty, jakoby utkané dílem ze slunečního a dílem z měsíčního třpytu. Až z toho oči přecházely. A nejvíc přecházely maceše, protože v sobě tajila zlost a závist.
Vyzvídala na pastorkyni, jak k tomu bohatství přišla, a ta jí všechno upřímně vypověděla. Tetka si hned zavolala svoji vlastní dceru a přikázala jí, že musí taky do světa pro tohle nevídané věno. Macešina dcera, lenošnice líná, spustila nářek, nikam že nepůjde, ona ne, sama světem a k cizím do služby, to ji nikdo nikdy nedostane. Tak se ty dvě, darebná tetka a její darebná dcerka, do sebe daly, až matka dcerku koštětem z domu vyhnala a pohrozila jí, ať se neopováží vrátit se s holýma rukama!
Šla tedy dcerka, šla, kam ji oči vedly a nesly nohy. Za čásek přišla ke studni a uslyšela:
„Panenko pěkná, běžíš kolem, běžíš, proč se nezastavíš?“
„Copak nevidíš, že jsi plná bahna? To si radši dám zajít chuť,“ odsekla dcerka. „Ráno mi sama mamička ruce umyla; nebudu si je kvůli Tobě špinit!“
Šla dál a stejně jako její nevlastní sestra potkala pec a potkala keř vinné révy, ale nezastavila se tam ani tady a nepomohla, aby si ruce neumazala. Tak došla až do černého lesa a popadl ji strach, zrovna když se před ní na mýtině objevil bílý domek dobré lesní víly. Třikrát zaklepala na bílé dveře.
„Kdo to tluče na mé dveře?“ ozvalo se zevnitř.
„Pocestná,“ řekla dcerka.
„Jsi-li dobrého srdce, vejdi, nejsi-li, pospíchej odtud.“
„Pusťte mě dovnitř, však Vás neukousnu,“ vykřikla dcerka. „Je mi zima, mám hlad a nemám kde hlavu složit. Mamička mě vyhnala z domova!“
Z domku vyšla o berličce krásná paní s vlasy až na paty.
„Vlastní mamička Tě vyhnala z domova?“ zeptala se. „To nevím, nevím, jestli budeš hodná! Inu, když jsi tak opuštěná, zkusím to s Tebou. Vezmu Tě do služby a ono se ukáže.“
„Proč ne,“ řekla dcerka, „do služby k Vám půjdu, ale jenom tenkrát, když mi dáte za výslužku krásné šaty utkané dílem ze slunečního a dílem z měsíčního třpytu. A k tomu náramek z ryzího zlata a šest šňůr pravých perel.“
„Skromná zrovna nejsi, děvečko,“ podotkla víla. „Snad budeš aspoň pracovitá. Když s Tebou budu spokojená, dostaneš, co žádáš, a možná ještě víc.“
A víla dcerce vypověděla, co a jak bude mít na starosti. Než ráno odešla do lesa, připomněla jí:
„Hlavně moje dětičky mi dobře opatři! Pamatuj, že kaše nesmí být ani horká, ani studená. Zavoláš na ně takhle:

Drobečkové milí,
kam jste se mně skryli?
Ať už jste zalezli kdekoli, kamkoli,
pospěšte si, přispěchejte,
do kaše se s chutí dejte!

Na nic nezapomeň a ničeho se nelekej, jsi-li hodná, nemáš se čeho bát!“
„To je pořád napomínání,“ zabručela zlostně dcerka, jakmile v domku osaměla, a vlezla znovu do postele.
Slunce už stálo vysoko nad hrušní, když v nemytém hrnci začala vařit kaši. Neokusila ji, zda není ani horká, ani studená, vyběhla na dvůr a rychle odříkala, co ji víla naučila.
V tu chvíli už ze všech skrýší přibíhala hladová lesní havěť.
„I fuj,“ vykřikla dcerka, „tuhle ošklivou chamraď že mám krmit? Ani mě nenapadne!“ Vyklopila hrnec horké kaše, ty nejmenší drobečky pošlapala, ty větší opařila a ti nejrychlejší se s hrůzou a o hladu rozprchli.
Jakmile se víla před polednem objevila na mýtině, kdo z lesní droboti přežil špatné zacházení, přihrnul se k ní a hořce si stěžoval.
Víla se na dcerku tuze rozhněvala, zle jí vyčinila a potom řekla:
„Teď jdi do sklepa a vyber si tam za výslužku truhličku, už Tě tady nechci vidět. A to Ti povídám, truhličku neotvírej, dokud nebudeš doma.“
Dcerka sešla do sklepa a vybrala si tu největší a nejkrásnější truhlici, vysadila si ji na rameno, neřekla dobře ani špatně a vydala se na cestu.
Brzy potkala vinnou révu, byla obalená lákavými hrozny, ale jak se jich dcerka dotkla, scvrkly se a byly tak trpké, že se nedaly spolknout. Potkala pec, z které voněl teplý chléb.
a sotvaže po něm sáhla, pec jí popálila prsty. A když konečně došla ke studni, byla už celá utrmácená, jak ji ta veliká truhlice tížila. Složila ji na zem a těšila se, že si naváží čerstvé svěží vody, navážila však jen a jen bahno.
Od hladu a žízně a z té těžké truhly se jí dělalo až mdlo. K domovu měla už blízko, ale rozhodla se, že truhlici otevře, třeba uvnitř najde něco k snědku. To zděšení! Jak zvedla víko, vyhrnuli se ven hadi a štíři, ropuchy a myši, lasice a tchoři a pavouci a mravenci a všechna ta drobná havěť, co jí v lese je, repetilo to a křičelo:

„Vrať nám naše bratříčky,
vrať nám naše sestřičky!
Kams je dala,
kde je máš,
kdepak nám je schováváš!“

A div divoucí! Té nanicdobré dcerce začali znenadání vylézat z vlasů hadi a ještěřice, z rukávů mravenci a pavouci, zpod sukní žáby a lasice a tchoři. Vrtěla se a kroutila, ošívala se a drbala a škrábala a poskakovala a natřásala se, aby se té divé havěti zbavila, a pak vzala s hrůzou nohy na ramena a utíkala a běžela, jenže si popletla cestu a neběžela k domovu, ale zpátky do lesa, a jestli se nezastavila, běží tím černým lesem ještě dnes.
Kdo mi to nevěří, ať si tam běží za ní!
Kdo mi to uvěřil, tomu povím víc, protože zrovna v ten den, kdy ta darebná holka, co se tak drbala a vrtěla, se rozběhla do černého lesa, slavili v kmotrově chalupě svatbu. A byla to svatba jaksepatří, vždyť se vdávala kmotrova hodná dcerka a brala si nejhodnějšího a nejpěknějšího mládence ze vsi. Já tam byl taky, ale kdo tam nebyl, to byla ta zlá tetka. Stála za plotem a vyhlížela, jestli se jí s truhlicí na rameni nevrací ze světa domů její darebná dcera. Stála tam a stála, oči si docela vykoukala, a jestli ještě nešla pryč, stojí tam dodnes.
Kdo mi to nevěří, ať si tam stoupne taky!