Hloupá dívka

Už to tak na tom světě chodí, že hloupé není třeba ze semínek pěstovat, ti se rodí sami. V jedné vsi v bohatém kraji plném vinic a úrodných polí žila jedna maminka s tatínkem. Měli jen jedno dítě, dceru. Dívka se jich natrápila, že se to ani vypovídat nedá. Nebyla ošklivá ani zlá. Po vsi o ní jen říkali, že má hlavičku jako makovičku a rozumu v ní, jako by naplival. Navíc byla k té hlouposti a zabedněnosti líná, na práci ani nesáhla. Kam ji ráno postavili, tam ji večer našli. A tak rostla a rostla a najednou už byla na vdávání. I hloupá se chce vdávat. Když se tedy blížil čas vítat ženichy, začala ji matka pomalu učit. Řekla jí:
„Jsi už, Petko, velká a musíš se naučit vést domácnost. Kdyby přišel nějaký ženich, aby neříkal, že jsi motovidlo, že neumíš ani vodu uvařit.“
Petce se líbila řeč o ženichovi, méně radosti však měla ze slov o práci. Povídá:
„A co mám dělat?“
„Budeš se muset o muže starat jako já o tatínka. Dělej zkrátka to, co doma vidíš,“ řekla matka.
„To já ale nechci,“ bránila se Petka, „to bych měla ruce jako Ty a ne tak pěkně bílé, jako je mám. A ženichovi by se to nelíbilo.“
Maminka viděla, že to bude těžké, dostat Petku k nějakému dílu. Navrhla jí proto:
„Víš co? Jdi se projít po vsi a porozhlížej se kolem. Kde se Ti zalíbí, tam se podívej, co dělají a zkus to také.“
To se Petce líbilo víc. Půjde, podívá se a třeba tam uvidí i nějakého ženicha. Sebrala se tedy a šla. Jak se tak prochází, vidí najednou u jednoho dvora otevřená vrata. Na zemi byla hromada zrní a mladý hospodář čistil to obilí od plev. Bral zrno do hrstí, pouštěl je z výšky na hromadu a vítr mu přitom odnášel plevy.
„To by se mi líbilo, takový hospodář a taková práce. Vždyť ji dělá vítr. Něco takového bych mohla zkusit.“
Popošla kousek dál a vidí jiný dvůr. Měli tam hromadu prádla a hospodyně ho dávala do kotle vyvařit. Dcera ho po nějaké době zase vytahovala a odnášela k nedalekému potoku máchat, druhá dívka ho roztahovala na trávu anebo věšela na šňůru. Prádlo svítilo čistotou a vlálo ve větru, jako by na Petku mávalo.
„To se mi líbí, to si taky zkusím. Samo se pere a vítr ho suší. Škoda, že tu nemají také ženicha k tomu. Jistě by se mi tu líbilo ještě víc.“
Poté si Petka pomyslela, že toho vlastně už nachodila dost a že podívání na tolik práce už také stačí. Namířila si to tedy k domovu. Kráčí pomalu a říká si v duchu:
„Zrní, prádlo, vítr, zrní, prádlo, vítr,“ když tu ji najednou uhodí přes nos líbivá vůně.
Petka čichá, nos natáčí a rovnou za nosem se jde podívat, co že takovou milou vůni vydává. Hnedlinko, za pár kroků byla u pramene: u sousedů pekli chléb. Dům voněl teplem, kváskem, kmínem a bůhví čím vším ještě. To se Petce líbilo! To se jí zamlouvalo! Bude péct také!
„Zrní, prádlo, vítr, chleba! Zrní, prádlo, vítr, chleba!“ říkala si Petka a už mířila k vlastním vratům.
Doma nikdo nebyl a Petka si řekla:
„Zrní, prádlo, vítr, chleba, to bude matka koukat, co nadělám práce! Zrní, prádlo, vítr, chleba!“
Nejdříve vyčistí zrní. Petka hledá, pátrá, všude strká nos: pod postelí nic, pod skříní nic, po obilí ani památky. Jen v komoře našla truhlu plnou mouky.
„Mouka! Ta přece létá taky,“ řekla si Petka, „tak ji vyčistím.“
Nabrala si velký hrnec mouky, odtáhla ho na zahradu a začala s první prací. Než však rozhodila první hrst, řekla si ještě:
„Čím ji vyhodím výš, tím bude čistší.“
Na zahradě to vypadalo, jako kdyby sníh poletoval. Petka házela mouku na všechny strany, takže za chvíli byly zabělené nejen záhonky, stromy a tráva, ale i Petka. Když všechnu mouku z truhly vybrala, oddechla si z té dřiny a šla pomalu na druhé dílo. Jak jen to bylo, říkala si. Aha:
„Zrní, prádlo, vítr, chleba, tak teď jdu na prádlo.“
V kuchyni byl na peci velký hrnec, v kterém se dovářela polévka. Kuchyně byla plná páry a Petka se lekla:
„Honem, dokud se voda vaří!“
Začala hledat nějaké prádlo, které by bylo na vyváření, nemohla však žádné najít. Jen u dveří ležel tátův dlouhý vyšívaný kožich a vypadal obnošeně a špinavě. Petka se zaradovala, kožich popadla a šup s ním do hrnce! Protože byl kožich veliký, stoupla Petka na lavici a už ho cpe po kouskách do polévky. Hrnec tancoval po peci, kožich neustále vylézal z hrnce ven. Nakonec polévka vystříkla a řádně Petku popálila. Zabolelo to, že Petka slyšela andělíčky zpívat. Rozzlobila se na praní, položila na kabát pokličku a šla péct chleba. Ovšem, co teď? Mouka byla rozvátá po celé zahradě a Petka stejně nevěděla ani konce ani zvonce, co se ještě do chlebového těsta dává. Lámala si tím chvíli hlavu, nakonec si řekla, že maso je stejně lepší než chleba a že raději připraví nějakou pečeni.
Zabila tedy jehně a rovnou s ním do pece, ani je nestáhla a nevykuchala. Dokonce ji ani nenapadlo, že by měla dát do pece napřed pekáč. Zato však přiložila, aby pečínka byla brzy hotová.
Pak už se jí vůbec nic nechtělo dělat, jen si řekla, že se půjde pochlubit matce, co všechno stačila, a že jí také poví o tom ženichovi, který pročišťoval zrní. Když se blížila k vinici, kde matka pracovala, bolelo ji celé tělo od práce a od chůze. Matka se podivila, když Petku viděla přicházet a volala:
„To mi jde pomocnice! Tak pojď, když budeme kopat obě, půjde nám to líp od ruky!“
„Kdepak matko,“ odpověděla těžce Petka, „já jsem už skoro mrtvá únavou.“
„Snad jsi tolik nepracovala?“ podivila se matka.
„Činila jsem se, jak jsi mi řekla,“ pokračovala Petka. „Co jsem viděla a co se mi zalíbilo, to jsem dělala. Jedni čistili zrní od plev, já taky. Jiní prali prádlo, já taky. Ti třetí pekli chleba, já taky.“
„Vida, jaké mám zastání, když nejsem doma,“ radovala se matka. „Už se nemůžu dočkat, až to povíme tátovi. A což teprve, až začnou chodit ženiši, těm to všechno pěkně povíme a ukážeme.“
Petka na to neodpovídala nic, protože už spala, jak byla od těch tří prací, od chůze i od tolika mluvení uondaná a zmožená. Matka ji tedy nechala spát a začala zase okopávat.
Jak potom doma na dílo koukala a jak své dceři za to zastání poděkovala, to už pohádka nepovídá. A ženiši? Ti se asi celou historii o tom, jak Petka pracovala, nějak dozvěděli, protože dodnes nepřišel ani jeden.
Inu, to už tak na světě bývá, že učit hlupáka je stejně marné jako léčit neživého.