Eletka a žárováček

Byl už večer a na potemnělé louce, mezi stébly trávy, seděl pestrobarevný motýlek. Byla to motýlí slečna a jmenovala se Eletka. Jak tam tak sama seděla vzpomněla si na svého kamaráda, Žárováčka. A vtom tu byl. Celý zářící a třpytivý jako sluníčko ve studánce. „Jůůů, budeme si hrát,“ zvolala radostně Eletka. „Kam poletíme?“
„Do města, na pouliční lampy,“ řekl Žárováček. A letěli.
Vznesli se nad tmavě zelenou trávu a spící květy pampelišek a jakoby na mořských vlnách uháněli vzduchem k městu. Žárováček svítil Eletce na cestu a ona ho z legrace pošťuchovala před sebou, aby už tam byli.
Netrvalo dlouho a před nimi se objevila první pouliční lampa. Byla vysoká, štíhlá s červeným nátěrem na jediné dlouhatánské noze. Nahoře mírně nakloněná, aby dobře viděla na silnici pod sebou. Eletka si hned začala ze Žárováčka utahovat:
„Ché ché, Ty svítíš jenom bíle, ale ona žlutě.“ Žárováček trochu pohasl a povídá:
„To přece nevadí, bílá je taky hezká barva.“ A Eletka zase:
„A Ty jsi menší než ona.“
„No a? Nezáleží přece na tom jak je kdo velký. Důležité je, aby dělal ostatním radost,“ odpověděl už skoro pohaslý Žárováček. „Pojď, Eletko, poletíme dál, ať toho vidíme víc ..... “
„Počkejte,“ zvolal kdosi z výšky nad nimi. Byla to pouliční lampa. „Buďte tady chvíli se mnou. Jsem tady pořád sama, nemohu nikam jít. Je mi smutno. Všechny kamarádky jsou moc daleko a nemůžu si s nimi povídat. Odkud jste?“ Žárováček se celý rozzářil a povídá:
„Z louky.“
„A co tam je?“ ptá se lampa dychtivě dál, „já znám jenom silnici pod sebou, velká a malá auta, malé a velké lidi, kteří jdou kolem a malé a velké psy ..... A ti mi pořád dělají u nohy loužičky!“ zlobila se lampa. „Na naší louce,“ povídá Žárováček, „je spousta různých broučků a barevných květin. Jsou tam i stromy, podobné jako támhle ty na druhé straně silnice. Jsou malé i velké, s lístky i s jehličím.“
„A máte se rádi?“ ptá se lampa dál. „Máme,“ na to Eletka, „všichni mě tam mají rádi!“
„A proč?“ ptá se zase lampa. „Proč?!“ piští Eletka, „to jsou hloupé otázky. Protože jsem krásná a Ty ne! Tak! Pojď  Žárováčku, letíme zpátky na louku!“ Lampa trochu zablikala svým žlutým okem a povídá Eletce:
„Na to, aby Tě měl někdo rád, nemusíš být krásná, stačí, když budeš ostatním dělat radost.“
„Vždyť dělám, protože jsem krásná! A to stačí. Jdeme, Žárováčku, ta lampa je ale hloupá.“ A oba letěli zpět na louku.
„Ta lampa si vůbec nevšimla jak jsem hezká,“ zlobí se pořád Eletka. „Každý mě má na louce rád. Když se na někoho jen pousměju, hned mi přiběhne dát nějaký dáreček. Když si usmyslím, i hlemýžď mi poběží pro kytičku na druhý konec louky. A já mu pak řeknu, že se mi nelíbí a že jsem chtěla jinou. A on musí běžet znova, chi chi chi. Každý mě má rád. Anebo když si usmyslím, že chci med, tak mi ho včely musí dát. A přinést mi ho musíš i ty, Žárováčku! Žárováčku?! Žárováčku, kde jsi?!“ Eletka volala kolem sebe do tmy, ale nikdo se neozval. Jak tak pořád o sobě mluvila ani si nevšimla, že jí přestal Žárováček svítit na cestu. Byla sama v černé a studené noci .....
A Žárováček? Povídal si celou noc s pouliční lampou. Oba dva pak zářili do tmy tak, až si všichni broučci z okolí mysleli, že už vychází sluníčko.