Ebenový kůň

Byl jednou jeden král a měl tři dcery, spanilé jako luna v úplňku, a syna, mrštného jako gazela a krásného jako letní ráno.
Stalo se, že na královský dvůr přišli tři cizinci. Jeden nesl páva ze zlata, druhý měděnou trubku a třetí koně z ebenového dřeva, bohatě vykládaného slonovinou.
„Nač jsou ty věci?“ ptal se král.
„Kdo má zlatého páva,“ řekl první cizinec, „nemusí se starat, kolik je hodin. Když hodina uplyne, páv zatřepetá křídly a zakřičí.“
„Kdo má měděnou trubku,“ pravil druhý, „ničeho se nemusí bát. Ještě dřív, než se nepřítel ukáže, trubka sama zatroubí, varuje.“
Třetí cizinec řekl:
„Kdo má ebenového koně, dostane se, kam se mu zamane.“
„Neuvěřím Vám, dokud věci nevyzkouším,“ pravil král.
Slunce zrovna dostoupilo k poledni a tu páv zatřepetal křídly a zakřičel.
V tu chvíli vstoupil do brány paláce prosebník a trubka z ničeho nic sama zatroubila. Král dal falešného prosebníka prohledat a v jeho šatech se našel schovaný meč. Prosebník se přiznal, že chtěl krále probodnout.
„Jsou to věci velmi užitečné,“ liboval si král. „Co za ně chcete?“
„Dej mi za ženu jednu z princezen,“ řekl první cizinec. Totéž si přál i ten druhý. Král od nich vzal bez rozmyšlení páva a trubku a dal jim za ně princezny.
Tu předstoupil před krále třetí cizinec, ten s ebenovým koněm, a pravil:
„Vezmi si koně, jasný králi, a dej mi za ženu třetí princeznu.“
„Jen ne tak rychle,“ řekl král, „ještě jsme koně nevyzkoušeli.“
Princ se nabídl, že koně vyzkouší.
Vyšvihl se na něj, trhl uzdou, bodl koně do boků ostruhami, ale kůň stál jako přibitý. Král se na cizince osopil, cože si z nich tropí blázny, aby si dřevěného koně vzal a zmizel králi z očí, než to s ním špatně dopadne.
Ale cizinec se nedal. Přistoupil ke koni a poradil princovi, aby stiskl knoflík ze slonové kosti, který měl kůň na pravé straně šíje. Princ poslechl, a když stiskl knoflík, kůň se vznesl do výše takovou rychlostí, že byl rázem až v oblacích. Leč pořád výš a výše, až se princi ztratila země z dohledu. Zatočila se mu hlava a musel oběma rukama obejmout koňovu šíji, aby nespadl. Litoval, že na koně sedl, a v duchu se už loučil se životem.
V tom si všiml, že kůň má knoflík také na levé straně krku. Stiskl jej, kůň se v letu zpomalil a začal se snášet k zemi. Tu princ stiskl knoflík zase na pravé straně a kůň opět vyletěl, jako by ho vystřelil, a vysoko nad oblaky se hnal jako vichřice. Princ z radosti, že koně ovládá, a rozjařen rychlostí, s jakou se kouzelný kůň hnal, spouštěl se níž a zase vzlétal do výše a okoušel rozkoše letu, jaké smrtelník dosud nepoznal.
Když už cítil únavu, stiskl knoflík na levé straně a snášel se k zemi. Trvalo to hodnou chvíli, než pod sebou rozeznal krajinu. Byla to krajina neznámá, s jezery a bystřinami, se zelenými lesy, plnými zvěře, uprostřed s krásným městem z bílých paláců a cypřišových hájů.
Princ se snášel níž a níže a zamířil nad zámek ze zlatých cihel, stojící opodál města mezi růžovými zahradami. Snesl se na střechu toho zámku a slezl z koně. Překvapilo ho, jaké je tam ticho, odnikud se ani zvuk neozval, ani hlásek nehlesl. Princ se rozhodl, že tu přenocuje a ráno se vydá na cestu domů. Sedl si a díval se, jak se noc pomalu snáší do korun stromů.
A jak tak sedí a o nohy dřevěného koně opírá, spatří v růžových zahradách světlo. Zazářilo jako hvězda a už se blíží, roste, na desatero světel se rozpadá a tu princ rozeznává krásné panny v stříbřitých závojích, jak nesou pochodně a obklopují dívku tak spanilou, až princovi srdce usedá. Vejdou do zámku a v tu chvíli se celý zámek rozsvítí, líbeznou hudbou se rozezní a rozvoní vůněmi kadidla a ambry.
Princ jak omámen rozvinul turban, uvázal jej na zlatý výstupek a spustil se po něm dolů k oknu, odkud šlo nejvíce světla. A oknem vstoupil do komnaty mezi dívky; ty se s křikem rozprchly, jen ta nejspanilejší zůstala, jakoby ji přimrazil, očima se do princových očí vpila a oba si jedněmi ústy vyznali lásku. Pověděli si o sobě, kdo jsou, kráska mu řekla, že je královská dcera a tenhle zámek že otec dal vystavět jen pro ni, aby se měla kde radovat, když na ni v královském paláci padne smutek.
Zatím dívky z princeznina průvodu přiběhly do královského paláce, vzbudily krále a volaly:
„Králi, pomoz, zlý duch vletěl oknem k princezně a drží ji v zajetí.“
Král nemeškal, opásal se mečem a běžel do princeznina zámku. Vpadl do její komnaty a tu, místo aby ji zastal plačící ve spárech ošklivého ducha, viděl, že se usmívá a baví s krásným jinochem. Tím větší dostal zlost.
Vrhl se na cizího mladíka s taseným mečem, ale mladík také tasil meč. Král si to rozmyslel, pustit se v souboj s mladým, mrštným mužem, a ustoupil.
„Jsi duch, či člověk?“ zvolal.
„Jsem člověk jako Ty,“ odpověděl jinoch. „Jsem královský princ a prosím Tě, abys mi dal svou dceru za ženu. Nedáš-li mi ji, vezmu si ji sám.“
Krále překvapila ta odvážná řeč.
„Jen to zkus,“ řekl, „město je plné vojska!“
„Ubráním se všemu Tvému vojsku,“ kasal se princ.
Netušil, že ho král vezme za slovo.
„Dobrá,“ pravil král, „dám Ti princeznu za ženu tenkrát, když se v poli postavíš proti čtyřiceti tisícům vojáků.“
Princ se styděl před princeznou ustoupit, a tak řekl, že se proti královu vojsku zítra postaví. Král pozval prince do královského paláce na nocleh a všichni tři se tam odebrali, aby každý podle svého vyčkal rána, kdy se mělo rozhodnout, stane-li se princ královským zetěm. Princ usnul hned, jako když ho do vody hodí; byl tím divokým letem nad oblaky notně unaven. Král se dlouho obracel na lůžku, než usnul; měl starost, aby jeho vojáci prince nezabili a on tak nepřišel o hezkého zetě. Princezna však po celou noc oka nezamhouřila; ta se teprve o svého miláčka strachovala.
Sotva slunce vyšlo, v poli za městem stálo čtyřicet tisíc vojáků připravených k boji. Král dal princovi přivést nejkrásnějšího koně z královských stájí, ale princ poděkoval, že prý si na jiného nesedne než na svého.
„A kde máš koně?“ ptal se král.
„Na střeše princeznina zámku,“ odpověděl princ.
Král měl za to, že si z něho princ dělá blázny; cožpak se kůň může dostat na střechu? Princ však stál na svém, a tak nezbylo králi než pro koně na střechu poslat. Za chvíli se dva silní sluhové vraceli a nesli tak nádherného koně, že se všem údivem zastavil dech. Ale hned nato všichni zase vydechli překvapením, když viděli, že kůň je ze dřeva.
„Na tom koni mé vojsko neporazíš,“ pravil král.
Princ neřekl ani slovo, vyšvihl se na kouzelného koně, stiskl knoflík na pravé straně koňovy šíje, kůň se jako střela vznesl do vzduchu, a než se král a jeho průvod a vojáci vzpamatovali, kůň s princem už byl vysoko, že se zdál menší než vlaštovka.
Čekali, čekali, ale jezdec na ebenovém koni se nevracel. Král se odebral do paláce a pověděl princezně, co se stalo. Princezna spustila nářek, že nebude bez svého miláčka žít, odebrala se do svého zámku ze zlatých cihel a tam se uzavřela, nejedla, nespala a jen se pro prince trápila. Marněji král domlouval, aby cizího jinocha pustila z hlavy, že to beztoho není princ, ale kouzelník, když umí tak létat povětřím. Princezna se však nedala utěšit a steskem se těžce roznemohla.
Zatím se princ na ebenovém koni octl v takové výši, že ztratil zem z dohledu. Bylo mu volno při tom letu, ale stýskalo se mu po princezně. Rozhodl se však, že se k ní nevrátí dřív, dokud se nepodívá na svého otce, který jistě starostí o syna nespí a dává ho hledat po celé zemi. Letěl a letěl, až pod sebou spatřil věže rodného města. Snesl se na střechu královského paláce, slezl z koně a rovnou běžel k otci.
To bylo radosti a objímání! Když otci všechno vypověděl, jak se naučil kouzelného koně řídit, jak se dostal do daleké cizí země a tam se zamiloval do princezny, zeptal se najednou, co se stalo s pravým majitelem kouzelného koně, s tím cizincem, který za koně chtěl královskou dceru.
„Ten darebák je ve vězení,“ řekl král, „za to, že ses jeho vinou ztratil.“
„Tys ho dal uvěznit za to, že nás obdaroval tak zázračnou věcí?“ zvolal princ. „Vždyť si zaslouží, aby se mu celý dvůr klaněl.“
Král tedy dal ihned cizince z vězení propustit a povýšil ho na nejvyššího šlechtice v zemi. Cizinec naoko velmi děkoval za tu poctu, ale v duchu spokojen nebyl. Stál o princeznu, ale tu mu nedali. Nedal však na sobě nic znát a čekal, až se mu naskytne příležitost, aby se pomstil.
Princ se domova brzo nabažil. Byl stále jak na trní, trápil ho stesk po princezně z daleké země. Marně ho král zapřísahal, aby se nevydával v nebezpečí, nedal si říci, a jednoho dne vsedl na ebenového koně, dal se s ním v let. Letěl a letěl, až se octl v té cizí zemi, a opět se snesl uprostřed růžových zahrad na střechu zámku ze zlatých cihel.
Princezna ležela ve své komnatě, bledá a pohublá, všude bylo ticho, ani písnička se neozvala, a tu se odhrnula záclona a do komnaty vstoupí její miláček. Rázem z ní nemoc spadla; vyskočí z lůžka a vrhne se mu kolem krku.
„Chceš se mnou do mého království?“ zeptal se jí princ.
Přikývla a tu princ, než se poděšené služebnice vzpamatovaly, vzal princeznu do náručí a nesl ji na střechu paláce. Tam ji posadil na ebenového koně, vyšvihl se mu na hřbet za ní a stiskl knoflík na pravé straně šíje. A už se vznášeli vysoko v oblacích a tiskli se k sobě, opojeni šťastným shledáním a rozjařeni kouzelným letem.
Hluboko pod nimi v zámku ze zlatých cihel spustili poplach, volali krále, ale už bylo pozdě. Král si rval vlasy a naříkal nad ztracenou dcerou, o níž věřil, že už ji víckrát neuvidí.
Princ s princeznou letěli a letěli, na krále ani nevzpomněli, a když se octli nad městem, kde vládl princův otec, snesli se do jedné z královských zahrad. Tam princ ukryl princeznu do besídky uprostřed jasmínu, narcisů a lilií, u besídky nechal stát dřevěného koně a šel se ukázat otci.
Všichni měli radost, že princ je už zase doma, a nejvíc se radoval král. Princ mu pověděl, že si přivezl krásnou nevěstu, a prosil ho, aby si ji směl vzít. Král si myslel, že když se princ ožení, nechá těch bláznivých cest povětřím, a rád k svatbě svolil.
Celé město se začalo zdobit, všude se děly přípravy k nádherné svatbě. Do zahrady, v níž byla princezna schována, poslal princ dívky s harfami a zpěvačky a dal tam vypustit tisíce slavíků, aby princeznu v její samotě obveselovali.
Cizinec, pravý majitel kouzelného koně, skrýval v srdci větší a větší hněv a div se nezadusil vztekem, když ty slavné přípravy viděl. Aby se na ně nemusel dívat, potuloval se královskými zahradami. A tak se stalo, že došel k besídce uprostřed jasmínů a narcisů a spatřil u besídky stát svého koně. Nahlédl do besídky a uviděl tam překrásnou dívku. Hned uhádl, že je to princova nevěsta, a tu ho napadlo, že teď se může všem pomstít za to, jak mu ukřivdili a jak ho o koně okradli.
Vešel k princezně, hluboko se jí uklonil a řekl:
„Posílá mě princ, můj pán, abych Tě ukryl na jiném místě, prý Ti zde hrozí nebezpečí.“
Princezna se zhrozila jeho šeredného obličeje a on to poznal i řekl:
„Princ je žárlivý, a proto k té službě vybral zrovna mne, nejošklivějšího ze svých přátel, aby ses do mne nezamilovala.“
Princezna se usmála, potěšena, že se princ o ni bojí, podala šerednému muži ruku a on ji vyvedl ven, k ebenovému koni.
„Sedni si na koně,“ vyzval ji, „princ si přeje, abys jela na něm.“
Princezna se nechala vysadit na koně, muž si sedl za ni, stiskl knoflík na pravé straně a kůň se vznesl do povětří tak rychle, že rázem ztratili zem z očí.
„Což jsou královské zahrady tak veliké, že tak dlouho letíme?“ ptala se po chvíli princezna, znepokojena, že se let nezpomaluje.
Tu se ošklivý muž zachechtal a přiznal se princezně, kdo je, on že toho koně vyrobil a že ji unesl proto, aby se princi pomstil. A začal se vychloubat, že je tak mocným kouzelníkem, že kdyby chtěl, hvězdy by se mu slétaly na hlavu jako vosy na slívu. Ale to už nebyla pravda a princezna to stejně neslyšela, omdlela hned při prvních jeho slovech.
Zatím se do zahrady vypravil nádherný průvod s princem v čele, aby odvedli princeznu do královského paláce a vystrojili ji tam k svatbě. Princovi bylo divné, že slavíci nezpívají a hudebníci nehrají. Nechal průvod vzadu a rozběhl se k besídce, v níž princeznu ukryl. Ale našel besídku prázdnou. Polekán vyběhl ven a tu si teprve všiml, že ebenový kůň také zmizel. Volal princeznu, prohledával jasmínové houštiny, avšak po princezně ani stopy. Tu se dozvěděl od jedné dívky z těch, které sem poslal, aby princezně vyhrávaly, že pro princeznu přišel cizí muž a odletěl s ní na podivném koni. Když princovi toho muže vypodobnila, poznal v něm princ pravého majitele kouzelného koně. Hned ho napadlo, že se mu cizinec pomstil za to, jak s ním naložili. Počínal si jako šílený, s nářkem vzhlížel vzhůru, uvidí-li v oblacích koně s princeznou, ale i kdyby ji byl viděl, nebylo by mu to bývalo moc platné.
Princezna už byla daleko, předaleko. Navečer cizí muž zamířil s koněm k zemi a snesli se na louku s řekou uprostřed, aby si odpočinuli. Náhodou se zrovna vracel z lovu král té země, a když je uhlídal, dal zastavit a vyptával se, co jsou zač.
„Hádám podle tváře a podle průvodu, že jsi král,“ řekl ošklivý muž. „Odpusť nám, že jsme se, já a moje sestra, usadili na Tvé louce. Jsme unaveni dlouhou cestou.“
„Lže!“ vykřikla princezna. „Nejsem jeho sestra, unesl mě násilím. Zachraň mě, pane, budu Ti do smrti vděčna.“
Král dal ihned ošklivého muže spoutat a pro princeznu připravil nosítka. Potom si začal prohlížet ebenového koně. Líbila se mu ta umná práce, to vykládání ze slonové kosti, ale ani ošklivý muž, ani princezna mu neřekli, jaké kouzlo v sobě ten kůň má. Král dal koně od nést do královského paláce, doprovodil tam také princeznu a vykázal ji nejkrásnější komnaty. Jejího únosce dal uvrhnout do vězení.
Zdálo by se, že se princezně povede lépe. Ale upadla z jednoho zajetí do druhého. Král se do ní totiž bláznivě zamiloval a ani na krok ji z paláce nepustil a brzo ji oznámil své přání oženit se s ní.
Princ, její pravý ženich, zatím chodil v přestrojení od města k městu, ze země do země a všude se vyptával na starého ošklivého muže, na krásnou panu a na zvláštního koně z ebenového dřeva; nikdo však o nich nemohl nic říci. Chodil dlouho, celé měsíce, až se na něj konečně štěstí usmálo. Na tržišti v jednom městě si kupci vyprávěli o králi ze sousední země, jak se vracel z lovu a na louce spatři krásnou dívku, jak ji vysvobodil z rukou starého šeredného muže a jak se do ní šíleně zamiloval. To že však není nic divného. Ale ten dřevěný kůň, to že je div divů; nádherně vykládán slonovou kostí a vypadá jako živý.
Jakmile to princ uslyšel, srdce mu radostí poskočilo a hned se vydal na cestu do sousední země. Celou noc a celý den šel a ještě jednu noc, až přišel do královského města. Tam se nepovídalo o ničem jiném než o krásné dívce, kterou král k zbláznění miluje, ale ta dívka že je šílená a král marně pro ní hledá pomoc, aby ji uzdravil.
Princ zamířil rovnou ke královskému paláci a dal se ohlásit jako lékař z daleké země, že každou nemoc umí vyléčit. Král mu všechno od začátku pověděl, jak princeznu našel a jak teď princezna nespí, nejí, nikoho k sobě nechce pustit, drahé polštáře trhá a vzácné sklo rozbíjí.
Princ to všechno vyslechl a pravil:
„Než začnu princeznu léčit, musím vidět toho koně.“
Král hned dal koně přinést na nádvoří paláce a princ si ho důkladně prohlédl. Když viděl, že na něm nic nechybí, hlavně ty dva knoflíky ne, řekl králi:
„Dej koně hlídat a doveď mě k té nemocné dívce.“
Král ho dovedl k princeznině komnatě. Princ krále požádal, aby ho nyní nerušil, a vešel za princeznou. Když ho princezna spatřila, poznala ho i v tom přestrojení a div se radostí nezbláznila doopravdy. Princ jí poradil, co má dělat, aby ji mohl vysvobodit, a vrátil se ke králi.
„Dívce už je lépe,“ řekl, „ale aby byla docela zdráva, musím provést ještě jedno zaklínání.“ A požádal krále, aby dal koně donést na louku, kde dívku našel, a také ji samu že tam musí musí přivést. Král rozradostněn, že mu cizí lékař nevěstu uzdraví, udělal všechno, jak si princ přál. Kůň už stál na louce za městem, pak tam ještě dovedli princeznu, a král, obklopen celým dvorem, čekal, co se bude dít.
Princ posadil princeznu na ebenového koně, sedl si za ni a stiskl knoflík na pravé straně koňovy šíje. Co se v tu chvíli, stalo, nikdo nečekal. Koho by kdy bylo napadlo, že se ten kůň vznese do vzduchu, jako by měl křídla, a rázem se vyhoupne až do oblak! Než se poděšený král vzpamatoval a dal lučištníků rozkaz, aby na koně stříleli, kůň už byl tak vysoko, že se zdál malý jako muška.
Princ s princeznou se už nestarali o to, co se s ubohým zamilovaným králem děje, radovali se, že jsou zase spolu, letěli a letěli přes hory a doly, až se šťastně dostali domů. Hned se slavila svatba, na niž přijel i princeznin otec. Odpustil jim, když viděl, jak se mají rádi, a dobře si vypočetl, že se dcera šťastně vdala. Znovu se celé město vyzdobilo, mnoho a mnoho nocí se při sladkém vínu a ovoci veselilo. I měsíc z toho radost měl, z nebeských oken se vykláněl a pod ním bylo v celé zemi jasmínově bílo.
Po svatbě prince napadlo, že si vyjedou na ebenovém koni. Ale marně ho sháněl. Jeho otec dal koně rozbít, aby už prince nenapadlo létat v povětří. Princ ebenového koně litoval, ale brzy na něj zapomněl; i bez něho se mu dobře žilo. A když svým dětem o kouzelném koni vyprávěl, ani jedno mu nevěřilo.