Hazmburská saň (Krvavé kvítky)

Byl parný den srpnový a v srpnu podvečer, když zapadne slunce a člověk se usadí vysoko mezi nebem a zemí, bývá prsoum nejvolněji .A v takový podvečer do stoupil jsem temene černého, zvětralého Hanžburku v českém Poohří. - Teprve ve chvilce povšiml jsem si starce, jenž seděl na skalnatém výběžku pod čtverhrannou věží, jako by zdejší hrad byl jeho hradem a on v tom hradě samovládným králem. Vedle něho ležely housle o dvou toliko strunách. Seznámili jsme se spolu brzy. Mám ten zvyk, že velmi rád hovořím se starými lidmi. "Bývám tu noc jako noc, od jara do zimy! Hm!- Což nyní ! Ale byly, pane, časy, že by tu byl nikdo nepřenocoval, dělej co dělej, i kdyby mu byli slibovali Libochovský zámek !" 
" A proč?" otázal jsem se hovorného kmeta. A stařec začal vypravovati.
"O tomhle zámku říkají, že jej rozbil Žižka. Ale není to pravda. Hanžburk zašel sám. Kdy, to nevím. Ale rozpadl se, jako se rozplynula sláva jeho pánů. Přivedli prý to až na hůl. Povídá se, že si páni Zajícové připíjeli s Košťálovskými po drátech. S českými králi bývali často na meče a vždycky se jim lépe líbívala cizina než domácí krb. Na jejich hradech bývalo hlučno jako na Hradčanech a čeští páni posílali syny své na zdejší zámek, aby se tu učili dvornosti. A proto byli ti Zajícové Hrdí nadmíru. Řekl-li král: ano, Zajícové řekli na Hanžburku: ne. A dcery provdávali za první české pány. Ale pan Mikuláš myslil ještě výše než na korouhevní erb; sasští vojvodové bývali jeho nejvítanějšími hostmi a některému z nich by byl dal dceru nejraději. Že by byla jeho Lucie své srdce už rozdělila s mladým Košťálovcem, ani ve snách mu nenapadlo, protože na Košťálově neměli časem nic než holé zdi a museli býti živi jako vládykové z toho, co jim Pánbůh na polích nadělil. Pan Mikuláš měl sice svou dceru příliš rád, ale na vojvodskou korunu si také už příliš navykl a odvykati těmhle snům, bylo by mu jako sebrat se z Hanžburku a bydleti někde v kmetcím dvoře. A ono již to bývá, že ukolébá-li se člověk těmi nejpěknějšími sny, probudí se náhle a zočí před sebou mrzutou skutečnost. Panu Mikulášovi se vedlo také tak. Už určil den zasnoubení a k tomu dni sezval panstva z široka daleka. Přijeli cizinci i z říše a syn saského kurfiřta - ženich - se dostavil v průvodu četného rytířstva, protože Hanžburský pán uchystal na dnešek skvělý turnaj. 
- Pan Mikuláš teprve dnešním jitrem si zašel k slečně Lucii, přinesl ji osobně skvostný šat, samé perly a samý drahokam, ale s novými šaty zprávu, že bude ode dneška nevěstou pana Albrechta Saského a že k erbu Zajíců se přidruží saský volenecký znak.
" A kdyby k našemu znaku i císařská koruna měla se přidružiti, musil by ses vzdáti těch nadějí !"pevně a odhodlaně pravila dcera jeho. Pan Mikuláš se zarazil.
"A tys mne, otče můj, zamlouval beze mne?"
"Bez tebe, dcero má, protože vím, žes otce poslouchala jaktěživa a že ho poslechneš i dnes, když tě povýší nade všecky české rody, i nad samé Rožmberky."
"A kdyby ses byl zmýlil, otče můj, a kdybych řekla já, že nechci býti povýšena nade všecky rody české a nad Rožmberky nejméně?" " Nebyla bys ani mou dcerou !"
" Že bys mohl svou krev zapříti, tatíčku můj ?" "Nemluvme více o tom a važ si štěstí, kteréž tě čeká!" "A nemohu-li a nepodám-li ruky cizinci ?"
Pan Mikuláš se podíval na svou dceru ostře, třikrát změnil barvu v obličeji, rty se mu chvěly a zdálo se, že se o něj pokouší závrať.
"A komu že by ses uvolila podat svou ruku?"
"Ptáš se, otče, upřímně?"
"Upřímně, dcero má!"
"Věslavu Košťálovskému - jedinému, tatíčku !"
A s těmi slovy se vrhla slečna Lucie otci do náručí. Ale pan Mikuláš se jí zlehounka vymkl a kvapně odešel.
V hradě se hemžila již síla rytířstva a ještě každou minutu oznamoval roh hlásného nové a nové hosty. A když dali hlasatelé znamení k sedáni a na lešení usedla slečna Lucie oděna v nádherný šat, pan ženich první se pustil v boj a za ním ostatní knížata. Ale neznámý rytíř jednoho po druhém vyrážel ze sedla a nevěstě se rděly tváře nejjemnějším červcem a oči se jí leskly svitem jitřenky, protože tušila, kdo je neznámý rytíř, před nímž se dosud každé kopí sklonilo. Saští páni nevěděli, kam se studem podíti, ženich se k dceři páně Mikulášově ani neodvážil, protože vítězova cena se dostane jinému - šťastnějšímu. Pan Mikuláš seděl tiše, jako by v něm nebylo života: toliko oči jeho svědčily, že je v něm života až příliš.
"Daru nevěstina jste, jasný pane, nepříznivým osudem zbaven, ale ruky její, myslím, že nikoliv!"
A s těmito slovy dal pan Mikuláš znamení k ukončeni sedání.
"S cenou vítězovou podám, otče můj, udatnému rytíři i srdce své, ať je kdokoliv."
"Sejměte hledí, pane rytíři !" poroučel pan Mikuláš.
Vítěz uposlechl okamžitě; na obličeji všech projevil se úžas, s úžasem u jedněch vztek, u druhých záští, u jiných posměch, radost na málokterém.
Byl to Věslav z Košťálova.
"Dcera má podává vám, udatný rytíři, s vítězovou cenou i své srdce. Svoluji k tomu, ale pod touto podmínkou .. ."
V zástupech se rozhostilo ticho, jako bývá v našich dnech na zdejším hradě den ode dne, týden od týdne, rok od roku.
"Vydáte se na cesty a z těch cest přivedete mi na řetěze živého draka, podobného tomu, jemuž na Hradčanském zámku svatý Jiří proráží jícen kopím."
Mladý rytíř se uklonil, podíval se na nevěstu, jež zbělela jako sníh. Pan Mikuláš vstal a hlasatel dával znamení k hostině ve veliké síni rytířské ...
A již druhý den odjížděl na bujném oři od Třebenic pan Věslav, v oknech hradových se objevila slečna a dívala se za odjíždějícím s očima plnýma bohatých slz. A když zajel za vrchy, klesla nazpět, zabědovala, a když přikvapily do komnaty služky, nalezly ji ve mdlobách.
Daleko široko po českých krajích se roznesla zpráva o nemilosrdném panu Mikulášovi, všechen lid litoval z těch dobrých duší svých Košťálovského Věslava a prosili Pánaboha, aby se vrátil s drakem živ a zdráv. Jediné panstvo přálo ubohému ze srdce ještěrčího všecko zlé, proč že se odvážil pozdvihnouti oči k dceři prvního českého bohatýra.
Den plynul za dnem s Oharkou do Labe a s Labem do moře, měsíc za měsícem míjel nad starými věžmi hanžburskými, přešlo léto, přešla zima, už začaly táti sněhy, okolní vrchy se odívaly v svěžestnou zeleň, přilétali skřivánci z dalekých krajin zámořských a vlaštovinky obletovaly cimbuří hrdého hradu - ale o mladém rytíři nepřinesla zprávu ani jediná. Nikde o něm ani slechu ani pohádky.
Dcera páně Mikulášova se tratila vůčihledě. Zmírala znenáhla, jako když se do vábné květiny zahryzne červ a hlodá ji, ohlodává, až dohryzne. Do hradu přijížděli lékaři až z Vlach, ti nejvyhlášenější, ale odjížděli s nepořízenou vrtíce hlavami.
Pan Mikuláš začal v Budyni stavěti nový, ještě nádhernější zámek, protože na Hanžburku bylo mu smutno až k zoufání.
A když po třetí přiletěly vlaštovinky, obletěly hrad a usedly na chvilinku do oken, bylo to jedno okno otevřeno, tím oknem ulétala bílá holubice k nebi tak vysoko, jak nedoletěla ještě žádná vlaštovice, a s holubicí duše Lucinčina ...
Byl podzimek sedmý od těch dob a večer už hezky chladno.
Poslední tažní ptáci odletěli za moře. Už se šeřilo, když se blížil k Hanžburku volným krokem vysoký muž s vousem až po pás a v podivném oděvu. Vlekl cosi za sebou, jakési ohromné těleso. Šel s hlavou sklopenou a zraky upřenými do cesty, jež zarůstala trávníkem. A kudy šel, vybíhali lidé ze stavení, ale okamžitě se zase schovávali a znamenali svá čela křížem, protože se vracel Věslav z Košťálova pro nevěstu a že vedl na řetěze živého draka, navlas podobného tomu, jemuž sv. Jiří na Hradčanském zámku rozráží kopím chřtán.
Hradní brána byla již zavřena. Poutník bušil na těžká, železem pobitá vrata už po druhé a teprve nyní otevřel vrátník bránu ve vratech.
"Jedeme na nocleh, necháš nás tu?"
"Na Hanžburku nikdo nebydlí," odpověděl opět vrátník, ale ještě nevrleji a zas chystal se zatarasiti branku závorou, protože se toho neznámého, dotíravého muže bál.
"Neznáš mne? Jsem Věslav z Košťálova, přicházím upomenouti pana Mikuláše na jeho slib."
"Pan Mikuláš bydlí na Budyni, slečna Lucie leží zde ve skleněné rakvi ve veliké rytířské síni, a já jsem jejím hlídačem."
A ještě hovořil, když rozevřel bránu Věslavovi dokořán, a když uviděl za ním krotce kráčeti netvora kolik sáhů dlouhého,div že duši nevypustil, i křížem poznamenati se zapomněl proti všem zlým úkladům.
Opravdu nebylo na hradě živé duše. Hanžburk se podobal ohromné hrobce. Dveře do rytířské síně byly otevřeny, uprostřed na marách vystavena rakev, zvenčí kovová a uvnitř s křišťálu.
Kolem rakve hořelo šest mnoholiberních voskovic a v rakvi s rukama křížem přes prsa přeloženýma mladá dívka s lehounkým úsměvem na rtech a ve tvářích s výrazem nebeského pokoje a na hlavě s myrtovým věncem.
Poutník udělal na skleněném víku tři kříže, políbil rakev, poklekl na mramorové dlažbě a dal se do modlení. Strašlivý jeho průvodčí ulehl na prahu síně jako na stráži.
A když dole ve vsi dohučel roh ponocného jedenáctou, zdálo se mu, že víko rakve odstává, že mladá dívka oživuje, že se probouzí z hlubokého snu, že jí s tváří mizí umrlčí bledost, zraky že nabývají opět někdejšího svitu, že se vznáší již znenáhla nad jeho hlavou, z labutích ňader že se jí prýští krev a na mramorové dlažbě že se ty krůpěje krve mění v kvítky červené jako krev, jakýchž nikde v celém okolí neroste, a že dívka ty kvítky sbírá, uvijí u věnec a tím věncem věnčí jeho skráně se slovy, jež hlaholí hudbou, přivádějící krev v prudké proudění: "Hle! - Náš věnec svatební!" a náhle že cítí její objetí, na rtech svých její rty a kolem ramenou svých její lokte...
Poutník se ráno z rytířské síně nevracel. Stařec vrátník pokropil se svěcenou vodou, do rukou vzal růženec, křížek přitiskl ke rtům a nahoře přesvědčil ho jediný pohled zpovzdáli o všem.
Věslav objímal rakev oběma rukama, přímo nad hlavou nebožky měl položenou svou hlavu, svíce hořely jako zvečera, jedině že poutník už o sobě nevěděl, že duše jeho dlela za oblaky a na prahu rytířské síně že střežil pána svého netvor, jakéhož v Čechách uvykli si vídati toliko na obrazech svatého Jiří.
Vrátník zavřel opatrně hlavni bránu a šel do Budyně k panu Mikulášovi.
"Slyšel jste, pane, jak váli v noci větrové? Na hradě to fičelo všemi okny, nezdříml jsem celou noc, ve vašich pokojích jsou všecka okna rozbita a nábytek převrhán."
Takto dopověděl střežitel nebožky slečny Lucie, co slyšel a viděl za noci minulé a dnes ráno.
Pan Mikuláš na to neřekl ani jediného slova; toliko ruce měl sepjaty, rty sevřené křečovitě chvěly se mu, jako by se plížila na něho zimnice a oči upíral k starému kříži na protější stěně, jejž sám papež poslal prý před lety jednomu s jeho předků z Říma za to, že stál věrně po boku krále Zikmunda. A potom dal na mše svaté za duše své dcery a Věslava ve všech kostelích na panstvích svých a do Říma poslal značnou sumu žluťáků na získáni odpustků. - Drak z rytířské síně se nehnul, dokud nezcepeněl. Střežil věrně svého pána i po smrti, když jej uložili vedle slečny Lucie. A někde si povídají že je to týž drak, kterýž visí dodneška na řetězích na radnici v Budyni pro věčnou památku.
Od těch dob Hanžburk pustl, rozpadával se kus po kuse, nejdříve střechy, po střechách trámy, s trámy cimbuří, s cimbuřím klenutí, s klenutím nádherné komnaty, až zbyly už jen dvě věže a nepatrné zdi, ačkoliv tyhle stojí dodneška pevně, jako by byly z litiny.
Říkají, že zdejší hrad rozbil Žižka. Ale jděte kamkoliv a uvidíte-li rozbořeniny, ptejte se, kdo to udělal a všude vám řeknou, že Žižka.
Hanžburk zašel sám, zrovna tak jako sláva jeho někdejších pánů. Přivedli to skorem na mošnu. Chtěli se naučiti, jak se dělá zlato a naučili se, jak se rozhazuje zlato . . . " Tak vypravoval mi kmet. A když dokončil, zase se tak bystře na mne podíval, opět se usmál tak šelmovsky a pokračoval: 
"V mých dětských letech by se tu byl nezpozdil nikdo ani do soumraku, natoť pak aby tu byl přenocoval. Pokaždé, když dohučel v Klapém roh jedenáctou, vyplynula nad hradem mladá dívka s rozpuštěnými vlasy, v bílém svatebním rouše, vznášela se níž a níže, z prsou se jí prýštili potůčkové krve a když dopadli do rumův a na skály, vyrůstaly z těch rumův a s těch skal červené krvavé kvítky a ráno prý je tu děti sbírávaly, hrávaly si s nimi, pletly z nich věnce, ale nikdy nedopletly, protože se jim pod rukama rozdrobily. A prvním zahučením dvanácté zmizelo zase tajemné zjevení v oblacích."
Stařec utichl a zadíval se k nebi.
Dnešní noc byla opravdově půvabná. Na nebi jasno, hvězda vedle hvězdy a nad nedalekým Řípem zasrpený měsíc a vedle mne kmet se svými zkazkami ze zašlých let.
"A vy jste nikdy neviděl slečnu Lucii?"
"Viděl a neviděl. Sám Pánbůh ví, co to tehdáž bylo. Jen jednou, vícekrát už nikdy. Snad jí vyšel čas. Ale o tom svém vidění povídám nerad."
V Klapém troubil ponocný, nevím už kolikátou, na venkově troubívají někdy i čtyřiadvacet, nad okrouhlou věží vyplynul náhle obláček, zakryl na okamžik dvě třpytivých hvězd, ale ve chvilince se zase rozplynul - či byla to dcera páně Mikulášova?
"Dobrou noc, staroušku! 
kdy se zas uvidíme?" 
"Zdali kdy !"
Stařec rozestřel si rozedřený vojenský plášť na hranolovitém, čediči tak lhostejně, jako by ta skála byla nejjemnější poduškou. 
"Lidé se na světě sejdou, poznají se a rozejdou se zas; ale jednou se shledají všickni," řekl mi dobrý kmet na rozloučenou.