Hloupý Honza

Na venkově stál starý dvůr a v něm žil starý zeman. Měl dva syny, tak moudré, že i polovina jejich moudrosti by bývala dosti.
Jednoho dne dala princezna v tom kraji vyhlásit, že si vezme za muže toho, kdo prokáže nejlepší výmluvnost. To se oběma bratrům velmi hodilo. Jeden uměl nazpaměť celý latinský slovník, a ten druhý byl velmi moudrý a znal všechny zákony. Oba si mysleli,že jsou nejchytřejší a nejvýmluvnější a že se ožení s princeznou.Otec dal tedy každému krásného koně. Ten, který uměl nazpaměť slovník, dostal vraníka jako uhel černého, ten moudrý dostal bělouše jako mléko bílého. Potom si bratři namazali ústa tukem, ale jim pusa lépe jela. Všechno služebnictvo se seběhlo na dvůr, aby bratrům popřálo hodně štěstí a vyprovodilo je na cestu. Vtom se tam objevil třetí bratr. Nebyl tak učený jako jeho dva bratři, a tak mu říkali hloupý Honza.
„Kam se chystáte tak vyparáděni?“ ptal se Honza.
„Ke královskému dvoru, namluvit si princeznu. Cožpak jsi neslyšel, co vybubnovávali po celé zemi?“ A všechno mu vysvětlili.
„Safraporte, to tam taky musím!“ řekl Honza, ale bratři se mu jen vysmáli. „ Kdo to jakživ slyšel, aby Honza mohl vyhrát princeznu?“
„Tatínku, dejte mi také koně!“ zvolal Honza. „Dostal jsem velikánskou chuť oženit se.Když si mne princezna vezme, tak si mne vezme, když nevezme, vezmu si ji já!“
„To jsou hloupé řeči!“ prohlásil otec. „Tobě koně nedám, vždyť nedovedeš kloudně promluvit!
Tvoji bratři – to je jiná, to jsou chlapíci!“
„Když mi nedáte koně, vezmu si kozla, je můj!“ prohlásil Honza. „Však mě unese!“
Honza si sedl rozkročmo na kozla a rozjel se na silnici. Hola, to se to jelo! „Už jedu!“ volal a dal se do zpěvu, až se to široko daleko rozléhalo.

Zato jeho bratři jeli úplně tiše. Cestou nepromluvili ani slovo a přemýšleli, čím princeznu v rozhovoru překvapí, protože všechno musí být předem připraveno.
„Halo, bratři, už jedu,“ volal za nimi Honza,“ podívejte, co jsem našel na silnici!“ A ukázal jim mrtvou vránu, kterou cestou sebral.
„Hlupáku,“ řekli mu,“ co s ní budeš dělat?“
„Dám ji princezně.“
„Jen jí ji dej!“ rozesmáli se bratři a ujížděli dál.
„Halo, bratři, už jedu,“ volal znovu Honza. „Podívejte se, co jsem našel! To se nenajde na silnici každý den!“
Bratři se obrátili na Honzu, aby se podívali, co zajímavého má. „Hlupáku, vždyť je to starý dřevák s uraženým vrškem. Ten dáš také princezně?
„Taky!“ Prohlásil sebejistě Honza. Bratři se dali do smíchu, rozjeli se a ujeli mu daleko napřed. „Haló, haló, už jedu! Počkejte na mne, našel jsem něco opravdu jedinečného!“
„Copak jsi zase našel?“ ptali se bratři.
Ó, ani mluvit se o tom nedá! To bude mít princezna radost!“
„Fuj,“ zvolali bratři. „Vždyť je to obyčejné bláto!“ Ale to už ho měl Honza plnou kapsu. Bratři ujížděli rychlým tempem na zámek. U městské brány se museli zastavit, protože cesta k zámku už byla plná nápadníků.

Také ostatní obyvatelé města stáli kolem zámku a tlačili se až k samým oknům, aby viděli, jak princezna přijme nápadníky. Jakmile ale některý nápadník vstoupil do královské síně a uklonil se princezně, rázem zapomněl, co chtěl říci.

Vstoupil také první z bratří, ten, který uměl nazpaměť latinský slovník.
„Je tu hrozné vedro“, řekl ubohý nápadník.
„Tatínek peče kuřata,“ odpověděla princezna.
Takovýhle rozhovor neočekával. Dal se do breku, protože ho nenapadlo nic, čím by mohl princeznu pobavit.
„Není k ničemu,“ prohlásila princezna, „ven!“

Vešel jeho bratr. „Je tu příšerné horko,“ stěžoval si.
„To proto, že tatínek dnes peče kuřata,“ vysvětlila mu princezna. Na to neuměl bratr nic odpovědět, a tak i jeho princezna poslala ven.
Vešel hloupý Honza. Vlastně přijel na kozlovi až do sálu. „Máte tu ale vedro!“, povídá Honza.
„Tatínek peče kuřata“, odpověděla princezna.
„To si jistě budu smět upéct taky svou vránu!“
„Jistěže můžete,“ řekla princezna. „ Ale máte si ji v čem upéci?“
„Ale mám!“, prohlásil Honza. „Tuhle v tom dřevěném pekáči s cínovým kováním.“ Vytáhl starý dřevák a doprostřed něj položil vránu.
„To bude panečku oběd!“ řekla princezna. „Ale kde vezmeme omáčku?“
„Mám ji v kapse!“ zajásal Honza. „Mám ji tolik, že nemusím šetřit!“ A vychrstl z kapsy na vránu bláto.

Princezna se dala do velikého smíchu. Honza se jí moc líbil, a protože se jí líbily i Honzovy odpovědi , vybrala si ho za muže.

A tak se stal hloupý Honza králem, získal ženu i korunu a seděl si pěkně na trůně.