Honza ke štěstí přišel

Honza sloužil sedm let a pak svému pánovi řekl:
„Pane, můj čas uplynul. Rád bych domů k mámě, dejte mi moji mzdu.“
Pán odvětil:
„Sloužil jsi mi věrně a poctivě, jaká byla služba, taková bude odměna.“
A dal Honzíkovi kus zlata, tak velký jako chasníkova hlava.
Honza vytáhnul z torny šátek, hroudu zlata do něj zavinul, hodil si ji na záda a vydal se na cestu k domovu. Když tak šel a stále jednu nohu kladl před druhou, přišel mu na oči jezdec, který zčerstva a spokojeně klusal po silnici na čiperném koni.
„Ach,“ povzdychl si Honza hlasitě, „to ježdění je koukám krásná věc! To si jeden sedí jako na trůnu, nezakopává o kameny, šetří podrážky a přece jede, ani neví jak.“
Jezdec, který to slyšel, zastavil a zvolal:
„Honzo, tak proč běžíš pěšky?“
„No, já musím, vleču domů tuhle hroudu, je to sice prý zlato, ale hlavu za to nedám a také mne už tlačí na zádech.“
„Víš, co?“ řekl jezdec:
„Můžeme si to vyměnit, já Ti dám mého koně a Ty mi dáš tu hroudu zlata.“
„Ze srdce rád,“ řekl Honza, „ale říkám Vám, budete se muset s tím klumpem vláčet.“
Jezdec sestoupil, vzal si zlato a Honzovi pomohl na koně, do rukou mu vložil uzdu a řekl:
„Když nepůjde dost rychle, musíš zamlaskat jazykem a zvolat hop!“
Honza byl z duše rád, když na koni seděl a volný a svobodný odtamtud ujížděl. Po malé chvíli jej napadlo, že by mohl jet rychleji, tak začal pomlaskávat a volat:
„Hop! Hop!“
Kůň se dal do cvalu a dříve než se chasník nadál, shodil ho a Honza ležel v příkopě, který odděloval pole od cesty. Kůň by mu byl jistě utekl, kdyby ho nechytil jeden sedlák, kterou přicházel tou cestou a hnal s sebou krávu. Honza si přepočítal údy a zvedl se opět na nohy. Byl ale roztrpčený a sedlákovi řekl:
„To je zlá zábava, to ježdění, člověk si jednou na klisnu vyskočí a ta se mu hned hotoví zlomit vaz, už na ni nikdy nesednu! Chválím Ti tu krávu, to si jeden jde pohodlně za ní a ona mu ještě dá určitě každý den mléko, máslo a sýr. Co bych za to dal, kdybych měl krávu!“
„Nu,“ řekl sedlák, „jestli v ní máš takové zalíbení, já tu krávu vyměním za Tvého koně.“
Honza souhlasil s tisícerými díky, sedlák se vyšvihnul na koně a spěchal pryč. Honza před sebou poklidně hnal krávu a myslel na ten šťastný obchod.
„Mám sice jen kousek chleba, ale teď mi už nebude nic chybět, mohu, jak často se mi zlíbí, k němu pojíst máslo a sýr; mám-li žízeň, tak si podojím krávu a napiji se mléka. Srdíčko, co více si můžeš přát?“
Když přišel k jednomu hostinci, zastavil se, snědl s velkou radosti dočista vše, co u sebe měl, svůj oběd i večeři a za posledních pár haléřů si poručil půl sklenice piva.
Pak hnal krávu dál stále směrem, kudy ležela jeho vesnice. Ale sužovalo jej tím větší horko, čím se blížilo poledne. Honza se nyní ocitnul na otevřené pastvině, po které musel v tom žáru ještě hodinu kráčet. Horko mu bylo k nesnesení, až se mu jazyk lepil na patro.
„Snadná pomoc,“ pomyslel si, „podojíš si krávu a napiješ se mléka.“
Přivázal krávu k suchému stromu a pod ni, protože neměl vědro, položil svoji koženou čepici, ale ať se sebevíce snažil, nevydojil z krávy ani kapku mléka. A protože se k té práci stavěl dosti nešikovně, došla zvířeti nakonec trpělivost a zadníma nohama mu uštědřilo pěkný kopanec, že se milý Honzík svalil a nějaký čas o sobě nevěděl.
Šťastnou náhodou šel zrovna tou cestou řezník, který vezl na trakaři mladou svini.
„Copak? Copak?“ volal na Honzu a pomohl mu vstát.
Honza mu vyprávěl, co se mu přihodilo. Řezník mu podal láhev a řekl:
„Napijte se, to Vám pomůže. Ta kráva žádné mléko nedává, je to starý kus, ta se hodí tak akorát k potahu nebo pod řeznický nůž.“
„Ajaj,“ řekl Honza a poškrábal se na hlavě, „kdo by si to byl pomyslel! Nu je to věru dobré, když se doma zabíjí, to je fůra masa. Ale pro mne je hovězí maso málo šťavnaté. Jo kdybych měl mladou svini, to by chutnalo rázem jinak, k tomu ještě ty klobásky!“
„Poslyš, Honzo,“ řekl řezník:
„z lásky k Tobě Ti tu krávu za svoji svini vyměním.“
„Pánbůh Vám zaplať takovou dobrotu!“ řekl Honza a předal mu krávu, pak si nechal z kárky sundat svini a provaz, který měla uvázaný kolem krku, mu dal řezník do ruky.
Honza táhl dál a přemýšlel, jak mu vše jde podle přání, potkala-li ho nějaká mrzutost, ihned se našlo nějaké pro něj výhodné řešení. Tu se k němu přidružil nějaký chasník, který nesl pod paží pěknou husu. Popřáli jeden druhému dobrého dne a Honza se mu jal o svém štěstí vyprávět, jak vždy opět dobře a výhodně vyměnil. Ten chasník mu pravil, že tu husu nese na křtiny jednoho dítěte.
„Jen si potěžkejte,“ pokračoval a popadl husu za křídla, „je pěkně vykrmená, vždyť ji celých osm týdnů poctivě šiškami cpali. Kdo si do takové pečínky kousne, aby si od mastnoty hubu čistil.“
„Ano,“ řekl Honza a potěžkal husu v rukou, „je pěkně těžká, ale moje sviňka je taky pěkný kousek.“
Ale chasník si svini zamyšleně prohlédnul ze všech stran, pokýval hlavou a řekl:
„Poslyšte, s tou Vaší sviňkou se to má podivně. Ve vsi, kudy jsem právě procházel, zrovna takovou ukradli starostovi, já se bojím, že zrovna Vy ji máte v rukou. Starosta vyslal lidi a bylo by to věru nadělení, kdyby Vás i s tou sviní dopadli, to nejmenší by bylo, že by Vás do temného žaláře strčili.“
Dobrého Honzu pojala úzkost:
„Ach Bože!“ řekl, „Pomozte mi, Vy si s tím jistě budete vědět lépe rady, vezměte si moji svini a dejte mi Vaši husu.“
„Nu, musím se toho kousku odvážit,“ odvětil mu chasník:
„neboť nechci mít na tom vinu, že byste do takového neštěstí upadnul.“
Vzal do ruky provaz a rychle hnal postranní cestičkou sviňku pryč a dobrák Honza, který se jí ke své velké radosti zbavil, s husou pod paží kráčel k domovu.
„Nu, když se to dobře uváží,“ řekl si sám pro sebe:
„mám z té směny opět užitek, nejdříve dobrou pečínku, potom množství tuku, který se vyškvaří, to bude na chleba nejmíň na čtvrt roku, nu a nakonec bílé krásné husí peří, které si nechám nacpat do polštáře a potom si na něm budu sladce spát. To bude mít matička ze mne radost!“
Když procházel poslední vesnicí, vandroval tudy zrovna se svou károu brusič nůžek, kola hrkala a on si k tomu vyzpěvoval veselou písničku. Honza zůstal stát a zadumaně se na něj díval, pak konečně promluvil:
„Dobře se Vám vede, když si tak vesele zpíváte.“
„Ano,“ odvětil brusič:
„řemeslo má zlaté dno. Pořádný brusič je muž, který kdykoliv sáhne do mošny, vždy v ní najde peníze. Ale kde jste koupil tak krásnou husu?“
„Já jsem ji nekoupil, nýbrž jsem ji vyměnil za svini.“
„A tu svini?“
„Tu jsem získal za jednu krávu.“
„A tu krávu?“
„Tu jsem dostal za koně.“
„A toho koně?“
„Za toho jsem dal hroudu zlata velkou jako moje hlava.“
„A to zlato?“
„To byla moje odměna za sedm let služby.“
„Vy jste si koukám věděl vždy rady,“ řekl brusič:
„vám by jistě peníze v torně cinkaly, neboť na co sáhnete, při tom se Vám daří.“
„Ale jak to mám udělat?“ zeptal se Honza.
„Musíte se stát brusičem, k tomu nepotřebujete nic jiného než brusný kámen, to ostatní přijde samo od sebe. Tady zrovna jeden mám, je sice trošku poškozený, ale nechci za něj mnoho, když mi dáte tu husu, bude Váš. Berete?“
„Jak se můžete ještě ptát?“ odvětil Honza, „Stanu se tím nejšťastnějším mužem na zemi, mít peníze, kdykoliv sáhnu do torny, co bych se měl více starat.“ a podal husu brusiči a vzal si od něj brousek.
„Nu,“ řekl brusič a popadl z pole velký balvan, který tam opodál ležel:
„tu k tomu máte ještě řádný kámen, na kterém můžete staré hřebíky vyklepávat. Vezměte si ho spánembohem.“
Honza si naložil kámen a spokojeně kráčel dál, oči mu zářily radostí.
„Narodil jsem se na šťastné planetě,“ zvolal, „všechno, co si přeji, se mi daří jako dítěti Štěstěny.“
Mezitím, protože byl už od časného rána na nohou, dosedla na něj únava a také ho soužil hlad, neboť všechno jídlo na jednou v radosti spořádal, když získal krávu. Jen s velkou námahou šlapal dál a každou chvíli musel zastavovat, neboť kámen ho nemilosrdně tížil.
Tu se nemohl zbavit pomyšlení, jak by mu bylo dobře, kdyby nemusel nic vláčet. Jako hlemýžď se doplazil k obecní studni na kraji vsi, chtěl si tu odpočinout a čerstvým douškem vody se osvěžit. Aby se mu kámen a brousek nepoškodily, opatrně je položil vedle sebe na okraj studny. Pak se posadil a chtěl se sklonit, aby se napil, tu neopatrně strčil do kamenů a oba mu žbluňkly do vody.
Honza, když je tak pozoroval utopené v hlubině, radostí vyskočil, pokleknul na kolena a se slzami v očích velebil Pána, že z něj to břemeno sejmul, neboť ono ho velmi tížilo.
„Teď jsem šťastný,“ volal Honza, „druhý takový se pod sluncem nenajde.“
A s lehkým srdcem a osvobozen od veškerých břemen uháněl pryč, dokud nebyl zas u své matky.