Fimfárum

Až jednou budete mít čas a nebudete mít opravdu nic na práci, jděte na nejbližší nádraží a vyjeďte si na výlet do Nejdedále. Musíte jet osobním vlakem, čím osobnějším, tím lepší, a pojedete přes Důvěřov, Vejtahy do Samochval. V Samochvalech přesednete na lokálku a jedete přes Tůdlety, potom přes Támhlety, až přijdou Tůdlemy. V Tůdlemech vystoupíte a vezmete si autobus. Ten jede přes Horní Dedál, pak přes Dolní Dedál, až potom přijede do vesnice, která se jmenuje Nejdedál. No, a i kdybyste chtěli jet dál, tak v Nejdedáli už dál ject nemůžete, protože ta vesnice se jmenuje proto Nejdedál, protože tam už ta silnice nejde dál. A proč nejde dál ta silnice? Protože najednou místo silnice je náves, ale ta náves, to není prázdná náves, jako bejvá ve vesnicích. To je vlastně jeden jedinej velikej pomník. Taková – řekl bych – zkamenělá silniční příhoda. Nejdřív vás upoutá veliký býk, který stojí na zadních nohách a předníma nohama se opírá o ramena stařeny, která je velice vyděšená. A před tou stařenou je párek docela hezkých mladých lidí, svázaných provazem dohromady jako do otýpky. Pak je tam několik ovcí, několik telat, a pak je tam takový jako kníže vypadající člověk, který má lopatu, třímá ji nad hlavou, jako by chtěl ten svázaný párek uhodit. A to všecko je jako z kamene vytesané a pod tím je z květin vysázený nápis, který se čte Fimfárum.

Hned za pomníkem je kovárna. V té kovárně to všecko začalo. Před dávnými lety tam totiž bydlil kovář, a ten kovář měl ženu, a ta žena byla mladá a velice krásná. Tenkrát vesnice Nejdedál patřila ještě knížeti pánu, kterému spravoval celý majetek jeho první lokaj. Tenhle první lokaj byl pohledný chlapík. Ne že by byl pěknější než ten kovář, to ne! Jenomže nebyl tak umouněný a nepotil se, protože nepracoval se žhavým železem blízko ohně. Chodil si v krajčičkách a brokátu, s tenkou hůlečkou z daleké ciziny. Mladá, hezká, ale hloupá ženská někdy nepozná, v čem je její cena. A tak si ta kovářka za zády svého muže začala s tím vyfintěným prvním lokajem. A jak to tak na světě bejvá, čím víc se ta kovářka s tím prvním lokajem milovali, tím víc jim ten kovář stál v cestě. Jak prej to zaonačit, aby kovář nebyl? Nech prej to na mně, povídá první lokaj, a šel za knížetem pánem. Vyčkal si, když byl knížepán v náladě, a začal mu syčet do ucha: „Ten kovář má takové divné řeči… tak všecko kritizuje… nic mu není recht… má takové divné myšlení, zkrátka a dobře, měl by se potrestat!“ „No, když to říká on, náš věrný první lokaj, tak toho kováře potrestáme!“ „Nejlépe mu něco pod trestem smrti uložit, Jasnosti, co by nemohl vykonat, a pak ho za to potrestat!“ „Ale co?“ „Třeba, aby za jednu noc ukoval řetěz, kterým se dá zámek Vaší Jasnosti třikrát obtočit. To do rána neudělá, za trest bude viset!“ „Chacha – velice dobré. A vtipné!“ Tak to sepsali, opatřili pečetí a první lokaj s tím letěl ke kovářovi. Když mu to přečetl, mžoural okem po kovářce, které to v koutkách hrálo při pomyšlení, že už zítra ráno bude vdovou.

Náš kovář vzal tužku a papír, kouk se, kolik má železa, pak si to spočítal a viděl, že je to nemožný úkol, že řetěz do rána neuková. A svěřil se své ženě. Co prej by mu radila? Jak z toho ven? „To se ještě ptáš, jak z toho ven? Než aby tě veřejně oběsili, než abys takovou veřejnou ostudu své ženě udělal, jdi se do lesa oběsit sám!“ No, nechtělo se kováři, ale spočítaný to měl. Úkol se udělat nedá. Už se viděl před tribunálem, už se viděl, jak ho vezou, jak po lešení vystupuje, a pak si řek, když to má bejt můj osud, o chlup dřív anebo o chlup pozdějc. Vzal provaz a šel do lesa. A chodil a chodil a hledal větev, kde by se oběsil. Tahle se mu zdála moc vysoko, tahle se mu zdála moc tenká. To víte, každý člověk svůj konec odkládá, jak může. Až konečně našel takovou, že už se vymlouvat nemoh. Udělal smyčku jako na telátko, poroztáhl a dává si ji kolem krku. „Hej, co to tady je!“A proti němu stojí nadlesní, kterého tu v okolí nikdy neviděl. A hned se pustil do kováře: Cože si myslí. Cože to je za les, kde visí visatec? Cože je to za chlapa? Jakmile mu někdo provaz do ruky podá, jako beran jde a chce se pověsit? „Copak se lidi sebevražděj, když napoprvé není úspěch?“ Mluvil a mluvil jako kniha, jenom jedna věc byla divná, že občas, když se moc rozmluvil, mu z uší plamínky vyšlehly a byla cítit síra. Aby to tak byl čert! myslí si kovář. „To je dost, žes to poznal!“ povídá ten nadlesní. „A když už to víš, tak ti tedy povím, proč jsem se tě ujal. Pro tebe už kotel nemám – to ti raděj s tím řetězem pomůžu. Běž domů, řetěz bude.“ To řek a vylít asi půl metru nad zem, rozsvítil se jak žárovka a povídá: „A teď abych tě rozesmál.“A začal se točit a točit, až se celej les rozsvítil, lítaly z něho jiskry, jako když brus ocel líže. No – ne že by se to kovářovi líbilo, ale smát se musel.

A smál se ještě celý týden potom, když viděl, jak se první lokaj divil, že ten řetěz do rána přece ukoval. A navíc kníže pán mu poslal 500 dukátů. Ale brzy ho přešel smích. První lokaj si vyčíhal, kdy měl kníže pán zase náladu, a začal syčet jako had: „Kovář se holedbá, že všechno dokáže. Že by se kníže pán moh od něj učit… a že tuhle prej ho někdo viděl, jak pliv směrem k zámku…“ Zkrátka a dobře, ještě toho dne první lokaj četl kováři divnou objednávku: Za jednu noc kovář vodu z řeky do zámeckého parku přemístí. Za to obdrží 1000 dukátů. Nesplní-li, dostane provaz! – Bim ho! Kovář se zasmušil, kovářka se radovala: Zejtra budu volná, hola hej! A když se jí kovář o radu ptal, dala mu ji: Než veřejnou ostudu, ať si kámen tedy kolem krku uváže a jde se utopit. Mužský, to je divný národ. Když své ženě věří, udělá, co by ani osel neudělal. A tak kovář se sebral a šel k vodě. Přišel k řece a kouká, kde by jaký valoun našel. Že by si ho dal kolem krku a žbluňknul tam, aby už měl po starostech. „Copak tu hledáš?“ ozvalo se z vody. „Pročpak radši nejdeš na pivo?“ A hele! Támhle za rákosím kouká z vody mokrá hlava a hovoří. Propána, pomyslí si kovář, vodník Čochtan! To mi ještě scházelo. „Počkej, neutíkej,“ povídá ta mokrá hlava a začne se přibližovat. Pár kroků od břehu se vynořila víc a už se brodí ven celý vodník. A jak leze ven, celý hned osychá, jen ze šosu voda kape. Kovář by utek, ale nemůže. Noha se mu propadla do bahna a ne a ne ji vytáhnout. Čochtan si ho obejde, prohlídne, a hned ví, oč jde. „Tak koukej, jestli se chceš utopit, tak jinde. Já dušičky pod hrníčky už dávno nedávám, a aby mi tu nafouknutej utopenec po řece rejdil, na to už nemám žaludek. Zachytíš se mi někde pod kořenem a budeš kazit vodu. Bude se to tu teď všechno třít a jak ten potěr k tomu přijde, aby dýchal hnilobu. Dost škody nadělají papírny a továrny, ještě ty bys mi scházel. A co tě to napadlo? Mladej, silnej, a svět tě netěší?“ „Inu,“ povídá kovář, „těšil by, kdyby…“ „Kdyby co?“ A kovář se tedy Čochtanovi svěřil. „Podívejme se, tak vodu z řeky do parku za jednu noc nanosit? Sakra, to je ňáká norma! No, ale když už ti čert pomoh, to ti vodník pomůže taky. Když už pro nic jinýho, že jsme Češi a že jsme oba z tradice proti vrchnosti. Vlez mi na záda, musíme proti proudu k hornímu mlejnu.“ Vytáh kováře z bahna, posadil si ho na záda a šel s ním do vody. Když byl po pás v řece, pronesl Čochtan „Resl sem a Resl tam,“ a jen to řek, vyrostl mu pod šosama s odpuštěním šroub. A začal se točit a točit a už si to šupajdili proti proudu, jen se voda pod Čochtanovým břichem rozstřikovala. Za chvíli byli u horního mlejna. Čochtan zarejdoval pod hlavní stavidlo a povídá: „Dávej pozor! Já teď jedu tamhle dolů zacpat šlajsnu a nadzdvihnu jez. Až na tebe zahoukám, vytáhneš stavidlo a utíkej domů. Ale rychle. Voda se přeleje a poteče do parku, ať se mi neutopíš.“ To dořek, nastartoval se a frčel ke šlajsně. Trvalo to ani ne chviličku, a už bylo slyšet houknutí. Kovář zabral, vytáh stavidlo a uháněl domů.

Ještě když si lehal, musil se smát, jak se Čochtanovi ten šroub vrtěl s odpuštěním rovnou pod šosama. A smál se druhej den, když se koukal, jak první lokaj, kalhoty vyhrnutý, brouzdá se parkem ke kovárně a v pěkném koženém míšku nese 1000 zlaťáků od Jeho Jasnosti. Jeho Jasnost byla stará Jasnost a už jí to v hlavě povážlivě kornatělo. Toho první lokaj uměl využít. A když zase jednou kníže pán měl náladu, začal mu hučet do ucha: „Ten kovář neví, co by roupama dělal. On sice umí kovat, on sice umí přelejt řeku, ale moc na tom vydělává. Kazí to v Nejdedáli morálku.“ A tuhle prej věrohodný lokaj slyšel od jiného, ještě věrohodnějšího lokaje, že kovář kašlal směrem na zámek. „Jak ho ale potrestáme, když všechno umí? Zas to bude stát peníze…“ A Jeho Jasnost se už začala zlobit. „Fimfárum ale neopatří…“ povídá první lokaj. „Cože to plká?“ „Fimfárum, Jasnosti, fimfárum…“ „A co to je, fimfárum?“ „Právě že nic, Jasnosti! Ani já nevím, co to je fimfárum! Takže ať přinese co přinese, můžeme říct, že to fimfárum není, a pověsíme ho!“ „Cha cha cha on má ale nápady! Fimfárum, a bude viset!“ A Jeho Jasnost se tak bavila, že usnula.

Tentokrát si kovářka s lokajem libovali. Fimfárum kovář nesežene, když fimfárum neexistuje… a bude plno času na milování. Chudák kovář prolistoval všechny slovníky. Finesa, finiš, finitní, finta, finfinfin fiala, fistule, five o’clock… až k fyskultura… ale kdepak. Flagelant a i flažolet našel, ale fimfárum nikde. A když si ženě postěžoval… však víte, co mu řekla! Tohle že nepřinese, a aby si vzal pušku a šel se raději sám do lesa zastřelit, než aby byla ostuda s popravou. To už to ale kovářovi začalo vrtat hlavou. Oběsit mne poslala, utopit mi radila a teď mi dává flintu. V hlavě se mu to kutálelo sem a tam, až došel k řece. Měsíček svítil a na mělčinách to šplouchalo. Ryby se třely. Hřbetní ploutvičky se nad vodou tetelily… a nad tím vším sedí Čochtan na vrbě a usmívá se. Prst na rtech, kývá na kováře a šeptá: „Tiše! Řekou proudí láska… chceš něco?“ „Fimfárum chci,“ povídá kovář. „Jestli chceš rybám kazit svatbu, ty nemehlo…“ „Nechci, fimfárum chci,“ a kovář se mu zase svěřil. „To neznám,“ povídá Čochtan, „co by to mohlo bejt, to mě samotnýho zajímá.“ „Čerti vědí, co to může bejt,“ povídá kovář. „No vidíš, když čerti, tak čerti, ty jednoho znáš, zeptej se ho!“ „A kde ho najdu?“ „Jestli je dnes pátek, tak hraje v tom zříceným mlejně mariáš se strašidlama, co tam maj službu.“A poněvadž pátek byl, kovář tam čerta našel. A jaképak dlouhé fraky, hned se mu svěřil, co má obstarat. „Fimfárum,“ povídá čert, „ti můžu dát. Ale ne zadarmo. Duše tří zlých lidí mi dáš za fimfárum, platí? Potřebuju tři exempláře do pekla na výstavu.“ „Tolik zlých lidí neznám,“ povídá kovář. „Protože jsi idealista. Já si je vyinkasuju, až je poznáš. Platí?“ „Platí.“ „Tak tohle je fimfárum,“ povídá čert a přitom vytáhl z holínky proutek jen o chlup tenčí než ta nejtenčí rákoska. Hned pokračoval: „Je jen jedno na světě, čili unikát! Švihneš jím, a všechno, co se hýbe, ztuhne a znehybní jako na pomníku. Nehne se to, dokud nešvihneš podruhé. A teď běž domů a tiše vylez na půdu nad seknici. Pušku ale nech v lese! Tu s sebou domů neber! Jakmile uslyšíš svou flintu vystřelit, koukni se dírou od suku dolů do seknice. Tak si myslím, že to fimfárum budeš moci hned vyzkoušet.“ Dořekl a zmizel do mlejna.

Kovář opřel flintu o strom a šel domů. Vylezl na půdu a přemýšlel. Ten čert má něco za lubem, myslel si, ale co? Vtom se ozvala z lesa rána. Po hlase to byla jeho vlastní kulovnice. A dole v seknici se rozsvítilo. A bylo slyšet hlas kovářky, jak se směje a hlaholí. Ale ještě jeden hlas se smál, hlubší a ne neznámý. Kovář koukne sukem v podlaze a vidí ve světnici svou ženu, jak se objímá s prvním lokajem a jak oba tancujou a libujou si: „To se nám to daří, konečně je po kováři!“ Tancujou jako zběsilí. Kováři se udělalo červeno před očima, trochu mdlo a ve vteřině mu bylo jasné, co tak dlouho nechápal! Tak vy takhle, za mými zády, povídá, vezme fimfárum a švih! A kovářka a první lokaj znehybněli, jako když je vytesá. Stáli ve světnici s nohou tanečně pokročenou, s tváří rozjásanou, ale jako z kamene, jako ze žuly. To už kovář seběh z půdy a popad řemen a pěkně do nich začal mydlit, kovářka nekovářka, lokaj nelokaj, hlava nehlava. A když se řemen roztřepal, popad koště. Matka mladé kovářky se probudila, slyší rány a jde se podívat, co se děje. Držela dceři a lokajovi palce. Pustila se do kováře a chtěla párek bránit. Kovář vezme fimfárum a švih!, baba zůstala, jako když přimrzne. Tak to koště kovář o ni dodělal. Pak ze žalu i z únavy přišla na něj mrákota, sedl za stůl a usnul. Ráno se probudil, umyl, nasnídal, oblékl do nedělního, kovářku s lokajem pěkně provazem omotal, vzal fimfárum a švih! hejbejte se! A pěkně přede mnou! hybaj! A tak oživlé je hnal před sebou, aby je na výstrahu celá vesnice mohla vidět. Jenže na návsi málem by je ztratil. Pasáčkové vyháněli dobytek na pastvu, a tam se to všechno střetlo. Lokaj toho chtěl využít a už už se vyvlík, stará začala křičet a splašila bejka. Ten se vzepjal na zadní nohy a opřel se jí o ramena, do toho vlítly ovce a v tomhle chumlu kovář si nevěděl jiné rady, než že popad fimfárum – švih! a všechno ztuhlo.

To se ví, že se seběhla celá vesnice, ale také kde se vzal, tu se vzal pan nadlesní, o kterém kovář dobře věděl, že je čert. Odved kováře do kovárny, že přej si jde pro honorář. Že přej si vybral tři zlé duše: lokaje a kovářku a paní tchyni. Aby kovář švihl, a on že už si je odvede. Potrestat, to můžu, ale na duši právo nemám, pomyslil si kovář a dělal, jako když přemýšlí. Zátah jednou dvakrát za měch, a když vyskočily plaménky v ohništi, šup! a hodil fimfárum do ohně. Zasyčelo, zasmrdělo a bylo po něm. A zrovna tak pan nadlesní, jen toho smradu zbylo víc. Na návsi mezitím vznikla panika. V té chvíli, co pan nadlesní se měnil v obláček síry, všecky postavy zkameněly. Lidé volali: „Pět ran do čepice!“ Drželi se za hlavy a utíkali všemi směry. Když to kovář viděl, hodil si ranec přes rameno a pěkně tiše, zadem přes zahrádku, kolem Čochtanovy vrby do lesa. …a už ho nikdo neviděl. Alespoň ne v Nejdedáli, kde po něm zbyl ten divnej pomník. Ale prej byl viděnej na Milevsku. Oženil se prý s hodnou ženou, a ta prý o tom složila písničku, která se dodnes na Milevsku zpívá.

Autor:Jan Werich

Zdroj:http://pohadky-online.eu/fimfarum/fimfarum-2/