Hodný Džin

Vylezl z láhve, dal ji dětem k hraní, 
protože to byl tuze hodný džin. 
Carovi strážci, celí vylekaní
viděli, jak jde branou dovnitř stín. 
Car brunátný jak opečená kýta 
vybafl prudce: „Odkud ses tu vzal?“ 
S nedůvěrou se díval na poutníka. 
„Z pohádky.“ „No a copak by sis přál?“ 
„Chci konat dobro.“ „Za co? Za zlaťáky? 
Za vzácné sukno ..... ? No a pokud vím, 
mou dceru k tomu chtěl bys jistě taky ..... “ 
„Já nechci nic! Nic nechci! Vždyť jsem džin!“

Car pod ikonou hned se chopil žezla, 
zamračil se jak nejčernější mrak: 
„Takový zákon na mou duši neznám, 
aby se dobro dělalo jen tak ..... “ 
Zasmál se džin a už se s carem loučil. 
Do města šel a vyhnal odtud hlad. 
Pak svolal děti od čadivých loučí
a naučil je číst a počítat. 
Šel do pralesa, vymýtil ho s chutí
a od moru pak osvobodil zem. 
Lidé však byli nějak zakřiknutí
a dívali se na něj úkosem. 
Ptali se pořád: „Co před námi tajíš? 
Co z toho máš, že zachraňuješ svět? 
Zadarmo tohle nikde nedělají!“ 
„Jsem přece džin!“ „To není odpověď.“

Tak se nám zdá, že máš moc divné spády! 
Každý chce přece platit za práci! 
Chápej, že nám to nejde dohromady! 
A nemysli si, že jsme hlupáci ..... “ 
Džin zasel žito na válečná pole. 
(Spálili je. Byl se svým dobrem sám. ) 
I hvězdárnu jim postavil. 
(Leč marně ..... Nepřilákal je pohled ke hvězdám.) 
Báli se Džina ..... Bůhví, co prý tropí ..... 
Dvakrát už musel prchat hodný Džin. 
Proklínali ho rabíni i popi 
i pastorové přidali se k nim. 
V mešitách v chrámech tupili ho sborem, 
uzavíral se nepřátelský kruh ..... 
A jistě by ho rozlámali v kole, 
kdyby to nebyl nesmrtelný duch!

Vše má svou mez. I trpělivost džinů. 
Nechal svět světem. Měl své důvody. 
Věnoval se pak tvorbě vitamínů
v zahrádce, kde si zasel jahody, pro sebe. 
A nad samotou prohry podivína, 
jenž lidem chtěl dát lék, 
proplouval zvolna ..... ne špatný
a ne dobrý ..... středověk.