Hloupý vlk

Jednou zdálo se jednomu vlkovi, že dostane dobrou svačinu, a to se mu taky vyplnilo. Vstal ze svého brlohu, šel nějakou stezkou a našel sádlo. I podíval se na něj i řekl k sobě sám:
„Vždycky říkají, že sny jsou vítr, a přece se mi jednou sen vyplnil.“
Polovic tohoto sádla snědl a druhou polovici si schoval.
Potom šel dál a přišel k nějaké kaluži; tu chodila kobylka se hříbětem a vlk jí řekl:
„Já Ti to hříbě sním.“
Kobyla nebyla hloupá a řekla vlkovi:
„Tedy jen brzičko, neb se mi velmi zle vede: to hříbě mě kouše, sedlák mě zapřáhá a mám mnoho nesnází, a k tomu ke všemu jsem ještě kulhavá. Ale kdybys byl tak dobrý a chtěl mi to z nohy vytáhnout, tuze mě to bolí!“
Vlk byl ochoten; kobyla pozdvihla zadní nohu a vlk prohlížel, co jí má vytáhnout. V tom ho kobyla uhodila tak, že se vlk převalil a chvilku zůstal ležet; a když se zas sebral, byla kobyla se hříbětem tatam.
Potom šel ten vlk dále a našel svini s malými prasátky i řekl jí:
„Já Ti ta všecka prasátka sním.“
Ale svině byla zchytralá a řekla mu:
„To jsem velmi ráda, protože mě tuze hryzají a já mám špatné žrádlo; ale že ta prasátka ještě nejsou pokřtěna, musíme je napřed pokřtít.“
Vlk byl k tomu ochoten a šel s prasátky do řeky. A bylo to nedaleko mlýna. Prasátka tuze kvičela, až i mlynářští psi ten kvikot uslyšeli a přiběhli k řece. Tu svině nabyla smělosti, a vlkovi poslední prasátko v řece vyrvala a vlka samého dále do vody vstrčila. Zmáchán vylezl z řeky ven, a tu se naň shrnuli ti mlynářští psi a tak ho pokousali, že z něho hadry visely.
Přece však jim vyvázl živý a šel dál, i přišel na vysokou horu; tu běhaly kozy a on jim řekl:
„Kozy, já Vás všecky sním.“
A kozy mu řekly:
„Udělej, co chceš, ale my se musíme před smrtí trochu pomodlit.“
„Tedy jen rychle, protože už mám hlad.“ řekl vlk a začal se s nimi modlit růženec;
„Ahú! Ahú! Ahú!“
V tom uslyšel ho pes ovčácký, přiběhl na něj, a co mlynářští psi neudělali, dodělal, takže vlkovi na celém těle nezůstalo ani zdravého místečka a sotva životem vyvázl. Tu si nějakou chvíli poležel a potom vstal a sedl si na ohon; a vtom mu zavál dobrý vítr.
I sebral se, šel dál a našel starého berana, pásl se sám. Tehdy řekl mu vlk:
„Berane, já Tě sním.“
A beran mu odpověděl:
„Udělej, co chceš, však jsem už starý dost; ale což Ti pomůže na mně zuby si kazit? Víš co, jdi tamhle dolů a otevři hubu, a já Ti do ní vskočím.“
Vlk byl tak hloupý, slezl shůry a postavil se dole s otevřenou hubou. Beran se shůry hodně rozběhl a vlka tak uhodil, že ten se překotil a napolo mrtvý padl, a beran šel svou cestou.
Po dlouhém, dlouhém čase vlk se zase vzpamatoval a vlekl se dál, vrávoraje sem tam, vpravo vlevo, napřed nazad, jak opilý. Tak se připlazil k jednomu velkému dubu a pod ním si tu sedl i řekl sobě sám:
„Jak se mi tak hloupě vedlo! Pravda, že se mi zdálo, že dostanu dobrou svačinu; ale jaké štěstí i neštěstí mě potom potká, o tom nezdálo se mi nic. Ale tím vším byl jsem taky já vinen sám. Byl-li to rozum, kobyle se dávat za doktora? A co ještě hloupějšího, vydávat se za kněze a prasátka křtít? Anebo jak jsem byl hloupý, že jsem chtěl jako varhaník s kozami se modlit růženec! A nad to co hloupějšího, aby mi celý beran vskočil do huby! Ano, ano, nejsem nic víc hoden, než aby mi někdo při samé řiti usekl ohon!“
I stál za tím dubem sedlák a měl v ruce sekyru. Byl si pro tyčky na obruče a tu bác! Vlkovi ohon uletěl.
A ten hloupý vlk ještě potud bez ohonu běhá, jestli vůbec ještě žije.