Hledačka čtyřlístků - Petrklíče

Jednou, když bylo parno, Vavřinec spal a Žofinka honila plácačkou mouchy, babi si jako naschvál vzpomněla: „Kluci, došli byste mi pro noviny?“ „A jéje, a proč?“ ozval se Cyril. „To myslíš teď?“ A babi řekla: „Teď, teď. Potřebuju se mrknout na inzeráty. Maminka si chce najít nějakou práci tady blíž. Tak buďte od tý dobroty a nedělejte drahoty. On by na to stačil jeden z vás, ale abyste se nehádali, tak jděte raději všichni tři.“ Cyril udělal zkroušený obličej, Matouš vzdychl a Dominik skrčil nos, ale nakonec se přece jen zvedli a šli. Táhli ulicí jak tři králové, pomalu a vážně, jen Dominik drnčel dřívkem z eskyma o plot. U trafiky se Cyril ťukl do čela a vyhrkl: „No ta je ale! No ta je!“ „Kdo?“ nechápali bratři. „No babi! Zapomněla nám dát korunu!“

Dominik si sedl zničeně na bobek. „Ale zpátky nejdu!“ bručel a oba bratříčkové taky hned: „Zpátky nejdeme, ani nás nenapadne!“ A Matouš řekl: „To radši najdeme mámě tu práci sami. Však to nemůže být těžké, když se kapku rozhlídnem, co říkáte?“ Petrklíče byli pro, a protože slunce pálilo, ani moc nemluvili. Ťapali sídlištěm nazdařbůh a jen se drželi pořád ve stínu domů a stromů. Tak se poznenáhlu dostali až kamsi, kde byly neznámé ulice a neznámé chodníky, neznámí pejsci a neznámí chodci. Najednou Matouš vykřikl: „Hele, měnič žárovek!“ U chodníku se zastavilo vysoké červené auto, z něho se vysunuly šikmo do vzduchu kovové schůdky a po nich vystupoval v modré kombinéze montér. „Má tam nahoře i zábradlíčko,“ liboval si Matouš. A dívali se, jak montér došel až pod lampu a vyměňuje tam žárovku. „To by naše máma taky mohla dělat, když je tam zábradlíčko,“ řekl Matouš. „Nebo by mohla prodávat zmrzlinu, “ vzpomněl si Dominik, „jahodovou, citrónovou a všelijakou.“ A Cyril řekl: „Nebo by mohla vyměřovat, jak je země vysoko, a mohla by o tom dávat takové ceduličky na baráky.“ A když kluci kulili oči, řekl ještě: „Já už jsem takovou cedulku viděl, jeden pán mi ji ukázal.“

Ale to už byli v parku, usadili se tam pod keř a plazili na sebe jazyky jako žízniví teriéři. „Nebo by mohla krmit tygry a napájet opičáky,“ za­smál se Cyril a Dominik vykřikl: „Ne­bo hledat čtyřlístky! To umí máma ze všeho nejlíp!“ A bráškové plácali rukama do trávy, kutáleli se a pískali: „To je ono, ať je hledačkou čtyřlístků!“ Najednou kluky překvapil hrom. Koruny stromů zapraskaly, kolem Petrklíčů zahučel vítr a zatočil se prach. Teprve teď si všimli, že obloha je šedá a hnědá a sídliště není skoro vidět. Ztrácelo se v cárech deště. „Bouřka!“ vyskočil Matouš. „Už prší!“ a pelášil cesta necesta k jakési budově mezi stromy a Dominik s Cyrilem za ním. Než tam doběhli, byli promočení skrz naskrz. Hned za dveřmi si zouvali pocákané boty a stahovali si k tělu přilepená mokrá trička. „Copak to děláte? Šatna je přece támhle,“ řekla jim nějaká paní a ukázala do otevřených dveří o kousek dál, odkud vykukovaly klukovské hlavy. Petrklíče se tam doštrachali, a sotva hodili mokré botky na zem, přihnal se nějaký pán. „Tak pojďte,“ řekl, „jste připraveni?“ A ještě řekl: „Já tu dnes zastupuji vašeho cvičitele.“ A jeden kluk řekl potichu: „No jo, ten náš chlápek má asi dovolenou,“ a celé hejno cupalo bosýma nohama za cvičitelem.

Než se Dominik, Cyril a Matouš nadáli, byli pod sprchou a vzpamatovali se, až když všichni ostatní zmizeli a jen oni tři tu stáli a koukali na to krásné podélné čtverhranné jezero pod sebou. „Tak co je? Vy nepůjdete do bazénu?“ volal na ně cvičitel a zubil se přívětivě od ucha k uchu. Tak tam kluci hupsli a to je tak rozradovalo, že cákali a špráchali a řvali, až jim cvičitel řekl: „Ale dnes už nešprácháme, už přece umíme tempa. Dnes už plaveme. Nebo jste tu posledně nebyli?“ A Matouš řekl: „Nebyli.“

V tu chvíli se cvičitel natáhl po Matoušovi, lapil ho a začal ho učit. A protože Cyril zatím kopal nohama nad vodou a Dominik se točil a vířil vodu jako kvedlík, nechal cvičitel Matouše a šel citýrovat brášky. „Musíš takhle, musíš takhle,“ ukazoval jeden velký kluk Matoušovi tempa a Matouš dělal pečlivě půlkruhy, odděloval statečně dlaněmi vodu, až najednou vykřikl: „Já plavu! Já fakt plavu!“ a houpal se na vodě jak kulatý míč.

Doma se už babi strojila, že půjde vnoučky hledat, protože kdovíkam před tou bouřkou zalezli, že nemůžou ven? Že nejdou? A najednou kluci tady. Vpadli do dveří, boty v ruce, a volají: „Noviny neneseme, ale zato jsme našli mámě prima práci! Může učit děti plavat! My už jsme se to taky trochu naučili, ale nejlíp plave Matouš!“ Žofinka se údivem a napětím postavila na palce a babi jen žasla a říkala: „Já žasnu, já žasnu. Co vy jste to za děti? Já žasnu.“ To se ví, že příště se šla učit plavat i Žofinka. (A té to obzvlášť dobře šlo.) A zkoušel to i Petrželka a Vavřinec. (Ale ti budou muset asi chodit i příští rok.)

A víte, že si tam u toho bazénu maminka, zvaná Paví oko, opravdu našla práci? Neučí sice děti plavat, ale uklízí ve sprchách a trochu i v šatnách, aby tam bylo čisto. A cestou z práce nikdy nezapomene utrhnout pro své Petrklíče zelený čtyřlístek. Jestli jí to dá moc hledání? Vůbec ne. Jen mrkne a už má čtyř nebo i pětilístek. Vždyť je to nejlepší hledačka čtyřlístků na světě! Aspoň Dominik to říká. Dominik, Žofinka, Vavřinec, Matouš i Cyril. Zkrátka všichni. Dokonce i táta Petrklíč. A hledačka čtyřlístků se usmívá.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/petrklice/hledacka-ctyrlistku/