Holínky z buvolí kůže

Byl jednou jeden starý voják, který se ničeho nebál; ale když byl propuštěn z vojska a chodil světem, musil si na svůj denní chléb vyžebrat, protože uměl jen to svoje vojenské řemeslo. Všechno, co na tom božím světě měl, byl nepromokavý plášť, který mu visel přes ramena, a holínky z buvolí kůže. Jednoho dne se na své pouti dostal až do hlubokého lesa. Nevěděl, kde je, ale pak uviděl na jednom pařezu sedět dobře oblečeného muže v loveckém kabátě. Voják na něj zamával a šel k němu, sedl si vedle do trávy a natáhl si nohy. „Koukám, že máš fajnové holínky, pěkně se ti blýskají,“ řekl voják po chvíli lovci: „ale kdybys musel táhnout světem jako já, dlouho by ti nevydržely. Koukej se na ty moje, jsou z buvolí kůže a slouží mi už drahný čas, jsou silné a pevné.“ Když si odpočinul, vstal a řekl lovci: „Tak já už musím jít, hlad mně žene dál. Bratříčku, nevíš, která cesta vede z lesa ven?“ „Nevím,“ odvětil lovec: „já jsem v tomhle lese taky zabloudil.“ „Tak pojď se mnou,“ nabídnul mu voják: „samotnému je neveselo, budeme cestu hledat spolu.“ Lovec se usmál a vydal se na cestu s vojákem, a tak šli a šli, dokud se nesnesla na krajinu noc. „No, dneska už cestu ven nenajdeme,“ řekl voják: „ale vidím v dálce světlo, tam bychom mohli dostat něco k jídlu.“

A šli za tím světlem a přišli k velkému kamennému domu. Zabušili na dveře a otevřela jim nějaká stařena: „Hledáme nocleh, matko,“ řekl jí voják: „a taky něco malého k zakousnutí, protože torny máme od rána prázdné.“ „Tady nemůžete zůstat,“ řekla stařena: „tohle je loupežnické doupě! Pokud jste jen trochu při rozumu, ztratíte se, než se ti raubíři vrátí domů, neboť kdyby vás tu našli, zle by se vám vedlo.“ „No hůře být už nemůže.“ odvětil starý voják srdnatě: „Už dva dny jsem neměl nic v žaludku, je mi úplně jedno, jestli umřu hlady nebo mě zabijí. Já jdu dovnitř!“ Lovec se zdráhal, ale voják ho chytil za rukáv a naléhal: „Pojď, bratříčku, snad nepůjde hned o život!“ Stařena měla dobré srdce a řekla jim: „Schovejte se za pec, jestli loupežníci něco nechají, tak vám to přinesu hned, jak usnou.“ Sotva si sedli do rohu za pec, přihnalo se s lomozem a rámusem dvanáctero loupežníků; sedli si k lákavě prostřenému stolu a pustili se s vervou do jídla. Stařena přinesla obrovskou pečeni a loupežnici si nechali chutnat. Jenomže vůně jídla zalítla až k vojákovu nosu a zahrála jeho prázdnému žaludku tak pěknou písničku, až to nevydržel a řekl lovci: „Už to déle nevydržím, jdu si sednout ke stolu a najím se!“ „Připravíš nás o život!“ řekl mu lovec a chytil ho za ruku.

Ale voják začal hlasitě kašlat, a když to loupežníci uslyšeli, odhodili vidličky a nože, vyskočili a vytáhli oba nezvané hosty ze zápecí. „Vida, copak tu to máme za ptáčky?!“ volali: „Sedí si tu v koutě, copak tu chtějí? Že by to byli zvědové? No jen počkejte, my vás vyučíme létání na suché větvi!“ „Jen pomalu,“ řekl voják: „mám hlad, dejte mi něco k jídlu, pak si se mnou můžete dělat, co chcete!“ Loupežnici se zarazili a jejich náčelník řekl: „Vidím, že se nebojíš! Dobrá, dostaneš najíst, ale potom zemřeš!“ „Bratříčku, pojď a jez!“ zavolal voják na lovce: „Jsi hladový stejně jako já a lepší pečeni jen tak někde nenajdeš.“ Ale lovec jíst nechtěl. Loupežníci se překvapeně dívali na vojáka a říkali si: „Ten chlap nedělá žádné okolky.“ Pak voják pravil: „No, jídlo bylo dobré, nyní by se hodilo něco na zapití.“ Náčelník byl v dobrém rozmaru a chtěl se nechat vidět, zavolal tedy na stařenu: „Přines ze sklepa láhev vína a to jednu z těch nejlepších!“ Voják pak vytáhl zátku, jen to bouchlo, šel s lahví k lovci a pravil mu: „Koukej, bratříčku, teď uvidíš div divoucí, jak se po vojensku připijí na zdraví takovéhle holotě.“ Pak zamával tou lahví nad hlavami loupežníků a zvolal: „Zůstávejte všichni zdrávi, ale s hubou otevřenou a pravou rukou nad hlavou!“ a zhluboka se napil.

Sotva ta slova vyslovil, zůstali loupežnici nehybně sedět, jako by byli z kamene, ústa měli otevřená a pravé ruce vystrčené nad hlavu. Tu lovec řekl vojákovi: „Vidím, že umíš věru podivné kousky, ale nyní pojďme raději pryč.“ „Oho, bratříčku, to bychom tomu dali, kdybychom zrovna teď odešli. Nepřátele jsme přemohli a můžeme si tu dělat, co chceme. Sedí tu ztuhlí, huby otevřené údivem a nemohou se ani pohnout, dokud je nevysvobodím. Teprve teď se můžeme po libosti najíst a napít.“ Stařena musela přinést ještě jednu láhev vína a voják nevstal od stolu dříve, dokud se nenacpal na tři dny dopředu. Když se rozednilo, řekl: „Nyní je čas, abychom opustili tábor a udělali si krátký výlet, jestli nám stařena ukáže cestu do města!“ Když dorazili do města, voják zašel za svými starými kamarády a pravil jim: „Mám uprostřed lesa hnízdečko plné ptáčků zralých pro šibenici, pojďte se mnou a pomůžete mi!“ A lovci řekl: „Musíš se vrátit se mnou, abys viděl, jak se budou ptáčkové cukat, až je mí kamarádi popadnou.“

V loupežnickém doupěti vojáci strnulé zlosyny obstoupili, starý voják opět pozdvihl láhev, zhluboka se napil, zamával s ní nad hlavami loupežníků a zavolal: „Zůstávejte všichni zdrávi!“ V tom okamžiku se loupežníci začali zase hýbat, ale vojáci je srazili k zemi a spoutali na rukou i nohou. Pak je naházeli jako pytle na vůz a voják řekl: „Teď jeďte, kamarádi, rovnou do věznice!“ Mezitím si vzal lovec jednoho z vojáků stranou a předal mu nějaký vzkaz. „Bratříčku,“ řekl voják: „no nepřítele jsme už zaopatřili a svůj život si zachránili. Nyní se můžeme v klidu vydat na další cestu.“

Když se blížili k městu, tu voják viděl, jak se tlačí ven z města zástup lidí, hlasitě provolává slávu a do výše vyhazuje zelené ratolesti. Tu uviděl, jak jim vstříc pochoduje královská garda. „Co to má znamenat?“ obrátil se k lovci. „Ty nevíš?“ odpověděl mu lovec: „Král byl po dlouhý čas mimo svoji říši, dneska se vrací zpět a ti lidé ho vítají.“ “Ale kde je ten král?“ podivil se voják: „Já ho tedy nevidím.“ „Tady je!“ odvětil mu lovec: „Já jsem král!“ Tu rozepnul svůj lovecký kabát a pod ním byl vidět královský šat. Voják se velmi polekal, padl na kolena a prosil o milost a slitování, protože jen z nevědomosti nakládal s lovcem jako se sobě rovným a nazýval ho různými jmény.

Král ho ale vzal za ruce a pravil: „Jsi statečný voják a zachránil si mi život! Aby ses o mne postaral, nelitoval jsi žádné námahy. A kdybys chtěl pojíst ještě kousek tak dobré pečeně jako v loupežnickém domě, tak jsi zván do mé královské kuchyně. Jen když budeš chtít někomu připíjet na zdraví, musíš k tomu napřed mít mé svolení!“