Havránka

Byla jednou jedna královna a ta měla malou dcerku, která ještě neuměla chodit. Jednoho dne byla dívenka tak nezbedná a neposlušná, že se královská matka rozhněvala, a protože kolem zámku letělo právě hejno havranů, otevřela okno a pravila: „Kdyby ses tak proměnila v havrana a uletěla s nimi pryč, abych měla konečně klid!“ Sotva ta slova vyslovila, dítě se proměnilo v havrana a vyletělo jí z rukou. Havránka odletěla do černého lesa a rodiče o ní vícekrát neslyšeli.

 A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 Jednou kráčel tím lesem mládenec a uslyšel havraní skřehotání, tak se vydal po hlase a našel k Havránku; ta mu pravila: „Jsem zakletá královská dcera, ale ty bys mne mohl vysvobodit.“ „Co mám udělat?“ zeptal se. Havránka pokračovala: „Jdi hlouběji do lesa, až najdeš dům, ve kterém bydlí jedna stará žena, ta ti bude nabízet jídlo a pití, ale ty si nesmíš nic vzít; když se něčeho najíš nebo napiješ, upadneš do hlubokého spánku a nebudeš mne moci vysvobodit. V zahradě za domem je pahorek, na tom budeš stát a čekat na mne. Po tři dny ve dvě hodiny po poledni za tebou přijedu v kočáře, poprvé bude tažený čtyřmi bělouši, podruhé hnědkami a třetí den černými vraníky; ale když budeš spát, tak to mě nevysvobodíš.“ Mládenec slíbil, že udělá vše, jak si přeje, ale Havránka řekla: „Už dnes vím, že mě nevysvobodíš, že si od té ženy něco vezmeš.“ Ale on se dušoval, že se bude mít před jídlem i pitím na pozoru.

 Když přisel do stařenina domu, řekla mu: „Ubohý chlapče, jistě jste vysílený, pojďte a občerstvěte se, jezte a pijte.“ „Ne,“ odvětil: „nebudu nic pít ani jíst.“ Ale stařena mu nedala klidu a pravila: „Když nechcete nic jíst, tak si dejte aspoň jeden doušek, jednou je jako nikdy.“ Tak se nechal přemluvit a trochu se napil. Po poledni vyšel ven do zahrady na pahorek, aby čekal na Havránku. Ale pojednou na něj přišla velká únava, které se nemohl ubránit a lehl si, i když spát nechtěl; sotva se však pohodlně uložil, oči se mu samy zavřely a usnul. Spal tak tvrdě, že ho nic na světě nedokázalo probudit. Kolem druhé hodiny odpolední přijela princezna v kočáře taženém čtyři bílými hřebci, ale byla smutná a říkala si: „Vím, že spí.“ A když vjela do zahrady, ležel mládenec na pahorku a spal. Vystoupila z kočáru, šla k němu a třásla s ním, volala na něj, ale on se neprobudil.

 Druhého dne v poledne zase přišla ta stará žena a nabízela mu jídlo a pití tak dlouho, dokud si nezavdal alespoň jeden doušek. Před druhou hodinou odešel na pahorek do zahrady, aby čekal na havránku, ale padla na něj opět tak velká únava, že nemohl údy ani pohnout; nemohl si pomoci, položil se a upadl do hlubokého spánku. Když spřežení hnědých hřebců přivezlo v kočáře princeznu, byla opět smutná a říkala si: „Vím, že spí.“ Šla až k němu, ale on tvrdě spal a neprobudil se.

 Dalšího dne stařena řekla: „Copak to má být? Nechcete jíst ani pít, chcete snad zemřít?“ A on odpověděl: „Já nechci a nesmím jíst.“ Postavila před něj mísu s jídlem a sklenici s vínem a on nemohl té vůni odolat a vypil doušek vína. Když přišel jeho čas, odešel do zahrady na pahorek a čekal na princeznu, ale byl ještě unavenější než předešlého dne, lehl si a zase usnul tak tvrdě, jakoby ho do vody hodil. Kolem druhé hodiny přijela princezna v kočáře taženém čtyřmi černými vraníky, opět celá smutná pravila: „Vím, že spí.“ A když k němu přišla, viděla, že opravdu tvrdě spí. Třásla s ním a úpěnlivě na něj volala, ale on se neprobudil. Tu vedle něj položila chleba, kousek masa a láhev vína; toho pití a jídla nikdy neubývalo, ať kdo snědl, co chtěl. Pak si sundala zlatý prsten, na kterém bylo vyryto její jméno, a dala mu ho na prst. Nakonec vedle něj položila dopis, kde mu vypsala, co se událo a taky mu napsala, že pokud ji přece jen chce vysvobodit, pak ji najde na zámku na Skleněné hoře. A když byla hotova, sedla si do kočáru a ten ji vezl ke Skleněné hoře.

 Když se jinoch probudil a viděl, že zase usnul, propadl velkému smutku a řekl: „Tak měla přece jen pravdu, nevysvobodil jsem ji.“ Tu mu padl pohled na věci, které ležely vedle něj, vzal do rukou dopis, který mu Havránka napsala. Ihned vstal a rozhodl se vydat na Skleněnou horu, ale nevěděl, kde leží. Šel dlouho tím černým lesem, uběhlo celých čtrnáct dní a stále nebyl na jeho konci. Tu se setmělo, a protože byl velmi unaven, lehnul si do křoví, aby tam přespal. Zrovna nadešel čas, kdy lidé zažehávají světla, tu uviděl, jak v dálce něco světélkuje, a tak tím směrem vydal.

 Přišel před dům, před kterým stál obr, tak se trochu polekal, ale nakonec si dodal odvahy a šel blíž. Obr zvolal: „To je dobře, že jdeš, už jsem dlouho nic nejedl, tak si tě dám k večeři.“ „Buď tak laskavý a nejez mě,“ řekl mládenec: „já mám dost jídla, aby ses tím nasytil i ty.“ „No jestli je to tak,“ řekl obr: „to můžeš zůstat v klidu, já bych tě snědl, jen kdybych nic jiného nesehnal.“ Vešli do domu, sedli si ke stolu a hoch vyndal chleba, maso a láhev vína a bylo toho dost pro oba. „To se mi zamlouvá.“ řekl obr a jedl, co mu hrdlo ráčilo. Potom se ho mládenec zeptal: „Můžeš mi říct, kde bych našel Skleněnou horu?“ „Můžeme se podívat do mapy, jsou na ní všechny města, vesnice i sídla.“ pravil obr. Vytáhl mapu a hledali onen zámek na Skleněné hoře, ale nic nenašli. „Nic se neděje,“ utěšoval ho obr: „mám ve skříni ještě větší mapu, můžeme se podívat do ní.“ Ale to bylo taky nadarmo. Hoch se chtěl vydat dál, ale obr ho prosil, ať pár dní počká, dokud se nevrátí domů jeho bratr, který vyšel někam za obživou.

 Když druhý obr přišel, mládenec se ho ptal na Skleněnou horu a on odpověděl: „Až se dosyta najím, pak najdu tu správnou mapu.“ Po jídle šel do své světnice a odtamtud přinesl mapu, ale také v ní Skleněnou horu nenašli, nakonec vytáhl velmi starou mapu a konečně se jim poštěstilo; na té Skleněnou horu našli, ale byla mnoho tisíc mil odtud. „Jak jen se tam dostanu?“ zděsil se hoch. Tu obr pravil: „Mám dvě hodiny čas, takže tě kousek můžu odnést, ale pak musím zpět domů.“ Tak ho obr odnesl asi sto hodin cesty od zámku a řekl mu: „Ten zbytek cesty už dojdeš sám.“ A vydal se zpět domů.

 Jinoch putoval k zámku; šel dnem i nocí, až konečně jednoho rána stanul na úpatí Skleněné hory. K zámku sice vedla cesta a on se po ní vydal, ale protože byla ta hora ze skla, stále sklouzával zpět a nemohl vyjít nahoru. Tak zůstal zarmoucený stát pod horou a řekl si sám pro sebe: „Zůstanu tady dole a budu na ni čekat.“ Postavil si chatrč a seděl před ní a díval se na cestu, zda po ní nepojede princezna v kočáře, ale nestalo se tak.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 Celý rok tam seděl a čekal, když tu jednoho, jak stál u okna a vyhlížel princeznu, uviděl, jak se opodál perou tři chlapi, až z nich lítají cucky a cáry, a tak na ně zavolal: „Pozdrav pánbů!“ Oni se sice po hlase ohlédli, ale protože ho neviděli, počali se znova mlátit hlava nehlava. Tu opět zavolal: „Pozdrav pánbů!“ Opět ho slyšeli, zarazili se a koukali, kdo by to mohl být, ale když nikoho neviděli, tak začali nanovo. „Pozdrav pánbů!“ zakřičel mládenec potřetí a pomyslil si: „Musím se jít podívat ven, co to tam mají.“ Vyšel ven a zeptal se jich, proč se bijí. Tu mu pravili, že první má hůl, která otvírá každé dveře, když se jich tou holí dotkne, druhý prý má plášť, když si ho přehodí přes ramena, stane se neviditelným, no a ten třetí měl koně, který dokázal vyjít na Skleněnou horu. A prali se kvůli tomu, zda si mají ty zázračné věci ponechat a užívat je společně či si je rozdělit. Mládenec řekl: „No ty tři věci bych s vámi mohl vyměnit, peněz sice moc nemám, ale také mám něco, co je cenné! Ale nejdříve musím ty vaše vyzkoušet, abych viděl, že jsou opravdu kouzelné.“ Tak ho ti hlupáci nechali nasednout na koně, do ruky mu dali hůl a přes ramena mu pověsili plášť. Tu jim každému uštědřil silnou ránu: „Tady máte, vy lenoši, co si zasloužíte, teď jste spokojeni?!“

 Pak vyjel nahoru k zámku, a když k němu přijel, byla brána zavřená, tu se jí dotknul tou kouzelnou holí a brána se mžikem rozskočila. Vešel dovnitř a našel schody, které vedly do velkého sálu, kde seděla dívka a měla před sebou zlatý pohár s vínem. Neviditelný mládenec došel až k ní, stáhnul si prsten a vhodil ho do kalicha, až to zacinkalo. Tu dívka zvolala: „To je můj prsten, tak tu musí být taky ten mládenec, co mne měl vysvobodit!“ Hledala v celém zámku, ale nikoho nenašla, chasník zatím vyšel ven, nasedl na koně a odhodil plášť. Když princezna konečně přišla před bránu, uviděla ho a velmi se zaradovala. Seskočil a vzal ji za ruce a ona ho políbila: „Nyní jsi mne vysvobodil a zítra může být svatba.“

Autor:bratři Grimmové