Gorel, skřítci a slunce - díl druhý

Markuse samozřejmě z osady ostatní golemové nevyloučili. On se i přesto trochu trápil, tedy spíše hodně trápil. Ne snad, že by se mu po tom násilnickém mrzoutovi stýskalo, ale Gorel byl jeho bratr, který teď kdovíkde žil, měl se kdovíjak a živil se kdovíčím. Občas ho prostě zasáhla zlá myšlenka na to, že se Gorelovi špatně daří.

Jednoho rána se Markus probudil, jako vždy, v sedm hodin ráno, přesně na minutku. Byl to ostatně čas, kdy vycházelo slunce, které ke své práci na zahradě potřeboval ze všeho nejvíce. Kolem něho byla ale nepřirozená tma, kterou už by mělo správně rozbíjet několik ranních slunečních paprsků. Jenže to se nedělo, i když v posteli ležel dalších pět minut, deset, třicet! Co naplat, řekl si Markus, zkusím vyjít ven a zjistit, co se děje. Když vykouknul z okna, viděl jen měsíc s hvězdičkami, díky kterým nebyla tma úplná. Jenže z měsíčního svitu zahrádka neporoste a to Markus dobře věděl. Myslel si, že se mu rozbil budík, ale podle dalších golemů na ulici se zdálo, že ráno už opravdu je, a že je něco špatně se sluncem.

Markus nelenil a šel se ptát na radnici, kde přece všechno dobře vědí. V tu chvíli ještě ani zdaleka netušil, jak velká katastrofa to na osadu golemů dolehla.

Na radnici mířily kroky skoro všech golemů. Byli tam kovář Rufus, obchodnice Darra i Markusův nejoblíbenější z golemů, hvězdářka Inga, po které už mnoho let tajně pokukoval, protože se mu moc líbila. Jenže on žil ve dne, zatímco ona v noci, a tak se mu nikdy nepodařilo ji pozvat na sklenici moštu. Tohle zvláštní prodloužení noci ale postihlo Markuse i Ingu stejně – jemu znemožnilo práci na zahrádce a Inze zase úplně převrátilo chápání souhvězdí, noci a vůbec celého hvězdářství. Dalo by se dokonce říct, že oba přišli o smysl života, což se jim pramálo líbilo. A protože podobně na tom byli i ostatní golemové, ještě před radnicí se všichni pořádně poprali. Byla to první velká bitka od odchodu Gorela, a jak se dalo předpokládat, nevznikly při ní žádné velké škody, ani zranění. Markus byl rád, že se mu podařilo praštit většinu golemů, samozřejmě vyjma Ingy. Ta do něj naopak řezala ostošest, což by si vnímavější golem mohl vyložit i jako náklonnost. Ne tak Markus, který pak dlouze přemýšlel, co Inze provedl, že ho tak nenávidí…

Když se frustrovaní golemové dostatečně vyřádili a unavili bojem, vystoupil na balkón radnice pan starosta. Byl to ještě o něco starší a ještě o fous váženější golem, než pan soudce, takže všichni okolo najednou umlkli. Pan starosta si odkašlal, až se jeho kamenné fousy nebezpečně roztřásly, ale nakonec mu neupadly.

„Vážení golemové, milé dámy, golemčata, uvědomujeme si, že se cítíte být rozrušení a vyděšení, ale musíme vám říct, že se vůbec, ale vůbec nic neděje. Tento jev dopředu předvídala naše hvězdářka, stejně jako jeho brzký konec. Navraťte se prosím domů. Každá rodina dostane přidělenu jednu skřítčí lucerničku pro nouzové svícení.“ A zdálo se, že takové vysvětlení golemům stačilo. Rozebrali si lucerničky, občas do někoho, nebo něčeho praštili a rozešli se domů.

Markus si právě přebíral tu svou lucerničku, když v tom ho zastavila Inga. Zatahala ho loket a naznačila mu, že mu chce něco pošeptat. Tak se kousek sklonil, aby na něj Inga dosáhla. Ona mu pak pověděla o tom, že nic takového nepředpověděla, že musejí dozajista lhát, ledaže by byla v osadě nějaká další hvězdářka, o které ale ona nikdy neslyšela. Její podezření Markusovi stačilo a společně oba vešli do radnice. Tam je přivítal vrátný: „Přejete si?“ Zeptal se jich, načež mu golemové pověděli, že chtějí mluvit se starostou. „To nejde, pan starosta je právě velmi zaneprázdněn. Však víte, ta tma a tak.“ Odpověděl jim, ale Inga se nedala: „ Jsem hvězdářka a mám dát starostovi nové informace. Jestli je nebude rychle mít, bude zuřit!“ A proti tomu už nemohl vrátný říct vůbec nic. Oba je pustil dál a poradil jim, kde mají starostovu kancelář hledat.

Markus chtěl zaťukat na velké kamenné dveře, ale Inga je raději rozrazila, protože se jí celá záležitost velmi dotkla. Byla rozzuřená ještě více, než před tou ranní bitkou před radnicí. Markus musel uznat, že na hvězdářku má páru.

Starosta seděl sám za svým stolem s hlavou v dlaních a s nepřítomným výrazem v obličeji. To na chvilku zarazilo i Ingu. Když si jich starosta všimnul, zeptal se jich bez opravdového zájmu, co že chtějí. Když se Inga rozpovídala o tom, že má starostu za lháře, ten se jen pousmál a řekl: „Copak jsem měl všem říct, že slunce už nikdy nevyjde? Že to je jen starý unavený zářící golem, který přes den hoří jasně jako slunce a v noci pohasíná jako měsíc? Že naše hvězdy jsou jen drahokamy, které přes den nasávají světlo a teplo ze slunečního golema a v noci pak samy září? Vždyť na to brzo přijdou sami – podívejte, už i hvězdy začínají pomalu blednout a brzo nás tu všechny zahalí nekonečná tma. Nebudeme ničím jiným, než obyčejnými golemy, kterých je na každém ostrově ve Fantazii plné podzemí.“

Inga tomu nemohla uvěřit a Markus na tom nebyl o nic lépe. „To jako že slunce je také golem a že dočista vyhasl?“ Ujišťoval se Markus, že vše správně pochopil. Starosta pokýval hlavou: „ Ano, už je moc starý, mnohokrát starší než já a už nemá sílu zářit. Vyčerpal se a tak už nikdy nebudeme mít slunce, které z nás dělalo ty nejlepší golemy v celé Fantazii.“ Ale zatímco se starosta utápěl ve své beznaději, Markuse něco napadlo. Popadl Ingu za ruku a pelášil ze starostovy kanceláře, z radnice, z náměstíčka a nakonec i z celé osady. Inga nic nechápala, ale Markus se nezastavil, než nestanuli na Povrchu, kde byl zrovna jasný den s opravdovým sluncem nad jejich hlavami. Tam jí všechno vysvětlil. Inga se nejdříve tvářila trochu nevěřícně, ale nakonec uznala, že za pokus to stojí.

A tak kráčeli po Povrchu mnoho dní, než našli to, co hledali. Velký lesní požár. Těžko říct, jestli si ho Gorel jen nemohl nechat ujít, nebo jestli ho sám omylem, či naschvál založil, na to se ho ostatně nikdy Markus raději ani nezeptal. Našel svého bratra v dost špatném stavu, ještě zlostnějšího, než dříve, ale zato pořádně přejedeného – dřeva bylo na Povrchu mnohem víc, než v osadě. „ Gorele, naší osadě se stala velká katastrofa a já vím, jak z tebe udělat váženého občana. Mnohem váženějšího, než jsem já sám, kterému budou každý den z Povrchu nosit tolik dřeva, kolik jen budeš chtít spořádat.“ Ano, Gorel byl hodně naštvaný, hodně moc. Na Markuse ze všeho nejvíc, ale když slyšel o váženém občanství, konci problémů a neomezené zásobě jídla, nemohl odolat. Hned vyrazil s Markusem a Ingou zpátky do osady, kterou už mezitím zahalila neprostupná tma. Tedy nebýt skřítčích lucerniček, které dokázaly zářit mnoho dnů bez doplňování oleje. O Gorela už se nikdo nezajímal, protože celá osada dobře věděla, že se blíží její konec – i měsíc už byl na klenbě dómu taktak vidět a pravdu se starostovi moc dlouho tutlat nepovedlo. Všichni tři naši golemové si to namířili rovnou na radnici. Tam je starosta přivítal, už očividně smířený se vším zlým, co osadu čeká. Když mu ale Markus pověděl o svém plánu, náhle zajásal a sám je vedl do tajných stezek kolem osady.

Stezky totiž vedly až ke střeše dómu – nějak se tam přeci sluneční golem dostat musel. Inga se za nimi trochu loudala, protože pořád něco zkoumala ve svých hvězdářských papírech. Gorel už začínal být netrpělivý, a tak bylo štěstím, když ke skomírajícímu slunečnímu golemovi konečně dorazili.

Zdálo se, že spokojeně leží, vsazen do otvoru v klenbě dómu. Představil se jim jako Sollo, sluneční golem, kterému už ale moc času nezbývá. Markus mu ale řekl, že má plán. Představil mu Gorela a nechal ho lít lávu z hlavy kolem Solla. To co by jiný golem ani nepřežil, bylo pro Solla jen příjemnou lázní, která ho pořádně rozpalovala. Netrvalo dlouho a sluneční golem byl opět schopný rozzářit se jako pravé slunce. A od té doby Gorel svou lávou každý den zahřívá Solla, aby mohl ve dne svítit všem golemům na jejich spokojené životy. Samozřejmě, že je za to pořádně odměněn haldami dřeva ke spálení a snědku. Navíc se při tom zahřívání tolik vyčerpá, že na nějaké lumpárny už nemá ani pomyšlení. Co ho těší ale nejvíce, je úcta, které se mu od golemů v osadě dostalo. A aby toho nebylo málo, Inga přemístila drahokamy na klenbě tak, aby vytvořily nové souhvězdí, které se od té doby jmenuje Bratři. Dokonce jí jeden vzácný drahokam zbyl. Starosta ho daroval nočním skřítkům, pro které se stal jedním z nejslavnějších pokladů, kvůli kterému golemům odpustili všechny dluhy, které jim Gorel v minulosti způsobil. A říká se, že svatba Markuse a Ingy byla tou nejkrásnější, jakou kdy osada viděla. Já jsem vám neřekl, že se do sebe cestou bláznivě zamilovali? Tak o tom a i o jejich svatbě vám povím příště.