Honza Hlupec

Byl jednou jeden král, který žil šťastně a spokojeně na zámku se svou dcerou, ta byla jeho jediným dítětem. Ale jednoho dne se tohle štěstí zakalilo, protože princezna přivedla na svět dítě a nikdo nevěděl, kdo je jeho otec. Král si dlouho lámal hlavu, co si počít, ale nakonec poručil, aby šla princezna i s dítětem do kostela; tam měli hošíkovi dát do ruky citron, komu ho podá, ten bude jeho otcem a manželem princezny. Připojili k tomu ovšem taky jedno tajné nakázání; do kostela měli vpustit jen mládence krásné a bohabojné.

V královském městě tenkrát žil mrňavý a hrbatý synek, kterému pánbů ani tu chytrost nenadělil, a proto mu říkali Honza Hlupec. Ten se nepozorovaně protlačil mezi ostatní do kostela, a když mělo dítě rozhodovat, natáhlo ruku k němu a citron mu podalo. Princezna byla zděšená a král? Nu, ten byl tak dopálený, že poručil, aby nezdárnou dceru, dítě i toho hrbáčka zavřeli do sudu a ten hodili do moře. A bylo to!

Sud si plaval po moři kdovíkam, uvnitř plakala a naříkala nešťastná princezna: „Ty ošklivý hrbatý a nosatý kluku, ty jsi vinný mým neštěstím! Pročpak ses tlačil do kostela, aby ti moje dítě podalo citron?“ „Ano, máš pravdu.“ řekl Hlupec: „Za všechno můžu já. Já jsem si přál, abys měla dítě, a ty ho opravdu máš. Co si přeji, to se splní.“ „Jestli je to pravda, tak si přej něco k jídlu!“ „To bych mohl.“ řekl Honza a přál si mísu brambor. Princezna by ráda jedla něco onačejšího, ale protože měla velký hlad, nakonec mu s těmi bramborami pomohla.

Když se najedli, Honza Hlupec řekl: „Teď si přeji krásnou loď.“ A sotva to dořekl, seděli v krásné lodi, ve které bylo všeho dostatek, a lodivod ji vedl rovnou k pobřeží. Když vystoupili, Honza řekl: „Nyní si přeji, aby tu stál krásný zámek.“ Než by jeden okem mrknul, stál tu nádherný zámek, přiběhli sloužící ve zlatých livrejích a odvedli princeznu se synkem dovnitř. Když pak stáli uprostřed vší té nádhery, Honza Hlupec řekl: „A nyní si přeji, abych byl mladý a krásný princ.“ A sotva dořekl, ztratil svůj hrb a byl tak krásný a urostlý a milý, že se princezně zalíbil a stal se jejím mužem.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne si starý král vyjel na lov a zabloudil v lese až k jejich zámku. Velmi se podivil, protože ten zámek ještě nikdy neviděl, a tak vstoupil dovnitř. Princezna ihned svého otce poznala, ale on ji ne, protože si myslel, že se dávno utopila v moři. Bohatě ho pohostila, a když se chtěl vydat na cestu zpátky domů, strčila mu tajně do jedné kapsy zlatý pohár. Potom, co odjel, poslala za ním své rytíře, měli ho zastavit a prohledat, zda neukradl zlatý pohár. A opravdu! V jedné z kapes pohár našli, a tak ho přivedli zpátky na zámek. Tam král princezně přísahal, že nic neukradl a neví, jak se to ocitlo v jeho kapse. „Vidíte, pane, jeden se musí řádně rozmyslet, než někoho označí za viníka.“ řekla princezna a dala se mu poznat jako jeho dcera.

Starý král se velmi zaradoval a společně žili spokojeně a v radosti až do jeho smrti. Pak se stal králem Honza Hlupec